Telgemeier, Raina: Nervy

Telgemeier, Raina
Nervy

recenze komiks

V novém komiksu pokračuje americká autorka v mapování drobných i vážnějších traumat svého dětství. Opět převážně humorným stylem, v němž tentokrát citelněji zaznívají temnější odstíny.

Kdo se bojí zvracení
Raina Telgemeierová
: Nervy. Přel. Michala Marková, Paseka, Praha, 2020, 224 s.

Americká kreslířka Raina Telgemeierová už v českých knihkupectvích zdomácněla: nakladatelství Paseka v krátké době po originálu vydává každou její novinku. Zpočátku to byla trochu sázka na nejistotu, protože vydávat komiksy pro dospívající dívky se nezdálo zrovna komerčně atraktivní, Telgemeierové krátké komiksové romány se však v USA staly senzačními bestsellery a daří se jim i jinde ve světě včetně České republiky.

Od úspěchu autobiografického komiksu o trampotách s rovnátky Úsměv (2010, česky 2015) autorka vydala další čtyři komiksové knihy, dvě více fiktivní a dvě více autobiografické. Autobiografickou řadu označují obálky, na nichž je symbol dětství a dospívání osmdesátých let, takzvaný smajlík, dnes hojně využívaný telefony. Tehdy fungoval spíše jako jednoduchý grafický generační symbol přítomný na tričkách, připínacích odznáčcích, samolepkách a podobně. A jestliže v prvním Úsměvu se smajlík ještě bezproblémově směje, byť má zuby přepažené drátky, v aktuálním díle už ze slova smile (neboli úsměv) moc nezbylo: obličej v kružnici se tváří dost zničeně a nemocně, byť to stále působí mile komicky.

Charakter následného čtení obrázek odráží velmi výstižně. V komiksu se totiž vypráví o docela vážných a velmi intimních věcech, které jsou pro aktéry děje naléhavé a smutné. Publikum se ale nad sledováním jejich mírně hyperbolizovaného trápení může dobře bavit. Telgemeierové se daří vybalancovat hranici mezi bezproblémovou groteskou a tíživou vzpomínkou a výsledkem je svižně plynoucí děj plný jemného humoru a nadsázky, jejichž prostřednictvím autorka vzpomíná na vlastní strachy a deprese, aniž by přitom čtenáře (či spíše čtenářky) nějak stresovala.

Celý příběh by mohl být skvělým materiálem pro dětské psychology o tom, jak a proč vznikají různé fobie. Poté, co v Rainině škole proběhne epidemie střevní chřipky a jeden z žáků se pozvrací před školou, začnou náctiletou dívku pronásledovat úzkosti a chorobné stavy. Když se onen žák vrátí uzdravený, je terčem posměchu a opovržení všech vrstevníků. Také Raina si po nákaze střevní chřipkou prožila jednu trpkou „vylučovací“ noc a po zmíněném lynči ji pronásledují hrozivé představy, že se vše vrátí a že se před spolužáky znemožní i ona. Úzkosti posiluje posměvačná spolužačka z vedlejší lavice Michelle, která využije každé příležitosti, aby Rainu (ale i další spolužáky) ztrapnila.

Rainin stav se postupně zhoršuje, úzkostné ataky jsou častější, dívka se cítí nemocná, aniž by jí doktoři cokoliv diagnostikovali. Když má před třídou přednést referát, který si s nejlepší kamarádkou pečlivě připravila, nedokáže ze sebe stresem vydat ani slovo a uteče na toaletu. Nakažlivé bakterie postupně vidí všude kolem sebe, odmítá čím dál víc jídel, nepozře nic, čeho se dotknul někdo jiný – a to vše jí samozřejmě dál ztěžuje život a nabízí další munici zákeřným vtipálkům. Pověstná sněhová koule se nabaluje a Raina nakonec musí k dětské psycholožce.

Na komiksu je cenná nejen detailní, věrohodná a pečlivá rekapitulace vzniku a průběhu psychického traumatu, ale také to, že jím Telgemeierová svou (autobiografickou) hrdinku provede nikoli s pomocí komiksových superhrdinů, ale prostředky denní rutiny, kde samozřejmě hlavní roli hraje praxe dětské psycholožky. Může to skvěle zafungovat jako povzbuzení pro všechny dívky, které procházejí nějakým těžkým obdobím (a v dospívání se nástrahy množí), minimálně z toho hlediska, že psychoterapie není pro magory, ale normální součást života, a především – že může pomoci.

Dodejme, že ačkoliv komiks končí povzbudivě, skutečnost v životě Rainy Telgemeierové byla složitější, a jak autorka v doslovu přiznává, s úzkostmi se léčí dosud. Onen doslov možná náctileté čtenářky ani číst nebudou, přesto dělá za celým komiksem jistou trpkou tečku. Jinak jde díky jednoduché veselé kresbě (zdánlivě patřící do komiksu pro děti), zkratce a mírné i fantasknější nadsázce o přístupné a atraktivní čtení. Bez povšimnutí by ho neměli nechat ani rodiče dospívajících dívek – možná se o svých dcerách dozvědí víc, než jim o sobě prozradí ony samy.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 596x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce