Tizón, Héctor: Strasserova žena

Tizón, Héctor
Strasserova žena

recenze beletrie zahraniční

Inženýr Strasser má v argentinském deštném pralese postavit most a spojit tak tropickou krajinu s pustinou. Nikdo ale pořádně neví, k čemu má takové propojení sloužit. Román ukazuje na střet nového a starého světa, kde proti sobě stojí indiánské rituály a vyprázdněnost současné civilizace. Stejně tak se liší vnímání mužské a ženské: celý ten příběh totiž sledujeme v podání inženýrovy ženy Hildy.

Lze vyprávět sen?
Héctor Tizón
: Strasserova žena. Přel. Jan Machej, Runa, Praha, 2020, 112 s.

Nakladatelství Runa vydalo v češtině další knihu argentinského spisovatele Héctora Tizóna a pokračuje tak v mapování jeho tvorby, již u nás poprvé představilo nakladatelství Julius Zirkus v roce 2006.

Román Strasserova žena začíná jako mnohá další Tizónova díla úvodem, který zdůrazňuje autorovu častou snahu vyjádřit okolní realitu slovy. Ta se však této snaze vzpírá. Tentokrát je jeho záměrem ztvárnit příběh „stejně tak mlhavým způsobem, jako se spřádá sen“ (s. 7). Přinejmenším ve způsobu, jakým je dílo narativně zpracováno, se to Tizónovi podařilo, protože se čtenář v mnohých časových skocích a elipsách opravdu ocitá na mlhavém, neurčitém území, které podobu snu evokuje.

Tizón prozkoumává paletu témat, k nimž se v celé své tvorbě neúnavně vrací – odcizení, samotu, paměť, vzpomínky, prázdnotu, čas, osud. Avšak píše i o maskách, o touze, především o touze po životě, vysvobození a uniknutí od tíživé reality nebo od sebe sama. Maska je pak spojena s motivem rozštěpení, které se vynořuje v celém příběhu – ať už je přítomný ve vyprávěcí perspektivě dospělého versus dítěte, nebo jde o rozštěpení a vnitřní nesourodost hlavních postav. Možná se tak děje proto, že jedním z hlavních fokalizátorů příběhu je tentokrát žena – Hilde, Hilda nebo také Brunilda. Ta je, jak napovídá titul knihy, pro ostatní postavy hlavně Strasserovou ženou, což ji vymezuje mezi ostatními a určuje její identitu.

Hilde se v příběhu s inženýrem Strasserem vydává do argentinského deštného pralesa, kde má její manžel postavit most, jenž má spojit tropickou krajinu s pustinou a jehož výstavba vzbuzuje otazníky, jelikož si nikdo není jistý, k čemu má toto propojení sloužit. Vedle Strassera a Hilde jsou dalšími výraznými postavami Maďar Janos a indián Tilo, kteří se na výstavbě mostu podílejí. Všechny spojuje úsilí a námaha, kterou musí pro práci vynaložit. Společná práce a soužití však odhaluje rozdíly mezi jejich povahami i přístupy k životu. Z Janosova pohledu se most staví proto, že se jednoduše postavit musí, Tilo v něm spatřuje nástroj pro vykořisťování indiánů, pro Strassera je další pobídkou k nebezpečným hrátkám se smrtí a pro Hilde – stejně jako pro autora této útlé knihy – je budování mostu stavěním snu.

Starý a nový svět v argentinské yungle
Zasazení děje do odlehlé končiny, hraničící s neznámem, je ohlas velkého tématu argentinské literatury – protikladu civilizace a barbarství. Železná konstrukce mostu, rostoucí jako „kosti dinosaura“, může zpočátku jen málo obstát před živly, které krajinu ovládají. Řeka a neustálý déšť rozhodují, kdy se bude v práci pokračovat: „Nikdo tady v podstatě nemůže nic dělat, všichni podléhají rozmarům nebe a země, zbyteční a osamocení jako loď uvízlá na mělčině.“ (s. 34) „Civilizovaní“ lidé se drží svých propočtů a úmyslně rozdělují říční koryto, aby si podmanili okolní přírodu. Kvůli dodržení plánů nutí místní indiány pracovat i v noci. Dochází ke střetu mezi novým a starým světem, a to nejen v optice přistěhovalců ze starého kontinentu, kteří v dusnu před vypuknutím druhé světové války prchají do nového světa, ale také z hlediska vztahů bělochů a indiánů, kteří naslouchají přírodě a dodržují rytmus střídání dne a noci a jejichž hlavní představitelkou je v románu stařena Eduviges.

Lokální ukotvení, tedy prostor džungle, má dopad na psychiku Strassera, Hildina manžela a hlavního inženýra, který má konstrukci mostu na starosti. Strasser se stále hlouběji propadá do šílenství, což evokuje román Josepha Conrada Srdce temnoty nebo knihu Vír Josého Eustacia Rivery. Vyprávění mnohdy skáče mezi dějovými a časovými liniemi a je protkáno popisy Strasserova bláznivého jednání – momenty, kdy tento muž hazarduje se životem, když se například vsadí o basu černého piva, že se střelí do hlavy. Stejně jako se dělníkům mnohdy nedaří zkrotit nespoutanou řeku, ani Hilde se nemůže svému muži přiblížit a osvobodit jej od sebedestruktivního chování. Hilde se vedle živočišného, ale v alkoholu utopeného Strassera cítí osamělá a prázdná, přičemž tento stav je jen prohloubením toho, co po jeho boku zažívala již v Evropě. Vyhledává si jiné „nápadníky“ a svým magnetismem a esenciálním ženstvím je blízká další postavě „požíračky mužů“, Doně Bárbaře ze slavného románu Rómula Gallega. Avšak Hilde podléhá onomu již zmíněnému rozštěpení, „je sama sebou i jinou zároveň“ (s. 42), tápe a hledá se. S tím, jak se sžívá s okolní přírodou, se Hilde také stále více přibližuje Tilovi, indiánovi, který za soumraku hraje na harmoniku a oproti Strasserově ženě umí žít tady a teď.

V románu tak dochází nejen ke střetu starého a nového světa, světa indiánských rituálů a vyprázdněnosti současné civilizace, ale také ke střetu mezi světem ženským a mužským. Oproti milostnému trojúhelníku, jenž se objevuje v Tizónových románech Krásy světa nebo Starý voják, však teď autor mnohem detailněji nabízí právě pohled ženy. Mohou se najít jisté paralely: například postava Janose připomíná Raúla, protagonistu příběhu Starého vojáka – oba jsou poněkud neteční muži, zůstávají uvězněni ve své minulosti a pronásledují je vzpomínky na španělskou občanskou válku –, avšak Janos není iniciátorem nevěry jako Raúl. Tento málomluvný, klidný muž, který se ocitá v domácnosti Strasserových, je pro strukturu románu zásadní především ve dvou aspektech: hlavní vypravěč, jeho syn, se díky němu pouští do vyprávění, a Janos zároveň jako překladatel spojuje dva světy, ten Strasserův a ten indiánský. Navzájem si však nerozumějí: „Jestli jim rozumíte. Chci říct, jestli jste si všiml, že i oni mluví.“ (s. 12) Samotné porozumění a slovo zde představují problém, což je také alfa a omega Tizónovy prózy: jeho snahy o ovládnutí slova a porozumění tomu, jak vyprávět.

Cyklické psaní
Tizónovo psaní je ve Strasserově ženě cyklické – témata zmíněná výše se opakují jako koloběh přírody, příběh se točí v kruhu s četnými prolepsemi a analepsemi, návraty. Hlavní vypravěč, Janosův syn, líčí všechny události s odstupem a to, co zažil jako malé dítě, teď čtenáři prezentuje z dospělého pohledu. Z tohoto důvodu je také vyprávění blízké snění – situace a události představují pouze útržky vzpomínek a nenavazují na sebe lineárně, jsou to věci, které vypravěč viděl nebo slyšel jako malý, ale tehdy mu nedávaly smysl. Do příběhu jsou tak zakomponovány zkratkovité promluvy postav, jež si, jak se zdá, navzájem rozumějí, ale pro čtenáře můžou být nejasné, jako by se ocital v hájemství snu. Vyřčené věty občas připomínají indiánská poselství, tajemné šifry, zhuštěné pravdy, jichž je v románu opravdu mnoho: „Svět je vždycky takový, jaký jej udělá žena“ (s. 40); „Přebývá ti to, co by ti mělo scházet. Jako všem ženám“ (s. 45); „Jediné, co člověk nemůže mít, je ten druhý“ (s. 72); „Pokud někdo chce něco zadarmo, přijde o to“ (s. 85); „Slzy, bolest, strach stvořily Boha, nikoli láska. Láska nic nepotřebuje.“ (s. 91)

Tizón toho však na stovce stran nabízí víc: propojuje velké množství témat, exotiku neosídlených oblastí s racionalismem bílých Evropanů, starý a nový svět, indiánské rituály a mýty, hrůzy španělské občanské války a atmosféru před nástupem nacismu, vnitřní rozštěpenost, touhu, ženskou sexualitu, těkavé momenty a šílenství. To vše prostřednictvím dětských vzpomínek a snových okamžiků. Hra s vyprávěním je vedena snahou podmanit si slovo, pochopit okolní realitu. Na jednu stranu vede k prožitku z četby, avšak čtenáře, kteří hledají jasnou výpověď a přímočarost, může text dráždit svou nedovysloveností, elipsami a mlčením. Není to však čtení nudné – Strasser a Hilde jsou natolik živé postavy, že i když se vypravěč snaží o konstruování příběhu svého otce, nakonec ovládnou jeho vzpomínky na dětství právě tito dva.

 

© Markéta Šimková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 451x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce