Osmdesátá léta jsou stále relativně nedaleko, ale generace, které je nezažily, přesto mohou mít pocit, že to je málem pravěk. Sice to byla relativně blahobytná doba, zejména v západní Evropě, USA a Japonsku, ale ještě neexistovaly žádné mobilní telefony ani internet, počítače v domácnostech fungovaly spíš jako hračky a státy byly uzavřeny hranicemi, které byly pro občany některých zemí zcela neprůchodné. Francouzský kreslíř Nicolas de Crécy (nar. 1966) na tu dobu vzpomíná v komiksovém románu Visa transit, jehož první díl se rok po originálním vydání objevil i v češtině.

Ne každý tvůrce z Francie se těší u svého českého nakladatele takové pozornosti, nicméně de Crécyho tvorba dobře zapadá do portfolia nakladatelství Meander, které se profiluje knihami pro děti s vytříbeným obrazovým doprovodem a na estetickou stránku dbá i u ostatních publikací. De Crécy je kreslíř, který dokáže zaujmout kunsthistoriky v Louvru i poroty komiksových cen (aktuálně je Visa transit mezi nominacemi překladové kategorie českých komiksových cen Muriel). Dosud okouzloval čtenáře hravými a místy až bujaře surreálnými příběhy (od Pana Ovocňáka po Nebeský bibendum), jeho nejnovější dílo je však na jeho poměry vzácně realistické a ukázněné.

Neznamená to samozřejmě, že by se de Crécy fantaskních scén vzdal – hlavnímu hrdinovi a vypravěči příběhu se opakovaně zjevuje belgický psychedelický básník Henri Michaux, který zemřel v roce 1984, tedy dva roky předtím, než se dvacetiletý de Crécy se svým bratrancem vydali na cestu jihovýchodem Evropy. Michaux, jehož tvorbu mladík obdivuje (a který psal mimochodem i cestopisy), s hrdinou rozmlouvá – a jsou to spíše jízlivé monology protkané posměšky, ironickými výhrůžkami a balamutěním. Čtenář zatím nezjistí, jestli mají zjevení v rámci celého děje nějaký hlubší smysl, anebo jestli jsou to jen narážky na de Crécyho tehdejší oblíbené čtení; možná se to ukáže až v pokračování, které je zatím jen avizováno na obálce.

Těžko říci, zda můžeme Visa transit považovat za komiksový cestopis. Spíše ne, protože i když je cestování v polorozpadlém Citroënu Visa (u nás není tento typ malého laciného auta příliš známý) osou příběhu, vyprávění se ustavičně vrací do autorova dětství a o zemích, jimiž Nicolas s bratrancem Guyem projíždějí (postupně Itálie, Jugoslávie, Bulharsko a Turecko), se toho mnoho nedozvíme. V zemích socialistického bloku mají například jen takzvaná průjezdní víza (odtud možná i název komiksu) platná pouze 24 hodin, takže se snaží hlavně rychle projet (kromě toho mají také trochu strach, zvláště když potkají na silnici kolonu tanků – což tehdy nebyl úplně ojedinělý jev ani v Československu). Více zážitků mají z Itálie a Turecka, ale opět jde spíše o náhodná zastavení zmatkujících mladíků, kteří nemají moc peněz a na jejichž auto i mapy se dá spolehnout jen těžko. Cenné nicméně je, že de Crécy své tehdejší zážitky komentuje se současnou znalostí dobové situace – Evropa byla totiž v létě 1986 zasažena radioaktivním spadem z černobylské havárie a například ve zmíněném Turecku museli zlikvidovat desítky tisíc tun zamořených čajových lístků. Čaj z nich přitom oba hrdinové při idylické návštěvě odlehlé anatolské vesnice labužnicky upíjejí.

Ve výsledku je tedy Visa transit spíše výletem po krajině vlastních vzpomínek, a to nejen na onen výlet, který zatím není příliš dobrodružný a zážitky, jimiž by se Nicolas s Guyem mohli chlubit po návratu, neoplývá. Podstatné jsou také vzpomínky na dětství, zejména pak na prázdniny v přísně vedeném církevním táboře.

Upřímně řečeno, mladším ročníkům Visa transit nic moc neřekne. Zato autorovi vrstevníci si vzpomenou na vlastní mládí a touhu svobodně cestovat. V osmdesátých a počátkem devadesátých let ještě turistika nenabrala tak masových rozměrů (včetně takzvané batůžkářské turistiky, jejíž masovost si s tou konvenčnější už nezadá), návštěvníci z ciziny byli na evropském venkově ještě něčím neobvyklým a místní byli zvědaví zatím více na ně samotné než jen na jejich peníze.

K oněm osmdesátým letům plným jasných až zářivých barev (reflexní žlutá či zelená se objevily právě tehdy) a pevných tvarů by možná více seděl jiný typ kresby než rozcuchaná de Crécyho linka a pro něj typické pastelové barvy. I tak je ale jeho styl, který má stejně blízko ke karikatuře i hororu, stále dostatečně působivý a autor si v něm je při vší eklektičnosti obdivuhodně jistý.