Polouček, Oto: Babičky na bigbítu

Polouček, Oto
Babičky na bigbítu

recenze sociologie

Ideologický zápal, nebo poživatiny zdarma? Co bylo pravým důvodem účasti lidí na oficiálních akcích minulého režimu? Mladý etnolog nabízí i jinou odpověď.

Venkovská komunita a její symboly ve stínu komunismu
Oto Polouček
: Babičky na bigbítu: Společenský život na moravském venkově pozdního socialismu. Masarykova univerzita, Brno 2020, 168 s.

Prolínání archaických a inovativních prvků na venkově v době normalizace je hlavní téma, které zkoumá etnolog Oto Polouček (nar. 1990) v knize Babičky na bigbítu. Společenský život na moravském venkově pozdního socialismu. Zabývá se v ní uniformizačním vlivem televize, ale také průběhem oficiálních oslav, jako byly pravidelné Pochody vítězství, jež se u příležitosti osvobození Československa v roce 1945 konaly 9. května. Ideologický aspekt těchto akcí přitom podle autora nemusel být nijak výrazný, spíše než jako oslavu osvobození Rudou armádou ji mohli tehdejší účastníci vnímat „jako výlet do přírody, příležitost k pohybu a k vzájemnému setkání“. To podle něj dokládá řada pamětníků, s nimiž vedl rozhovory, a přímo na „pochod vítězství“ žádný z nich spontánně nevzpomínal. Akce jim tedy možná „splynula s řadou dalších s pro ně podobným oddechovým významem a propojení s oficiálními slavnostmi nemuseli přikládat nijak zvláštní význam“.

Větší pozornost pak Polouček věnuje tanečním zábavám. U nich registruje pozoruhodně dlouhé přežívání tradičních forem chování, například silné vnímání lokální identity, která byla často formována v opozici s identitou lidí ze sousední vesnice, což také předurčovalo charakter vesnických rvaček, které zmíněné zábavy provázely. V archaickém duchu se tedy i ve zkoumaném období ještě odehrávaly souboje, při nichž se rvali obyvatelé dvou obcí, zatímco v jiných vesnicích, které byly více prostoupeny městským individualistickým duchem, „už toto neexistovalo, tam se rval Franta s Josefem a hotovo“. Dalším prvkem přežívajícím z předprůmyslového věku je existence tzv. soudných stolic. Ty autor vysvětluje jako přirozenou sociální kontrolu, kterou představovaly starší ženy dohlížející na dění během zábavy. Jak expresivně dokládá jeden z autorových narátorů: „Na balkóně seděly babky až do rána, do dvou, do půl třetí, než se zábava skončila, kamenný tváře, jenom koukaly“. Název knihy tak odkazuje na účast starších žen i na značně „hlučných“ rockových zábavách.

Obecně autor tvrdí, že tehdejší občané dokázali využívat dobový ideologický jazyk ke svým vlastním účelům: tak mladí lidé z obce (v jazyce autoritativního režimu tedy spíše „Členové místní buňky SSM“) plnili formální náležitosti a požadavky, aby se mohli věnovat organizaci tanečních zábav, případně aby všichni společně postavili kulturní dům.

Ve svých analýzách se Polouček odvolává vedle dějin každodennosti také na tzv. symbolickou antropologii. Klade důraz na kontinuitu a význam symbolů, které „dokáží uchovávat stabilitu formy bez ohledu na změnu obsahu, což je přesně příklad, který můžeme vidět u proměny tanečních zábav“. Ty se těšily mezi vesnickým lidem všeobecné známosti: „Byly nositelem významů a představ, které mohou být různé a proměnlivé v čase a prostoru v rovině společenství i jednotlivců, paralelně uvnitř komunity i napříč nejrůznějšími vrstvami společenství. Symbol zábavy se mohl pomyslně vznášet nad asociacemi spojenými s hodovými veselkami, rockovou tancovačkou či třeba výroční besedou JZD.“ Kromě toho si však autor všímá i vesnického „undergroundu“ či ojedinělých případů signatářů Charty 77, kteří byli místními vnímáni jako „pochybní vlasatci“, pohybující se ve svém životě někde na hranici mezi špinavými uživateli drog a sektou vykonávající tajemné rituály. I když zcela ostrakizováni nebyli a dokumentován je v knize dokonce případ, kdy se jejich vnímání většinovým okolím změnilo: najednou se transformovali „v mladé nadané umělce, kteří dostanou na MNV souhlas k prezentaci svých děl, jež osloví i spořádané a vážené občany malého města“.

Kniha, která je přepracovanou verzí dizertační práce, nepostrádá atraktivně dráždivý či komický název a aktuálnost: v širším slova smyslu zapadá do probíhající diskuse o tom, jak obyčejní občané prožívali dobu komunismu, nakolik je tento režim utlačoval a jak moc s ním mohli „vyjednávat“. (V tomto sporu se autor přiklání spíše na stranu historika Michala Pullmanna, jehož knihu Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu také zmiňuje; přimlouvá se ovšem za reflexi „konstruktivní kritiky“ Pullmannových tezí. V českém prostředí se Polouček celkem inovativně snaží o analýzu symbolických dimenzí každodenního chování, i když způsob, jakým obecné teorie aplikuje na konkrétní český materiál, nejsou vždy zcela přesvědčivé. Pátrání po tom, co to byly kolektivně sdílené symboly dříve a co jimi může být dnes, je však jistě podnětné a v tomto smyslu kniha ukazuje slibným směrem. Zdařilejší byla Roubalova publikace Československé spartakiády, která se rovněž zabývala jedním významným rituálem z dob komunismu (a jeho návazností na rituály starší), tentokrát v celostátním měřítku.

 

Na podobné téma:
Alena Rybníčková
a kol.: Happening

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 809x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce