Fang, Fang: Deník z Wu-chanu

Fang, Fang
Deník z Wu-chanu

recenze sociologie

Každodenní záznamy spisovatelky uzavřené do karantény prozrazují pozornému čtenáři mnoho informací nejen o autorčině soukromí, ale i o každodenním životě Číňanů a o jejich myšlení.

Karanténa, jak ji (ne)známe
Fang Fang
: Deník z Wu-chanu: Zápisky z uzavřeného města. Přel. Zuzana Li, Universum, Praha, 2020, 352 s.

Během posledních dvanácti měsíců se slovo „karanténa“ stalo jedním z nejpoužívanějších, nejskloňovanějších a nejnenáviděnějších. Česko bylo sice ušetřeno tvrdých opatření s téměř naprostým zákazem vycházet z domova, jako tomu bylo v jiných zemích, i tak se ale nucené omezení společenského života, do kterého můžeme v tomto kontextu zahrnout i práci a školní docházku, projevuje na psychice mnoha lidí. Jak pak asi snášeli mnohem přísnější karanténu lidé v jiných zemích? Všem, které zajímá odpověď na tuto otázku, i těm, kdo by chtěli vědět, jak „to“ vlastně začalo, je určena kniha s jednoduchým názvem Deník z Wu-chanu, jejíž autorkou je etablovaná, českým čtenářům ale dosud neznámá čínská spisovatelka Fang Fang (nar. 1955), která shodou okolností ve Wu-chanu bydlí a ocitla se tak přímo u ohniska celosvětové nákazy. Zápisky z mnohatýdenní karantény původně neměla v úmyslu zveřejnit jako knihu, publikovala je formou příspěvků na sociálních sítích, přičemž některé cenzura následně odstranila a dochovaly se v podstatě jen díky práci autorčiných followerů. Jistě není těžké si představit, jaké lákadlo tyto zápisky představovaly pro literární agenty, překladatelé do angličtiny a němčiny začali zápisky překládat ještě v době, kdy autorka v jejich psaní pokračovala, a kniha tak vyšla v obou jazycích již na přelomu května a června 2020. Kromě toho vyšla kniha v New Yorku čínsky a právě toto vydání se stalo předlohou pro překlad Zuzany Li, který ještě během loňského roku stihlo vydat nakladatelství Universum, součást koncernu Euromedia Group.

Obsah knihy si není těžké domyslet. Uzavřena ve svém bytě, odkázána na komunikaci přes sociální sítě, jen s velmi omezenými možnostmi nakoupit si jídlo, se autorka snaží psaním nejen zabít čas a upustit ventil frustraci, strachu i hněvu na odpovědné politiky, úředníky, lékaře i novináře, kteří zlehčováním situace či záměrným lhaním nechali celý problém vystupňovat do té míry, že nakonec celé desetimilionové město skončilo v karanténě. Vypuknutí epidemie se totiž kryje s oslavami čínského nového roku a lze snadno pochopit, že mezi představiteli místní správy nikdo nenašel odvahu zrušit chystané masové oslavy, čímž se nákaza mohla bleskově rozšířit po celém městě. Myšlenka na odvolání a potrestání odpovědných činitelů i odborníků, kteří svou autoritu propůjčili k tomu, aby obraz nebezpečí bagatelizovali, se v zápiscích opakuje velmi často. Zájem uživatelů sociálních sítí autorka ale vzbudila i popisem monotónního života v karanténě, kdy se nesnažila čtenáře ani děsit, ani prvoplánově povzbuzovat, dobré i špatné zprávy zůstávají v jednotlivých denních záznamech zhruba v rovnováze, byť samozřejmě radost z domácích specialit, o které se s ní podělí sousedka, nemůže vyrovnat zármutek nad úmrtím lékařů, sester, známých autorčiných známých a dalších lidí. Kromě cenzorů se postupně musí autorka potýkat také s útoky ultralevicových internetových trollů, stále dokola ji obviňujících ze lží, spolupráce s nepřátelskými mocnostmi nebo z neochoty zapojit se do skupin dobrovolníků obstarávajících jiným lidem nákupy. Zmiňuje dokonce i pokus o vytvoření nepravého profilu pod jejím jménem.

Samozřejmě je nutné mít na mysli, že Wu-chan byl první případem obecné karantény celého koronavirového roku a odpovědní činitelé tak nemohli čerpat ze zkušeností odjinud, přesto je překvapivé, jak dlouho úřadům trvalo, než začaly systémově řešit např. problém s lidmi, kteří město chtěli jen navštívit na svátky, a následně v něm uvízli, nebo než rozhodly o výplatě kompenzací těm, kdo kvůli karanténě přišli o možnost obživy. Je pochopitelně možné, že se jen tyto informace dostaly k autorce se zpožděním nebo jim zpočátku nevěnovala pozornost (stejně jako třeba vůbec nezmiňuje, jak to vlastně měly wu-chanské děti se školní docházkou), ale podle stylu, jakým o nich píše, se spíše zdá, že na tyto věci úřady během prvních týdnů karantény vůbec nemyslely. Z některých zvažovaných opatření se pak člověku ježí vlasy hrůzou, za zmínku stojí zejména (nakonec nejspíše nerealizovaný) plán distribuce potravin prostřednictvím popelářských vozů.

Jako důvěrně známé nám mohou připadat pasáže o odkladech jiné než nezbytné lékařské péče (posléze bohužel i o odkladech péče skutečně nezbytné, často s fatálními následky), dojetí nad obrovskou vlnou solidarity, kterou celá země postižené provincii dává najevo (zároveň ale mnoho provinčních vlád dává najevo, že ani po skončení karantény nejsou wu-chanští u nich vítáni) i nad množstvím mladých dobrovolníků vypomáhajících starším spoluobčanům, zoufalství vyplývající ze zjištění, že jednou vyléčený člověk se může znovu nakazit, i naštvané komentáře na adresu těch, kdo karanténu nedodržují a odmítají nosit roušky na veřejných místech.

Autorka mimochodem boří stereotypní mýtus o Asiatech nosících roušky v podstatě nonstop, tak jak si je mnozí čeští čtenáři mohou vybavit z ulic Prahy, Českého Krumlova a dalších oblíbených turistických destinací. Sama o sobě píše, že roušku před příchodem epidemie neměla na obličeji několik desítek let, a rozhodně není pravda, že by každý Číňan měl doma roušek zásobu, neboť během prvních dnů karantény z obchodů téměř vymizely – a tam, kde byly i nadále k sehnání, vzrostla jejich cena několikanásobně (což je opět pasáž jistě nejednomu čtenáři povědomá). Kupodivu autorka nepíše, že by se v Číně rozjela domácí výroba roušek, jak jsme tomu byli svědky v Česku. Obecně ovšem autorka zjevně nepatří k nejpraktičtějším lidem, zhruba v polovině karantény se zmiňuje, jak moc by potřebovala, aby už k ní mohla přijít paní pomáhající jí s úklidem, a celkový obrázek jejích kuchařských dovedností také nepůsobí právě pestrým dojmem, složitější jídla v podstatě zmiňuje jen tehdy, když se o ně s ní podělí někdo ze sousedů.

Přes všechnu kritiku zkostnatělé a nevýkonné byrokracie, která jí vynesla tolik cenzorských škrtů a internetových útoků, zůstává pro autorku její země a láska k ní důležitou součástí života. To lze vnímat jako zajímavý podnět zkusit vidět svět z pohledu někoho jiného než bílého příslušníka euroatlantické civilizace nebo jako znepokojující důkaz toho, jak hluboko se dokáže totalitní režim vepsat i do myslí svých kritiků. Několikrát autorka nadšeně popisuje, jak Číňané žijící v zahraničí obětavě kupovali roušky a další zdravotnické pomůcky a pak je posílali domů – aniž by se ovšem zamyslela nad tím, že v okamžiku, kdy se epidemie dostane z Číny ven, budou tyto pomůcky jiným zemím chybět. Za rychlé rozšíření viru do světa může podle ní „arogance Západu“, který čínské zkušenosti s protiepidemickými opatřeními ignoroval, a to, že dohady čínských a amerických politiků o tom, kdo je za rozšíření viru odpovědný, je schopna označit slovem „zajímavé“, je přinejmenším… zajímavé. Stejně tak se lze jen dohadovat o významu doslovné formulace „Čína je právní stát“ - je autorka opravdu tak naivní nebo se naopak snažila uchlácholit cenzory sociálních sítí?

Jako literárně vzdělaná spisovatelka mající na svém kontě řadu románů a jiných děl poskytuje autorka svými zápisky vhled do tradiční i moderní čínské literatury. Parafrázemi i přímými citacemi v Číně obecně známých autorů skutečně nešetří a překladatelce knihy muselo dát velkou práci je nejenom identifikovat, ale také stručně a zároveň co možná nejvýstižněji přiblížit v poznámkách pod čarou českým čtenářům.

Deník z Wu-chanu není povzbudivá četba, které by jistě bylo v současné době zapotřebí. Není ani dramatickým popisem z první linie, líčícím vyčerpávající a nebezpečný boj lékařů i sester, ani žalozpěvem nad tisíci mrtvých, kteří ještě mohli se svými blízkými strávit tolik společných chvil. Je to příběh obyčejné ženy, nijak výjimečné, nijak hrdinsky založené ani přehnaně ustrašené, která se nějakým způsobem musela poprat s tím, že ze dne na den zůstala sama, uzavřena ve svém domově, a svůj hlas propůjčila těm, kdo psaným slovem nevládnou tak dobře. Příběh navýsost individuální, ale zároveň takový, jakých se během uplynulého roku odehrály po celém světě miliony.

 

Na podobné téma:
Timothy Snyder
: Nemocná Amerika

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Zuzana Li, 24.02.2021 11:28
Fang, Fang: Deník z Wu-chanu
Pro zájemce o téma fenoménu Fang Fang bych odkázala ještě na rozhovor se spisovatelem Ning Kchenem v revue Souvislosti, kde popisuje situaci zhruba před rokem: „Fang Fang je v Číně horké téma, přímo žhavé. Do pohybu se daly spodní proudy. Celé to je složité, až bude někdo někdy psát o téhle části čínských... dějin a podaří se mu fenomén Fang Fang dobře zanalyzovat, mohlo by se mu tím podařit popsat základy problematiky současné Číny. Ale to by musel napsat politolog, sociolog, historik a literární kritik v jednom, protože jen z jednoho úhlu by to bylo málo. Spisovatel stojí vždy osamocen, a když se ocitne uprostřed bouřících mas, je to pro jedince vždycky nebezpečné. Fenomén Fang Fang můžeme časově rozdělit na dvě etapy. První etapa trvala oněch šedesát dnů, kdy se v rámci karanténních opatření uzavřel celý Wu-chan a Fang Fang psala své každodenní internetové příspěvky. Druhá etapa následovala poté, kdy vyšlo najevo, že se její Deník z Wu-chanu překládá do mnoha jazyků a chystají se zahraniční vydání. V Číně knižně nevyjde, to je už jisté. Já sledoval bedlivě a v přímém přenosu první etapu. Epidemie zaskočila úplně každého a uzavření desetimilionové metropole bylo bezprecedentní rozhodnutí. Všichni jsme den co den sledovali čísla, kolik přibývá nakažených a jak se kde epidemie šíří. Měli jsme strach. V oficiálních zprávách se člověk nedozví vše, jejich pojetí reality je velmi omezené, oficiální média mnoho důvěry veřejnosti nemají. Fang Fang žije ve Wu-chanu, a tak když začala každý den na Weibo nebo na WeChatu zveřejňovat své texty o tom, co zjistila, co se doslechla, co prožívá ona a její okolí, četli jsme je jako vzácné autentické zprávy ze samého centra dění, ze kterých jsme si mohli udělat představu o tom, co se tam asi tak ve skutečnosti děje. Bylo to jako slyšet dech a tep města uzavřeného v karanténě. Proto na sebe taky upoutala takovou pozornost. Z toho právě vyvstal problém, protože oficiálním místům se to nelíbilo. A obzvlášť se jim nelíbilo, když opakovaně volala po potrestání viníků, když psala o tom, proč se celá věc tak dlouho tajila. Cenzura jí začala posty mazat. Zobrazil se titulek, ale když na něj člověk klikl, text se nezobrazil, jen upozornění, že příspěvek byl pro nevhodnost obsahu smazán. Účty Fang Fang opakovaně zmrazili, znamená to, že se na něj majitel nedostane a nemůže nic zveřejnit. Je to způsob psychologické války a zároveň druh trestu. Na to všechno jsme normálně zvyklí, tentokrát to ale v té vypjaté době vyvolalo obrovskou vlnu solidarity s Fang Fang a odporu k cenzuře. Solidarita se projevovala tak, že opravdu spousta lidí její příspěvky sdílelo na svých účtech a profilech, přeposílalo si je ve skupinách, aby v tom množství neměla cenzura šanci všechno vymazat, aby se to jako štafeta šířilo pořád dál. Mluvíme o desítkách tisíců lidí, ne o pár kamarádech. Z osobního deníku se najednou stal v podstatě celostátní fenomén boje s cenzurou a potažmo zápas o svobodu informací ve veřejném prostoru, jaký jsme nikdy předtím nezažili. V těch dvou měsících se v jejím deníku soustředily dva jasné požadavky: prvním byl požadavek po pravdě, semknutí se, sdílení společného osudu, jeden za všechny a všichni za jednoho. Druhým byla revolta proti internetové cenzuře a státnímu aparátu, všichni se zapojili z pocitu, že jsme jako lid v právu a budeme se bránit, budeme si stát za svým, neuhneme." ... Více na souvislosti.cz.
Vložil: Zuzana Li, 24.02.2021 11:13
Fang, Fang: Deník z Wu-chanu
Děkuji za věcnou a výstižnou recenzi. Za zcela zásadní považuji v knize také téma kázně a sebekázně. Autorka opakovaně děkuje obyvatelům města, že právě především díky jejich obětavosti a sebekázni desetimilionová metropole epidemii nakonec úspěšně zvládla. Není to téma, které by pro nás stálo za větší... pozornost? Zvlášť v dnešní tristní situaci, kdy je po roce pandemie konec u nás stále v nedohlednu?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 610x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce