Bayer, Xaver: Geschichten mit Marianne

Bayer, Xaver
Geschichten mit Marianne

recenze beletrie zahraniční

On a ona. Vypravěč a Marianne. Začíná to pořád stejně a nevinně, jedno je však jisté: výsledek vždy katastrofální. Důvěrné situace se mění v bezprostřední ohrožení a blízcí lidé se stávají cizinci. Sami pro sebe si říkáme, že něco takového by se nám přihodit nemohlo, ale ve skrytu duše víme, že se obelháváme.

Sbohem, Marianne
Xaver Bayer
: Geschichten mit Marianne. Jung und Jung, Wien, 2020, 184 s.

Rakouský autor Xaver Bayer (nar. 1977) je na literární scéně aktivní od přelomu století. Po studiu filozofie a germanistiky na vídeňské univerzitě založil internetovou platformu Die Flut a v roce 2001 debutoval románem Heute könnte ein glücklicher Tag sein (č. Dnes by mohl být šťastný den). Píše také povídky a divadelní hry.

Každodenní noční můra
Představte si, že stojíte ve výtahu, jste vyčerpaní, máte žízeň, tlačí vás boty a nemůžete se dočkat, kdy otevřete dveře bytu. Zavřete oči a čekáte, kdy kabina zastaví. Když máte pocit, že jízda trvá poněkud déle, než jste zvyklí, otevřete oči a spatříte něco, co vám vyrazí dech. Na číslovači poschodí naskakuje číslo 17 – v domě, který má jedenáct poschodí. Po prvotním šoku se pokoušíte úkaz racionálně vysvětlit, ale veškeré úvahy o poruše číselného zařízení narážejí na fakt, že kabina se pořád pohybuje. To je jen jedna z hororových představ z celkem dvaceti příběhů, nazvaných obyčejně Geschichten mit Marianne (2020, Příběhy s Marianne), jež mají většinou stejný průběh: banální, všední událost, spontánní nápad anebo hra se zvrhne v cosi temného a násilného.

Vtírají se otázky: neomrzí se čtení, když je nejpozději po druhém příběhu jasné, že situace se budou opakovat? Zaslouží si tak přehledný koncept výroční národní cenu, jíž se rakouská literatura prezentuje v mezinárodním literárním kontextu? Není to příliš „lehká strava“?

Důvod, proč se příběhy neomrzí, tkví v samém titulu knihy, jsou to příběhy s Marianne (se zvýrazněným „s“ graficky pracuje i obálka knihy), nikoliv příběhy bezejmenného vypravěče. Bez Marianne by tyto příběhy byly zábavné, poněkud kuriózní, určitě bizarní, ale jistým způsobem i monotónní a únavné. Proto pointa příběhu s výtahem nespočívá v samotném hororovém zážitku neustále stoupající kabiny, ale v balíčku, který vypravěč nese Marianne a který nakonec sám otevře, poté co vykoná všechny jiné myslitelné činnosti.

Kdo je Marianne?
Postava Marianne všechny příběhy propojuje, a to nejen v tom banálním smyslu, že v každém příběhu vystupuje. Podobnými obrazy a asociacemi spájí sousední příběhy do celku, vypravěčského oblouku, který tím získává napětí i pozoruhodnou volnost. Příběhy nejsou řazeny náhodně, autor sleduje určitý záměr, který se vyjeví v posledním příběhu a který knihu uzavírá, avšak ne natolik, aby nezůstal otevřený malý prostor pro pokračování a zároveň návaznost na příběh první.

Všemi příběhy čtenáře provází bezejmenný vypravěč, Marianne v nich ale funguje jako rezonanční deska, dodává jim hloubku, ve které můžou znít. Tam, kde se věty, slova a obrazy příběhu vytrácejí do nezřetelných obrysů, rozvine kniha své největší kouzlo a v těchto okamžicích můžeme zaslechnout „tajuplné šustění z čarovné říše“, citaci další Bayerovy knihy (jak zní titul Bayerových prozaických miniatur z roku 2014: Geheimnisvolles Knistern aus dem Zauberreich). Ne všechny příběhy drží tuto kvalitu, některé jsou ve své společenské kritice až příliš průhledné, ale i pořadí příběhů je voleno tak, že gradují v samém centru knihy, pokud jde o míru konkrétnosti, zatímco ty nejtajemnější rámují svazek na úvod i závěr.

Marianne je hybatelkou všech příběhů, určitým aktivizujícím prvkem, třebaže je někdy přítomna jen jako hlas po telefonu a někdy zůstává zcela pasivní. Pro vypravěče je partnerem, ale někdy i soupeřem, je pachatelem i obětí, bodem, dle kterého vypravěč hledá svou pozici, je vypravěčovým dvojníkem, ale někdy zůstává zcela cizí, je proměnlivá a zároveň pořád stejná.

Také vzájemný osobní vztah mezi vypravěčem a Marianne je nejasný, někdy žijí spolu, někdy odděleně, někdy je jejich vztah zcela asexuální, jindy plný erotiky, jednou se zdají oba stejně staří, vzápětí se Marianne ocitne v pečovatelském domě jako stará žena. Tyto konstelace jsou proměnlivé, jejich hlavním tématem je samota – někdy samota úplná, jindy samota sdílená. Všechny ty absurdní situace, ve kterých se oba opakovaně ocitají, jsou jenom pokusy o vyměřování této samoty a zároveň snaha ji překlenout. Tak jako jsou některé příběhy čitelné ve své společenské kritice, tak jsou někdy i dobře rozpoznatelné inspirace a zdroje autorovy imaginace, hlavně u Franze Kafky, který je v jedné povídce citován přímo a v druhé nepřímo prostřednictvím povídky Blumfeld, starší mládenec, jen namísto Kafkových dvou míčků vystupují u Bayera dva létající drony.

Marianne je múza všech těchto příběhů, múza, která však příběhy inspiruje a zároveň stravuje. Kniha je plná intertextuálních odkazů (jeden příběh se dokonce celý skládá z citací z textů jiných autorů) a narážek na mnohá umělecká díla. Citáty a odkazy však nejsou samoúčelné, spíš se stávají součástí hry, kterou s námi hraje autor, stejně jako vypravěč hraje hru s Marianne. Nejnápadnější to je ke konci, kdy se vypravěč odvolává na knihy autora, tedy samotného Xavera Bayera, a to od té nejnovější až po debut. Kniha se tedy stává komentářem sebe samé, proces psaní, tvorby a vzniku se ke konci sám reflektuje, ničí a maže, aniž by se sprovodil ze světa, stejně jako v poslední kapitole vypravěč po surreálné procházce nekonečnou chodbou s různými psychedelickými místnostmi dorazí do normální kuchyně, kde na něj čeká zcela normální Marianne a připravuje zcela normální omeletu.

Rakousko – laboratoř zániku světa?
Kniha zaslouženě získala hlavní ocenění, Rakouskou knižní cenu 2020, vypovídá totiž na jedné straně o současném Rakousku a na straně druhé i o naší současné civilizaci. Karl Kraus, který se rovněž mihne intertextuálním vesmírem knihy, jednou nazval Rakousko laboratoří zániku světa. U Bayera můžeme spíše než o laboratoři mluvit o zábavním parku. Nebo o cirkuse. Nebo o vesnické zábavě. To jsou totiž lokace, kde se Bayer se svými postavami rád pohybuje, na místech, kde se praktikují společenské rituály. Místa lidové zábavy se proměňují, cirkusový stan, na kterém je ještě poznat vybledlé hvězdné nebe nevinnějších a dětských zábav, se mění v dějiště hororové show. Průvod čertů se změní v boj na život a na smrt, doprovázený hlasitou techno hudbou a agresivními světelnými efekty. Stadion se mění ve vězení a pevnost v jednom. Lov na zvířata se mění v lov na lidi. Ale nemusí to vždy zajít tak daleko. Nemusí vždy téct krev. Vždy se však, jakoby přepnutím vypínače, ponoří celá scenerie do tajuplného a často hororového světla. Tato místa jsou jednou anonymní (nenalezneme zmínku o Vídni ani o Rakousku), jindy však natolik konkrétní (již zmíněný průvod čertů, tzv. Perchtenlauf, zvyk alpských krajin), že můžou oslovit zcela konkrétně Rakušana a všeobecně občana Evropské unie – „prostory strachu“ (jak je označila porota při udílení Rakouské knižní ceny), které Bayer vyměřuje, tak zůstávají stejné.

Příběhy s podobně koncipovanou zápletkou se neomrzí zejména díky autorovu vypravěčskému stylu. Bayer dovedně zaplňuje malou plochu příběhu tolika konkrétními detaily, že se následný zvrat do absurdna nezdá tak absurdní, naopak se jeví velice pravděpodobný. Zánik světa se tak v jeho podání může odehrát třeba i na bleším trhu.

Kniha Xavera Bayera přináší čerstvý, nezatížený ironický pohled na naši současnost, s tou špetkou černého humoru, sebereflexe a kálením do vlastního hnízda, kterým se dobrá rakouská literatura už roky vyznačuje. Jeho texty jsou hravé, plné narážek na popkulturu, prosycené intertextuálními odkazy, ale především se za tím vším skrývá velká porce zkušenosti, citu a samoty.

 

© Richard Guniš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.