iLiGlosa: Pí ejč dý

iLiGlosa
Pí ejč dý

aktualita kultura

Brněnský nakladatel a překladatel, autor sloupků o češtině, hráč na ukulele a cyklista Jan Mattuš uváděl na konci ledna na digitální platformě pořad ke stému výročí narození Maria Benedettiho. Setkání zahájil připomenutím celého výčtu děl uruguayského autora, která si můžeme přečíst i česky, a také zamyšlením o tom, jak relativní je naše povědomí o významné zemi latinskoamerického prostoru.

Pí ejč dý

Když bylo krátce po nedávné velké lidové legraci ve washingtonském Kapitolu, pozvali si do jednoho renomovaného tuzemského média – jménem DVTV – k jejímu zhodnocení odborníka. Ten se jmenoval Lukeš, je profesorem historie a mezinárodních vztahů na univerzitě v Bostonu, vystudovaným na univerzitě Karlově, ale působícím v takto globálním měřítku. A tento pán se při rozhovoru zamyslel a prohlásil, že kdyby se něco takového stalo třeba v Uruguayi nebo Venezuele, tak prosím, ale v kolébce demokracie, tam tedy je to skandál. Zíral jsem na to jako blázen, strašně jsem se vytočil, profesora vypnul a říkal si, že to snad není možné.

Ano, chápu zaprvé, že člověk může z přemíry snahy použít nepatřičný příklad, kór když mluví bez přípravy, za druhé není hezké brát lidi za slovo, splete se každý, a za třetí že když já vím něco o Uruguayi, nemusí ještě o ní vědět ostatní. Ale toto je častý host v televizích, zvaný tam z titulu znalostí o světě, a před jménem má napsáno profesor doktor a za jménem má napsáno pí ejč dý. A ten publikum vyzval, aby si představilo jako přípustné dějiště takových reality show leda nějakou banánovou nebo přinejmenším civilizačně zaostalou republiku, řekněme třeba takovou Uruguay. Zemi, která podle statistik světových institucí má dnes z Latinské Ameriky nejvyšší úroveň demokratizace, překonává v souvisejících ukazatelích i státy Evropské unie, je na prvním místě v kvalitě vzdělání, má nejvyšší index prosperity a s bohatou Kostarikou (nejen podle názvu) se dělí o nejvyšší index kvality života na kontinentě jižně od Spojených států – tuto zemi dává pan profesor doktor pí ejdž dý přes mezinárodní vztahy z nóbl univerzity na roveň Venezuele jako názorný příklad póvlu. Připadá mi to ostudné, je to projev nevzdělanosti jeho, pana pí ejdž dý, neúcty ke kulturním tradicím a kdovíčemu dalšímu. Ale něco to chtě nechtě potvrzuje – že o této zemi opravdu málo víme, v tom se neplete. Řekněme že holkám se líbí Edinson Cavani (i když už trochu stárne) a klukům se nelíbí Luis Suárez, oba jsou to fotbalisté vynikající, ale tím to skoro končí. Často se holedbáme, že se vyznáme v jiných zemích víc než oni u nás, ale tady je to silně naopak.

Mám k tomu různé historky, ale možná postačí jedna krátká, která je sice svým způsobem extrémní, ale zároveň příznačná. Když jsem kráčel před dvaceti lety první den po městě Montevideu, zeptal jsem se na ulici pána, kudy dojdu k soše generála Artigase, neboť tam jsem měl sraz a u sebe jen jakousi špatnou mapu. A pán nejprve řekl recto, todo recto, čili furt rovně, s tou příznačnou italskou intonací, a hned se ještě zeptal, odkud jsem. A když jsem mu to prozradil, otázal se mě – tomu nebudete věřit – jestli nevím, kdo je teď v Praze velvyslancem. Uruguayským. To byste nečekali. A to není všechno, neboť jsem to shodou okolností věděl. Tehdejší velvyslanec mi totiž krátce předtím přispěl na vydání překladu Benedettiho Čtení z kávy. To bylo mimochodem taky vtipné: pozval mě na oběd kdesi u ambasády v Dejvicích, vytáhl pět set dolarů z prkenice, položil to na dřevo a pravil, ať do knihy napíšu, že děkuju za podporu velvyslanectví Východní republiky uruguayské, a jsme si kvit. Podepisovat žádný papír nemusím. Tak tohle jsem pánovi na ulici v Montevideu řekl, a ten odvětil, že tohoto velvyslance nezná, ale zná toho, co u nás byl před ním.

Možná se budete ptát, proč sem pletu nějaké úvahy nad povědomím o cizí zemi a cestovatelské zážitky, když mám činit poznámky k dílu Maria Benedettiho. Jenomže – kromě toho, že o něm bylo sepsáno spoustu medailonů, studií i glos a jen bych (se) opakoval – mi to právě v souvislosti s ním připadá docela na místě. Právě on je totiž, alespoň pro mě, nejvěrnějším obrazem své země a její společnosti. Zatímco tedy profesor doktor přes mezinárodní vztahy má v této věci představu banánové republiky, já mám představu Benedettiho starosvětské – či snad (s přitaženými vlasy) československy prvorepublikové – elegance, která přetrvala do konce století.

Málokde se ještě stává, aby spisovatel byl charakteristikou a výkladní skříní své země (a schválně neříkám národa, protože s vlastenčením nacionalistického typu nechci nic mít). Ale Benedetti je Uruguay a Uruguay je Benedetti, alespoň co se 20. století týče. Není to žádný surrealista mimo prostor a čas, je dokumentarista, třebas je to dokumentace formou fikce (což to se zas tak nevylučuje). Není to v nekonkrétnu rozevlátý magický realista nebo laplatský fantastik jako kolegové zpoza vody Borges a Cortázar. Byl to novinář, básník, povídkář i dramatik. Mnohdy velmi subjektivní, jindy politický, jindy poetický, jindy melancholický, jindy tvrdý a neústupný, pokaždé však zapisující kroniku světa, který si do nového prostředí přenesli a v něm konzervovali otcové a dědové ze svých vlastí: Uruguay není žádná exotika, ale nejevropštější země mimo Evropu. Ovšem abychom to s tím sentimentem nepřeháněli, i Benedetti musel ve zlých dobách žít v exilu, který se pro něj stal i důležitým tématem, jak dokládají některé povídky ze sbírky Psaní do schránky času.

V edici Artigas pod mou vydavatelskou značkou Julius Zirkus vyšly dvě knihy, které jsem si i sám dovolil přeložit. Vyšly by i jiné, kdyby autorská práva a další výdaje nepřestaly být pro malé nakladatelství dostupné (ale nutno dodat, že péčí odvážnějších vydavatelů byly později další české překlady publikovány). Kromě zmíněné sbírky to u mě byly krátké provázané texty Čtení z kávy, kterými se Benedetti vrací k osobnímu a poetickému pohledu na svět, kreslí fiktivní životopis vlastního dospívání s věčně problematickým vztahem k ženám, zejména chimerické a nadpřirozené Ritě a tělesné hmatatelné Marianě, mezi nimiž si volí celoživotní osud, ačkoli se mu ta volba příliš nedaří… Obdobně znějícím titulem Psaní do schránky času jsem si tu druhou dovolil nazvat přes to, že v originálních názvech takovou vazbu ze slov čtení a psaní nenajdeme, snad se za to na mě autor nezlobil. Ty dvě knihy jsou do velké míry sobě protipólem, v jedné jde o nepopsanou tabuli, vyhlídky, naděje a nový život, v druhé o vzpomínky, skládání účtů se životem a loučení.

Doporučuji pánům profesorům přes mezinárodní vztahy: čtěte Benedettiho, čtěte uruguayské autory, klidně třeba Eduarda Galeana, u nějž například uvidíte, že fotbal si může tykat s takzvaně vysokou kulturou, nebo i Horacia Quirogu, u nějž uvidíte, že ani sto let staré příběhy nemusí zestárnout. A jeďte se tam někdy podívat, Montevideo je sice proti sousednímu Buenos Aires tak trochu vesnice, ale tím spíš tam úchylárny typu zteče Kapitolu neočekávám.

 

© Jan Mattuš

Text vznikl u příležitosti digitálně vysílaného pořadu připomínajícího sté výročí narození Maria Benedettiho na konci ledna 2021.

Jan Mattuš je brněnský nakladatel a překladatel, autor sloupků o češtině, hráč na ukulele, cyklista. Ve svém nakladatelství Julius Zirkus vydává texty známých muzikantů, v edici Artigas se zaměřuje na díla spisovatelů z tzv. jižního cípu Latinské Ameriky a Laplatské oblasti (Argentinu, Chile, Uruguay). Vyšli tu autoři jako například Julio Cortázar, Adolfo Bioy Casares, Luis Sepúlveda, Mempo Giardinelli, Osvaldo Soriano, a zejména Mario Benedetti, jehož povídky Čtení z kávy v Mattušově překladu edici zahájily (2000). Z těchto povídek, z další Mattušem přeložené sbírky Psaní do schránky času (2005), a textů vybraných a převedených do češtiny pro tuto příležitost se četlo v pořadu ke stému výročí narození Maria Benedettiho, který uspořádalo zastupitelství Uruguayské republiky v ČR ve spolupráci se Cervantesovým institutem. Beseda se odehrála na digitální platformě 28. 1. 2021.

Diskuse

Vložil: JVjr, 11.02.2021 21:58
iLiGlosa: Pí ejč dý
Pohříchu nikoli. Říká slovo od slova, v 6:25 (URL si každý zájemce snadno vygooglí za pár vteřin, takže nevidím důvod tu onomu pochybnému médiu dělat reklamu -- na rozdíl od stopáže, kde je naopak žádoucí, aby ten, kdo už si to protrpěl, ušetřil ostatním nutnost opakování; diskuse nejsou těžení bitcoinu!... i když nějaký proof-of-work jako vstupní kritérium by taky nebyl marný, ale to odbočuji): "Samozřejmě ta, ta… ta parta demonstrantů, ten dav, to nepředstavovalo žádné nebezpečí, protože…]é, zcela pod kontrolou, um, civilních, zvolených, demokratických úředníků, jsou ozbrojené síly, v tom je rozdíl mezi… Spojenými státy a Argentinou nebo Uruguayí nebo dalšími jinými zeměmi… Venezuelou! kde armáda RUTINNĚ {důraz na rozdíl od předchozího můj a ne Lukešův] zasahuje do politiky" (následující pomlka větnou melodií odpovídá spíše středníku než tečce, podobně jako to, že k tématu Lukeš domeandroval od Romneyho tvrzení, že šlo o puč, přes srovnání s pochodem žen v říjnu 1789, kterým "v podstatě daly do pohybu francouzskou revoluci, s gilotinou, s popravami a podobně"; ale z hlediska výstavby promluvy lze dílčí celek považovat za jakžtakž autochtonní). Pan Mattuš případně mé rychločtení Wikipedie opraví, ale poslední junty tam vládly v 1875/6–90, 1933–42 a 1972/3–1984/5. Interpretovat tohle jako "přítomný čas v širším smyslu" je jako tvrdit, že v českých zemích jsou rutinně vězněni disidenti protestující proti politice sousedních mocností ovládajících domácí poměry.
Vložil: mp, 09.02.2021 22:17
iLiGlosa: Pí ejč dý
Akorát že v příslušné větě IL mluví o "zemích, kde armáda zasahuje do politiky" (a přítomný čas je zjevně míněn v širším smyslu), ale kdyby měl člověk všechno kontrolovat, tak se ty sloupky nenapíšou.
Vložil: lao tse, 09.02.2021 21:11
iLiGlosa: Pí ejč dý
a vůbec nejomezenější jsou docenti...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 690x

Inzerce
Inzerce