Crécy, Nicolas de: Visa transit

Crécy, Nicolas de
Visa transit

recenze komiks

Dva mladíci, rozhrkané staré auto a výprava do neznáma za dobrodružstvím. Jindy rozevlátý francouzský kreslíř pojal vlastní zážitky z osmdesátých let na své poměry velmi uměřeně.

Na výletě v osmdesátkách
Nicolas de Crécy
: Visa transit. Přel. Richard Podaný, Meander, Praha, 2020, 136 s.

Osmdesátá léta jsou stále relativně nedaleko, ale generace, které je nezažily, přesto mohou mít pocit, že to je málem pravěk. Sice to byla relativně blahobytná doba, zejména v západní Evropě, USA a Japonsku, ale ještě neexistovaly žádné mobilní telefony ani internet, počítače v domácnostech fungovaly spíš jako hračky a státy byly uzavřeny hranicemi, které byly pro občany některých zemí zcela neprůchodné. Francouzský kreslíř Nicolas de Crécy (nar. 1966) na tu dobu vzpomíná v komiksovém románu Visa transit, jehož první díl se rok po originálním vydání objevil i v češtině.

Ne každý tvůrce z Francie se těší u svého českého nakladatele takové pozornosti, nicméně de Crécyho tvorba dobře zapadá do portfolia nakladatelství Meander, které se profiluje knihami pro děti s vytříbeným obrazovým doprovodem a na estetickou stránku dbá i u ostatních publikací. De Crécy je kreslíř, který dokáže zaujmout kunsthistoriky v Louvru i poroty komiksových cen (aktuálně je Visa transit mezi nominacemi překladové kategorie českých komiksových cen Muriel). Dosud okouzloval čtenáře hravými a místy až bujaře surreálnými příběhy (od Pana Ovocňáka po Nebeský bibendum), jeho nejnovější dílo je však na jeho poměry vzácně realistické a ukázněné.

Neznamená to samozřejmě, že by se de Crécy fantaskních scén vzdal – hlavnímu hrdinovi a vypravěči příběhu se opakovaně zjevuje belgický psychedelický básník Henri Michaux, který zemřel v roce 1984, tedy dva roky předtím, než se dvacetiletý de Crécy se svým bratrancem vydali na cestu jihovýchodem Evropy. Michaux, jehož tvorbu mladík obdivuje (a který psal mimochodem i cestopisy), s hrdinou rozmlouvá – a jsou to spíše jízlivé monology protkané posměšky, ironickými výhrůžkami a balamutěním. Čtenář zatím nezjistí, jestli mají zjevení v rámci celého děje nějaký hlubší smysl, anebo jestli jsou to jen narážky na de Crécyho tehdejší oblíbené čtení; možná se to ukáže až v pokračování, které je zatím jen avizováno na obálce.

Těžko říci, zda můžeme Visa transit považovat za komiksový cestopis. Spíše ne, protože i když je cestování v polorozpadlém Citroënu Visa (u nás není tento typ malého laciného auta příliš známý) osou příběhu, vyprávění se ustavičně vrací do autorova dětství a o zemích, jimiž Nicolas s bratrancem Guyem projíždějí (postupně Itálie, Jugoslávie, Bulharsko a Turecko), se toho mnoho nedozvíme. V zemích socialistického bloku mají například jen takzvaná průjezdní víza (odtud možná i název komiksu) platná pouze 24 hodin, takže se snaží hlavně rychle projet (kromě toho mají také trochu strach, zvláště když potkají na silnici kolonu tanků – což tehdy nebyl úplně ojedinělý jev ani v Československu). Více zážitků mají z Itálie a Turecka, ale opět jde spíše o náhodná zastavení zmatkujících mladíků, kteří nemají moc peněz a na jejichž auto i mapy se dá spolehnout jen těžko. Cenné nicméně je, že de Crécy své tehdejší zážitky komentuje se současnou znalostí dobové situace – Evropa byla totiž v létě 1986 zasažena radioaktivním spadem z černobylské havárie a například ve zmíněném Turecku museli zlikvidovat desítky tisíc tun zamořených čajových lístků. Čaj z nich přitom oba hrdinové při idylické návštěvě odlehlé anatolské vesnice labužnicky upíjejí.

Ve výsledku je tedy Visa transit spíše výletem po krajině vlastních vzpomínek, a to nejen na onen výlet, který zatím není příliš dobrodružný a zážitky, jimiž by se Nicolas s Guyem mohli chlubit po návratu, neoplývá. Podstatné jsou také vzpomínky na dětství, zejména pak na prázdniny v přísně vedeném církevním táboře.

Upřímně řečeno, mladším ročníkům Visa transit nic moc neřekne. Zato autorovi vrstevníci si vzpomenou na vlastní mládí a touhu svobodně cestovat. V osmdesátých a počátkem devadesátých let ještě turistika nenabrala tak masových rozměrů (včetně takzvané batůžkářské turistiky, jejíž masovost si s tou konvenčnější už nezadá), návštěvníci z ciziny byli na evropském venkově ještě něčím neobvyklým a místní byli zvědaví zatím více na ně samotné než jen na jejich peníze.

K oněm osmdesátým letům plným jasných až zářivých barev (reflexní žlutá či zelená se objevily právě tehdy) a pevných tvarů by možná více seděl jiný typ kresby než rozcuchaná de Crécyho linka a pro něj typické pastelové barvy. I tak je ale jeho styl, který má stejně blízko ke karikatuře i hororu, stále dostatečně působivý a autor si v něm je při vší eklektičnosti obdivuhodně jistý.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 54 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1041x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce