Adichie, Chimamanda Ngozi: Purpurový ibišek

Adichie, Chimamanda Ngozi
Purpurový ibišek

recenze beletrie zahraniční

Sebevědomý debut slavné nigerijské autorky nabízí intimní vhled do duše citlivé dívky, jejímuž světu dominuje postava despotického otce. Exotická Afrika se stává dějištěm dramatického příběhu o trnité cestě dospívající ženy za nalezením vlastního hlasu v prostředí, které ženské emancipaci nepřeje.

Drsný román o dospívání z postkoloniální Nigérie
Chimamanda Ngozi Adichieová
: Purpurový ibišek. Přel. Petr Štádler, Host, Brno, 2020, 302 s.

Nigerijská spisovatelka žijící ve Spojených státech Chimamanda Ngozi Adichieová je bezpochyby jedním z nejvýraznějších anglofonních hlasů současné Afriky. Autorka právem opěvované Amerikány (česky Host, 2017), která mapuje osudy mladé nigerijské imigrantky se všemi otázkami, jež se se střetem dvou zcela odlišných kultur nevyhnutelně pojí, začala svou plodnou kariéru skromnějším, avšak neméně silným románem Purpurový ibišek, vydaným již roku 2003. Autorčin debut, nominovaný mimo jiné na prestižní Bookerovu cenu, se díky vynikajícímu překladu Petra Štádlera konečně dostává také do rukou českých čtenářů a očima rodačky z nigerijského Enugu jim umožňuje nahlédnout do intimních zákoutí tamní společnosti.

Román, jehož hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou je dospívající dívka Kalimbi, se odehrává výhradně v Africe, a tudíž z něj téměř úplně mizí některá témata rozehraná v o poznání ambicióznější a košatější Amerikáně – především otázka rasy a rasové diskriminace. Ty se objevují jen jako drobné záblesky, například ve chvílích, kdy se hrdinčina emancipovaná teta Ifeoma zmiňuje o tom, jak obtížné je pro místní získat víza do Ameriky, kde Nigerijci i přes svou odbornou kvalifikaci v naprosté většině případů končí na podřadných pracovních místech. V Purpurovém ibišku se autorka obrací především dovnitř, takříkajíc k vlastnímu prahu. Adichieová často sklízí chválu za svou schopnost perfektně a citlivě vylíčit prostředí, v němž se její příběhy odehrávají, s veškerými místními zvyky a kulturními zvláštnostmi i drobnými nuancemi, vůněmi či barvami včetně sklonu denního světla nebo prašnosti afrických cest.

Totéž platí i o Ibišku, v němž kolem nás ožívá pestrý a živelný svět Nigérie. Autorka se obejde bez sáhodlouhých historických či politicko-kulturních lekcí a vystačí si s drobnými náznaky, odkazy či zdánlivě ledabylými poznámkami, obohacenými o neuvěřitelné množství podrobností od tradičního oblékání přes místní pokrmy, festivaly až po lingvistické libůstky (třeba pravidelně troušená slova a fráze z autorčiny rodné igboštiny). Nigerijská realita je na jedné straně lahodně exotická, ale v konečném důsledku zvláštním způsobem známá – když nahlédneme pod pokličku radikálně odlišného sociálního a zeměpisného kontextu, celkem nepřekvapivě zjistíme, že hlavní hrdinové jsou obyčejní lidé s poměrně univerzálními tužbami a problémy: prahnou po přijetí, po vymezení identity, po svobodě nebo právu na sebeurčení.

Právě na tomto barvitém a dynamickém pozadí rušného afrického velkoměsta, které se střídá s menšími městečky i chudými venkovskými oblastmi, sledujeme pohnutý příběh mladé Kalimbi. Dívka spolu se svým starším bratrem Jajou vyrůstá v tradičně patriarchální společnosti, jejíž vliv na formování dospívající mladé ženy je ještě umocněn přítomností despotického otce a bezmála fanatickou křesťanskou výchovou, která je jedním z dědictví kolonialismu. Protagonistčin otec Eugene je hrdý Nigerijec, který však zároveň paradoxně odmítá tradicionalistické sklony či původní africká animistická náboženství svého vlastního otce, s nímž se dávno vzájemně odcizili. Na veřejnosti pak hovoří výhradně anglicky s britským přízvukem, který je pozůstatkem jeho dospívání a studií v Británii.

Nazírán očima své náctileté dcery se jeví jako nejrozporuplnější postava románu. Jako zámožný podnikatel i odvážný novinář se Eugene těší mimořádnému společenskému postavení; je i příkladným a navenek bezchybným křesťanem pevných zásad, který věrně podporuje svou komunitu. Na druhé straně je to bezpochyby tyran, páchající domácí násilí na manželce i na dětech. Podobné chování celkem jasně pramení z nastavení místní společnosti, náboženského extremismu, ale i z Eugeneovy vlastní soupeřivosti a perfekcionismu. U svých dětí klade důraz na studijní výsledky a absolutní disciplínu, na úspěch a sebeprosazení, aniž si uvědomuje, že je svým počínáním drtí a utiskuje. Je svým způsobem tragédie, že tak činí v dobré víře – přes jeho agresivní, zaslepený postoj se mu totiž nedá upřít ani láska a neochvějná loajalita k vlastní rodině.

Tato rozporuplnost otcovské postavy se bezezbytku odráží i v Kalimbině názoru na něj. Dívka otce zbožňuje, ale zároveň se ho děsí – je pro ni jako hrozivý Bůh, po jehož uznání zoufale touží. Když jí otevře oči krátký, ale zásadní pobyt v rodině progresivní tety Ifeomy, která je univerzitní profesorkou, doma má hory knih a v hlavě svébytné, odvážné názory, Kalimbi si poprvé v životě uvědomí, že i otec se může mýlit, že možná není všemocný. Toto zjištění otřese celým jejím světem a nikoliv jen v pozitivním slova smyslu. V dívčině životě se svým způsobem otevře děsivé vakuum, dříve bezezbytku vyplňované hrozivou postavou otce, který rozhodoval o každém jejím kroku.

Na scéně se kromě ženské inspirace zosobněné emancipovanou tetou, mimochodem jednou z nejsympatičtějších Adichieové postav vůbec, objevuje i nový mužský vzor – mladý kněz Amadi. Ten je na rozdíl od hrdinčina pedantského otce zosobněním laskavé, chápavé, benevolentní náboženské víry. Pro náctiletou Kalimbi však – stejně jako ona pro něj - představuje něco dalšího – opojný závan upřímné, přestože nenaplnitelné lásky. Ani postupné prozření hrdinky a jejího bratra, jimž se dostane pomoci hned z několika stran, však nedokáže zabránit šokujícímu a dramatickému rozuzlení příběhu, který Adichieová od prvního řádku spřádá s nebývalou zručností.

Dá se říct, že Ibišek je stejně jako Amerikána hluboce osobní román. Biografické prvky sice obsahuje jen na obecné rovině (autorka popisuje společnost a prostředí, v nichž vyrůstala a které dobře zná, konkrétní osudy vyobrazené rodiny však nejsou její vlastní), ale postavení žen a dívek v Nigérii je pro ni jakožto pro hrdou feministku zcela zásadní téma. Ve svém debutu se ho chápe s mimořádnou citlivostí, ale zároveň ho představuje drsně a bez příkras, jak je vidět na postavě hrdinčiny celoživotně utiskované matky, která musí být násilnickému manželovi vděčná za to, že ji neodvrhl, ačkoliv mu porodila jenom dvě děti, i na samotné Kalimbi, která jako by hrůzou z despotického otce navzdory jeho bazírování na výkonu a perfektním vzdělání zůstávala nerozvitým poupětem, pouhým příslibem nenaplněného potenciálu. Adichieová se však v žádné chvíli neuchyluje ke schematičnosti ani černobílému vnímání světa, který čtenáři překládá – hrdinčin otec je nakonec sám spíše tragická postava než zavrženíhodný netvor.

Není pochyb o tom, že Purpurový ibišek je na debutový román výjimečně autorsky vyspělé dílo. Rovnou měrou baví i dojímá, šokuje i okouzluje. Je prodchnutý barevností a kořeněnou vůní Afriky, stejně palčivou jako témata, jimž se spisovatelka věnuje se zanícenou oddaností a upřímnou touhou vnést je do všeobecnějšího povědomí. Z knihy je od prvních stránek patrný hlas budoucí velké autorky, za niž dnes můžeme Chimamandu Ngozi Adichieovou bezpochyby považovat.

 

© Martina Šímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.