Osterholm, Michael T.: Neviditelní zabijáci

Osterholm, Michael T.
Neviditelní zabijáci

recenze přírodní vědy

Podle autorů nové knihy o patogenních organismech, která vznikla ještě před příchodem covidu-19, jsou infekční choroby vedle jaderné války, srážky s asteroidem a globální změny klimatu jednou ze čtyř věcí, které mají potenciál negativně ovlivnit celou planetu. A po současných zkušenostech jim nelze než dát za pravdu.

Patogeny jako tikající bomba
Michael T. Osterholm
, Mark Olshaker: Neviditelní zabijáci: Válka člověka se smrtícími patogeny. Přel. Robert Novotný, Prostor, 2020, 384 s.

Když na podzim 2008 udeřila velká ekonomická krize, netrvalo dlouho a vyrojily se spousty knih, které rozebíraly, jak k ní došlo, proč se to stalo a jak trhy transformovat, aby se něco podobného už neopakovalo. S pandemií koronaviru to nejspíš bude podobné a můžeme si být jisti, že přinejmenším v této podobě nás covid-19 ještě pár let neopustí. Na rozdíl od ekonomické krize se však v případě současné krize zdravotní nemusíme spoléhat jen na knihy, jež teprve vyjdou. Velmi dobrou představu o tom, co se stalo, proč a jak tomu pro příště zabránit, totiž nabídnou i tituly, které vznikly dávno před tím, než se stal „koronavirus“ nedílnou součástí slovníku většiny lidí na Zemi. Otázkou totiž nebylo, zda k pandemii dojde, ale pouze kdy a kdo bude nakonec hlavním viníkem. Všechny ingredience totiž byly nachystané a stačilo jen škrtnout pomyslnou zápalkou. Přesto jsme byli zcela nepřipravení a pandemie vypukla skoro přesně tak – naštěstí však s mírnějšími následky –, jak to již roku 2017 v knize Deadliest Enemy předpověděli americký epidemiolog Michael Osterholm a spisovatel Mark Olshaker. (Osterholm se teď mimochodem stal členem poradního výboru pro koronavirus nového amerického prezidenta Joea Bidena.) Nebylo proto překvapením, že se jejich kniha v roce 2020 dočkala nového vydání, v němž krom předmluvy nebylo potřeba s ohledem na současnou situaci měnit vůbec nic. Záhy následoval český překlad pod názvem Neviditelní zabijáci: Válka člověka se smrtícími patogeny.

O původu epidemiologie
Proč bychom se měli bát infekčních nemocí? Jsou dnes ještě vůbec hrozbou? A pokud ano, skutečně na ně nejsme připraveni, nebo je to jen zbytečné vyvolávání paniky, jak kdysi prohlašoval Matt Ridley? (Dobře, na to si už dnes asi odpoví každý sám.) Proč nás víc děsí, že zemřeme při leteckém neštěstí, než že nás zabije tuberkulóza? Je současný rozvoj molekulárně-biologických metod záchranou před různými chorobami, nebo naopak nahrává bioteroristům a rozvoji biologických zbraní? Jak zamezit nadměrnému užívání antibiotik a co bychom si měli odnést z minulých pandemií? To je jen pár otázek, na něž Neviditelní zabijáci odpovídají, a vyprávění to není zrovna povzbudivé. Hned na úvod se totiž čtenář dozví, že „infekční nemoci jsou nejzhoubnějším nepřítelem, před kterým lidstvo stojí“, a to nepřítelem, který velmi nerad prohrává. Světlo na konci tunelu snad existuje, nicméně abychom se k němu dopracovali, budeme muset svůj přístup k infekčním chorobám radikálně změnit.

Základním předpokladem úspěšného zvládnutí odvěkého zápasu mezi člověkem a choroboplodnými zárodky není jen důkladné poznání toho, s čím bojujeme, ale i metod, jež máme k dispozici. Neviditelní zabijáci se proto vedle představení nejvýznamnějších patogenních hrozeb dnešního světa zaměřují i na otázky ryze teoretické a mnohdy se pro poučení a inspiraci vydávají do dávné i méně dávné minulosti. V úvodu tak kniha například přiblíží, co je základním posláním epidemiologie a že za jejího zakladatele je považován lékař John Snow, který v padesátých letech 19. století bojoval v Londýně proti epidemii cholery. V dalších kapitolách autoři mimo jiné objasní, co jsou to mikrobi (jaké organismy pod tento termín spadají, proč jsou někteří dobří a jiní špatní a v čem mají oproti svým hostitelům evoluční výhodu) nebo jak se patogeny přenášejí (Netopýři, hmyz, plíce a penisy je ostatně výmluvná součást názvu příslušné kapitoly). Neopominou ani popsat, v čem spočívá princip očkování, proč vakcinace proti chřipce nepatří k těm nejdokonalejším a jak bychom měli (státy a farmaceutické společnosti) do budoucna spolupracovat na vývoji nových vakcín.

Obávaná chřipka
Po tomto spíše teoretickém úvodu, který zabírá devět z celkových jednadvaceti kapitol, autoři pokračují praktičtějšími otázkami, respektive vylíčením největších hrozeb, jimž dnes lidstvo na poli infekčních chorob čelí. Za tři nejzávažnější nemoci, alespoň co do každoročního počtu obětí a zátěže pro zdravotní systémy, považují malárii, AIDS a tuberkulózu. S těmi je však ta potíž, že zatím postihují především obyvatele takzvaného třetího světa, takže vyspělé země nemají příliš velkou motivaci je důrazněji řešit. Tedy snad s výjimkou Billa Gatese (a jemu podobných), z něhož se v posledních letech stal jeden z vůbec nejhorlivějších bojovníků proti malárii. Všechny tři choroby jsou každopádně celosvětově na vzestupu a vzhledem ke stále častějšímu výskytu extrémně rezistentních kmenů tuberkulózy, rozšiřování malárii přenášejících komárů do nových oblastí a setrvalému nárůstu lidí nakažených virem HIV, proti němuž ani po skoro čtyřiceti letech usilovné práce stále neexistuje vakcína, nejsou vyhlídky nijak veselé.

Jak už zaznělo výše, v případě malárie jsou zásadním problémem právě komáři, kteří slouží jako vektor nemoci. Komáři různých druhů ale přenášejí i řadu dalších nebezpečných chorob, jako jsou žlutá zimnice, horečka dengue, horečka chikungunya nebo již zmíněná horečka zika, která před několika lety vyděsila celý svět, ale dnes už si na ni sotva vzpomeneme. Všechny tyto nemoci mají dnes velký potenciál dalšího šíření a jedinou cestou, jak mu zabránit, je soustavně potírat jejich přenašeče, tedy komáry. Ještě nebezpečnější než choroby přenášené vektory jsou ty, jež se mohou z člověka na člověka přenášet přímo, pouhým dýcháním. Zde autoři připomínají dvě nedávné koronavirové epidemie, SARS a MERS, jež se naštěstí podařilo včas zastavit, a především pak chřipku, „královnu infekčních nemocí“. Ta se nejen snadno přenáší, ale navíc rychle mutuje a očkování proti ní má jen omezenou účinnost, což z ní dělá ideálního kandidáta na příští velkou pandemii. Jak už dnes víme, vítězem nakonec nebyl virus chřipky, nýbrž koronavirus, nicméně sugestivní líčení autorů, jak by taková pandemie mohla vypadat, se současné situaci nápadně podobá. Naštěstí s tou výjimkou, že v jejich fiktivním, přesto realistickém scénáři, má nemoc mnohem větší smrtnost než covid-19 a kvůli takzvané cytokinové bouři (příliš silná reakce imunitního systému) je velkou hrozbou i pro mladé lidi na vrcholu sil.

Proklatá rezistence
Do výčtu největších hrozeb v souvislosti s infekčními nemocemi potom autoři řadí i techniky umožňující vytvářet v mikroorganismech umělé mutace, a vyrábět tak patogeny, které by přirozenou cestu dost možná nikdy nevznikly. S tím se samozřejmě pojí možnost zneužití takto vzniklých organismů nebo i těch již existujících coby biologických zbraní. Velké nebezpečí autoři spatřují kupříkladu v návratu pravých neštovic, jež byly sice definitivně vymýceny v osmdesátých letech minulého století, ale kdysi bývaly vůbec nejobávanější ze všech lidských chorob a i dnes by napáchaly nepředstavitelné škody. Posledním, avšak nesmírně závažným problémem, který Neviditelní zabijáci rozebírají, je nadměrné a často velice neuvážené užívání antibiotik, jež má za následek vznik rezistentních kmenů bakterií, na něž mnohdy už žádné mikrobiální léky nezabírají. Antibiotika lze přitom bez nadsázky považovat za jeden z největších úspěchů moderní medicíny a jednu z nejúčinnějších zbraní proti různým mikroorganismům. Pokud bychom o ně přišli, znamenalo by to pro lidstvo katastrofu nepředstavitelných rozměrů, neboť i se zcela běžnými zákroky, jako třeba císařským řezem, by se pojilo nemalé riziko.

Cílem Neviditelných zabijáků nicméně není šířit paniku a zvěstovat nevyhnutelnou zkázu lidstva, nýbrž pojmenovat jednotlivé problémy a nastínit jejich efektivní řešení. Celá kniha je proto protkaná návody a radami, jak postupovat, abychom už napříště byli konečně připraveni a nemuseli vše vymýšlet za pochodu, jako tomu bylo v minulosti a jak je tomu koneckonců i dnes. A jak by taková řešení měla vypadat? Autoři nastiňují devět priorit, na něž bychom se nyní měli soustředit, avšak obecné poselství knihy by se dalo shrnout tak, že musíme přestat infekční nemoci podceňovat a uvědomit si, že boj proti nim je v podstatě otázkou národní bezpečnosti. To znamená, že musíme být připraveni – jak v knize několikrát zazní, se stavbou bitevních lodí také nezačínáme, až když vypukne válka – a především spolupracovat. S řešením většiny problémů, ať už jde o hubení komárů, zneužívání antibiotik, nebo o vývoj účinných vakcín, totiž mnohdy nemůže přijít jeden stát, organizace či firma, ale lze ho dosáhnout jen společným úsilím.

Ačkoli by ještě před několika lety kniha dost možná působila jako sice zajímavá, ale možná poplašná „zpráva“ o současném stavu na poli infekčních nemocí, pandemie covidu-19 ukázala, že byla bohužel až příliš prozíravá. Na druhou stranu existuje naděje, že lidé na patřičných místech přece jen konečně začnou jednat a příště už třeba budeme připraveni lépe. Dobře, po nedávných zkušenostech je to asi naivní představa, ale stejně. Neviditelní zabijáci každopádně stojí za přečtení, jak kvůli samotnému tématu, jež umožní nahlédnout do úžasného světa patogenů, tak pro zajímavé srovnání, nakolik se během současné pandemie naplnily předpovědi, jež autoři učinili před několika lety.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.