Clausewitz, Carl von: O válce

Clausewitz, Carl von
O válce

recenze historie

Již čtvrtého českého vydání se dočkala kniha, kterou alespoň podle názvu zná každý zájemce o historii. Změnil se od doby vzniku díla pohled na válku a liší se nejnovější vydání od těch předchozích?

Dvě stě let stará, stále platná analýza
Carl von Clausewitz
: O válce. Přel. Zbyněk Sekal, Leda, Praha, 2020, 984 s.

Zájemcům o vojenské dějiny není třeba vysvětlovat, kdo byl pruský generál Carl von Clausewitz (1780–1831) a jeho jméno jistě zní přinejmenším povědomě i mnoha dalším čtenářům. Tento důstojník z povolání, bojující proti Napoleonovi střídavě v řadách pruské i ruské armády, si vydobyl místo v dějinách spisem s prostým názvem O válce a mezi předními vojenskými veliteli posledních sto padesáti let bychom nejspíš dlouho hledali někoho, kdo toto dílo nečetl. Na slavný citát o válce jako o „pokračování politiky jinými prostředky“ narazil snad každý student politologie, mezinárodních vztahů, historie a dalších oborů. Českým zájemcům knihu zpřístupnil Zbyněk Sekal již v roce 1959, další vydání následovala po sametové revoluci (1996, 2008). Zatím poslední české vydání spatřilo světlo světa v loňském roce v nakladatelství Leda.

Na finální podobě originálu rozděleného do osmi svazků se projevila skutečnost, že autor zemřel (jako oběť epidemie cholery) dříve, než dílo stačil dokončit. To je patrné zejména u posledních dvou knih, které zůstaly nedokončené. Literární pozůstalost zemřelého generálmajora, velitele dělostřelectva a bývalého ředitele Pruské válečné akademie uspořádala a k vydání připravila jeho manželka Marie – příběh jedné z nejznámějších knih o vojenské strategii tak paradoxně potvrzuje známé úsloví „Za vším hledej ženu!“

Vzhledem k době vzniku díla není příliš těžké si domyslet, jaké zbraně a armádní složky Clausewitz nezmiňuje a samozřejmě by bylo nejen nespravedlivé, ale přímo nesmyslné mu to jakýmkoliv způsobem vyčítat. Nicméně je pravda, že autor zcela pominul specifika války na moři – snad se jako Prus, tedy obyvatel země, jejíž námořní flotila do jeho současnosti nikdy nehrála významnou roli, a to ani v regionálním měřítku, necítil k analýze námořních válek kompetentní.

Pozemní válku ovšem analyzuje zevrubně, jak naznačuje už rozsah knihy. Nejčastější příklady, na kterých ilustruje své závěry, si bere z napoleonských válek (přičemž jejich hlavního strůjce tituluje zásadně z dnešního pohledu poněkud nezvykle jen jménem Bonaparte) a války sedmileté, občas zabrousí i do dob Ludvíka XIV., Caesara a Hannibala. Zdaleka ne všechny tyto odkazy jsou blíže vysvětleny v poznámkovém aparátu, a čtenář, který je chce pochopit detailněji, se tak musí připravit na časté dohledávání informací jinde.

Dítě své doby
Zejména v prvních dvou z celkových osmi knih se Clausewitz zabývá teoretickými předpoklady vzniku a vedení válečných konfliktů. Právě v této části tedy nalezneme ony známé výroky o válce jako o pokračování politiky jinými prostředky nebo jako o učiněném chameleonu. Nechybí ani z dnešního hlediska téměř obligátní vymezení pojmů taktika a strategie. I zde nicméně nalezneme řadu praktických podnětů a rad, například doporučení vysílat v době míru důstojníky z povolání jako pozorovatele do míst, kde nějaký válečný konflikt probíhá, nebo zamyšlení nad tím, jaké vlastnosti by dobrý velitel měl mít a jaké mu jsou spíše na škodu. Dílo ovšem nejde dost dobře rozdělit na část teoretickou a praktickou, obě roviny se neustále prolínají, přičemž teoretizující odstavce jsou pro většinu čtenářů hůře srozumitelné. U praktických otázek si Clausewitz nevšímá jen objektivně měřitelných aspektů, jako jsou nutnost zajistit vojákům i koním dostatek potravy nebo specifika bojů v horách či při překračování řeky, ale bere v potaz i psychiku řadových vojáků. Kromě toho, že nabádá k zachování disciplíny při ústupu po prohrané bitvě, upozorňuje i na žádoucí efekt povzbuzení morálky poražených vojáků rychle následujícím, byť drobným a strategicky de facto nevýznamným vítězstvím. Též varuje čtenáře, aby nebrali za bernou minci zveřejňované údaje o počtech padlých, raněných a zajatých – tyto údaje jsou podle něj téměř vždy upraveny, ať už kvůli zabránění dalšímu úpadku morálky a disciplíny, nebo naopak za účelem povzbuzení do dalšího útoku. Na druhou stranu zůstává typickým (či z pohledu dnešní doby typizovaným) důstojníkem první poloviny 19. století – pokud nabádá k povzbuzení bojové morálky poražených vojáků nebo k zajištění účinné zdravotní péče o raněné vojáky, nevede ho k tomu soucit nebo humánní založení, nýbrž zcela pragmatický kalkul, že vyléčený a povzbuzený voják má vyšší bojovou hodnotu než voják zraněný a pokleslý na mysli. Na několika místech přímo píše, že není jeho záměrem ani úkolem řešit etické a filozofické otázky správnosti vedení války, na druhou stranu ale válku ani velké rozhodující bitvy nijak neglorifikuje (vyhýbání se velké rozhodující bitvě, ve které bude nutně mnoho tisíc mužů zabito nebo zmrzačeno, nicméně pokládá za slabošské).

Dítětem své doby zůstává Clausewitz i v otázce méně konvenčních způsobů boje, jako jsou noční přepady, překvapivé útoky ze zálohy, válečné lsti, partyzánský boj apod. Byť jim přiznává určitý krátkodobý význam, ze strategického hlediska se podle něj (s výjimkou partyzánského boje) jejich význam často přeceňuje. Překvapivé je, že o partyzánském boji, který označuje jako „ozbrojené hnutí lidu“ nebo „lidovou válku“, se vyjadřuje poměrně pozitivně. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců i následovníků nevyzývá k střílení zajatých partyzánů nebo vypalování vesnic, jejichž obyvatelstvo s nimi spolupracuje, jak bylo obvyklé po celý novověk a moderní období až do dob nedávných.

Němec militarista?
Dodnes přežívající představy o militarismu vlastním všem Němcům – a Prusům zvláště – bychom tu hledali marně. Leckoho sice může zarazit autorovo tvrzení, že válka tříbí charakter národa, to ale neznamená, že by ji Clausewitz pokládal za prostředek, jímž by si mělo Prusko zajistit své místo v koncertu velmocí. Napoleona neváhá opakovaně použít jako vzor hodný následování, a naopak pruské a rakouské generály jako příklad varovný; sám uznává, že vojevůdcovský talent se může projevit v jakémkoliv národě. Značně moderní a stereotypy bořící je i jeho názor, že struktura armádního velení by měla být v zájmu efektivity co možná nejjednodušší. V závěru rozsáhlého díla však jeho protifrancouzský postoj přeci jen probleskne, když si jako modelový příklad hypotetického útoku vybere útok na Francii, kterou je „takovým způsobem možné kdykoli porazit a potrestat, kdyby se jí snad zastesklo po zpupnosti, kterou sto padesát let utiskovala Evropu“. Plán, který Clausewitz nastiňuje, je v podstatě týž, podle kterého Německo provedlo útok na Francii v obou světových válkách – i to lze vnímat jako důkaz toho, jak moderní jeho myšlenky byly.

Clausewitzovo dílo pochopitelně nebylo bleskem z čistého nebe, různé teoretické práce o vedení války vznikaly již před ním. Při psaní si toho byl vědom a své předchůdce často sžíravě kritizuje, většina těchto narážek ovšem neuvádí jméno či jména konkrétních kritizovaných autorů, a jsou tak pro dnešního čtenáře téměř nesrozumitelné. Zajímavou otázkou je, nakolik byl či mohl být ovlivněn jiným známý spisem o teorii války, Uměním války staročínského vojevůdce Sun-c´. Vzhledem k tomu, že v Clausewitzově době již existoval francouzský překlad této knihy (a Napoleon jej údajně znal), to není úplně vyloučené, některé pasáže však dávají tušit, že se starověkým vojevůdcem nesouhlasil nebo by s ním nesouhlasil, kdyby jeho dílo znal („umění se vlastně vůbec nelze naučit z knih, a proto by umění nikdy nemělo být součástí názvu knihy“, „čím víc se vracíme zpátky, tím jsou pro nás dějiny válek neužitečnější, a tím zároveň také chudší a méně obsažné; nejméně užitečné a obsažné jsou pro nás jistě dějiny starých národů“).

Navzdory některým myšlenkám a postřehům, které od doby napsání nevyhnutelně zastaraly, je Clausewitzovo dílo stále uplatnitelným souborem rad, příkladů, analýz a varování, bez jejichž znalosti se obejde jen málokterý vojenský stratég současnosti – ať už pro vlastní ponaučení, nebo pro pochopení toho, jakým způsobem uvažuje protivník. Pochopitelně lze jen doufat, že plného praktického uplatnění autorových závěrů se ve střední Evropě nedočkáme, pasáže o významu bojové odhodlanosti, účelnosti vynaložených prostředků vzhledem k cílům apod. mají ale svůj význam i pro čtenáře vykonávající řadu dalších povolání, zejména těch řídících činnost mnoha lidí na nižších postech. Pokud by někoho odrazoval rozsah knihy atakující tisícovku stránek, je vhodné zmínit, že součástí příloh je i Přehled vojenské výuky, kterou autor probral v letech 1810, 1811 a 1812 s Jeho královskou Výsostí korunním princem, kde je většina autorových závěrů shrnuta ve velmi stručných bodech.

Jedinou vadou na kráse tohoto záslužného nakladatelského počinu je skutečnost, že i poznámkový aparát byl kompletně převzat z původního českého vydání z konce padesátých let, které vychází z o několik let staršího východoněmeckého vydání. S ohledem na dobu prvního českého vydání je pochopitelné, že velkou část poznámkového aparátu zabírají citace klasiků marxismu-leninismu, tedy Marxe, Engelse a Lenina, jejichž souhlasnými výroky na adresu samotného Clausewitze či jeho závěrů se tehdejší redaktoři a další spolupracovníci bránili případným obviněním z politické nespolehlivosti či nevyzrálosti. Nemají ale dnes tyto citace spíše kontraproduktivní roli? Nejnovější české vydání tak představuje sondu nejen do myšlenkového světa první třetiny 19. století, ale i do kulturně-politických poměrů doby, která už snad navždy zůstane jen dějinnou vzpomínkou.

 

Na podobné téma:
Richard Holmes
: Obrazy války

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 409x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce