Tučková, Lucie: Sítem slov

Tučková, Lucie
Sítem slov

recenze literární věda

Relikvie sestry Jakuba Demla, přesné vzkazy ze záhrobí a tajemství dámských kalhotek u italského bohemisty. I to romanistka Lucie Tučková přidala do knihy, která je ale především vášnivou oslavou čtení coby setkávání.

Dotýkat se (nejen) slovy
Lucie Tučková
: Sítem slov. Novela bohemica, Praha, 2020, 300 s.

Česká romanistka Lucie Tučková (nar. 1981) přispívá kulturně historickými texty do řady periodik, například Xantypy či Kontextů. Část z nich nedávno vydala souhrnně pod názvem Sítem slov.

Jestliže její první kniha byla soustředěna na dvě osobnosti, manželský pár Suzanne Renaud a Bohuslav Reynek, v té druhé najdeme umělců i těch, kteří se jejich díly zabývají, mnohem více. Převažují kapitoly o českých literátech a badatelích (například Karel Vepřek, Jan Čep, Jakub Deml, Zbyněk Hejda, Pavel Zajíček, Juliana Jirousová, ale i Marie Rút Křížková), silně zastoupeni jsou ovšem i Francouzi (Henri Pourrat či Marie Noël), nechybí ani italští literární vědci Sergio Corduas a Claudio Magris.

Všechny autorka přibližuje také prostřednictvím někdy i málo známých fotografií či úryvků textů, které do češtiny mnohdy ještě nebyly přeloženy. Rozpětí témat je přitom pestré: od motivu sebevraždy v textech Bohumila Hrabala až k humoru v básních Zbyňka Hejdy.

Stopy paměti
Opakovaně se vracejícím tématem je ovšem krajina, viděná většinou ve vícečetné perspektivě. Kupříkladu baleárský ostrov Valldemossa, kam se v letech 1838 a 1839 krátce uchýlila spisovatelka George Sandová s těžce nemocným Frédéricem Chopinem. Jeho současnou podobu líčí autorka i na základě vlastního pobytu. V jejím popisu se přitom prolíná daná lokalita viděná a prožívaná oběma umělci v 19. století s reflexí přítomnou: takže i na současné Valldemosse můžeme podle Tučkové pocítit „dotyk melancholie“, v níž se mísí tóny Chopinových Preludií, silueta „dámy v cylindru“, i krása přírody, o níž Sandová prohlásila: „Vše, co si jen malíř či básník mohou vysnít, stvořila příroda právě zde.“ V jiných textech se zase jakoby prostupují krajiny vzdálené hlavně geograficky, jako je Auvergne Henriho Pourrata a Českomoravská vysočina Miloše Doležala, Bohuslava Reynka i jeho synů.

Důležitá je pro autorku také paměť a dotyky, které v sobě uchovávají prosté věci. Jako malý džbánek, který Suzanne Renaud každý den ráno v Petrkově používala na mléko do čaje. Když prý poprvé napsala dopis Pourratovi, byla velmi nervózní a každý den od něj očekávala odezvu. „A když dopis přišel, v rozechvění džbánek upustila a kousek hrdla odskočil.“ Po mnoha letech pak její syn Jiří daroval tento předmět Pourratově dceři Annette Laurasové. I osudy těchto putovních věcí přispívají k tomu, že v autorčiných vizích pak tajemně splývá i obydlí Pourratových v Ambert a Reynkových v Petrkově: „Jasně mi vytane džbánek na stole pracovny Henriho Pourrata v prvním patře ambertského domu. Také sbírka procházkových holí, malovaný obrázek jeho maminky v květovaných šatech na zdi, lampa se stínítkem z ambertského papíru s malými auvergnskými kvítky. Jako barevné okvětí v papírové hmotě, vše zůstává na svém místě, jen vrznou dveře verandy a Annette uslyší došlapování vysokých bot, otcovy veselé kroky při návratu z procházky a zároveň nad schodištěm klapne klika petrkovské chodby.“

On, ona/on… a autorka
Významným motivem procházejícím většinou kapitol je vztah muže a ženy. Někdy tuto dvojici tvoří bratr a sestra, jako v případě Jakuba Demla a jeho sestry Matylky, kterou slavný básník a kněz pojímal jako jednu z jím „osobně poznaných“ světic, jejíž lístky, dopisy i obálky si prý ponechával jako „svatou relikvii“. Opačným případem je vztah básníka Paula Claudela k jeho sestře, sochařce Camille Claudel, která zemřela zapomenutá v ústavu duševně nemocných, aniž by Paul přijel na její pohřeb. (Když o několik let později požádal o vydání jejího těla, už se jej v hromadném hrobě nepodařilo identifikovat.)

Autorka se zabývá také tragickou láskou Julia Zeyera k Anně Marii Stoneové. (Ta byla v době seznámení se Zeyerem již zasnoubena s anglickým obchodníkem z Liverpoolu, jehož si po letech skutečně vzala, ale v manželství nebyla příliš šťastná, jak uvádí třeba i Tereza Riedlbauchová.) Autorka hájí tezi, že slavný literát rozhodně nebyl homosexuál, jak mnozí jiní badatelé soudí. Svoji tezi pak Tučková dokládá povídkou Vůně, která i díky zasazení do exotického prostředí Zeyerovi umožnila vášnivě promlouvat o heterosexuálním milostném vztahu. (Pokud bychom chtěli přistoupit na tento typ argumentace, pak musíme dodat, že to ovšem není žádný konečný „důkaz“: jiné Zeyerovy texty jsou takového rázu, že se minimálně teorie o jeho možné bisexualitě nedá vyloučit.)

Další výraznou dvojicí je například básnířka Marie Rouget (1883–1967) coby žačka a Henri Bremond jako její učitel.

Někdy jsou tyto vztahy zasazeny i do současnosti a aktérkou se v nich stává samotná autorka, například když Tučková předává svědectví člověka, který přespával v bytě Sergio Corduase a pod pokrývkou našel krajkové kalhotky, což je připomínka jakési neznámé a nepřítomné milenky, jejíž místo alespoň symbolicky a na zlomek času zastupuje i ona sama. Líčí totiž, jak při jejich setkání Corduas vzal do ruky pramen jejích, světlem ozářeným rezavých vlasů a obdivoval se jim.

Jindy jde o intenzivní duchovní vztah, jako když autorka zjitřeně a s důrazem na tělesné detaily popisuje svůj rozhovor s jedním soudobým českým básníkem a muzikantem: „Úplně beze slov, dýcháme si navzájem do sluchátka.“ Nebo vzrušeně líčí moment nadšení, když v knihkupectví získala knihu Inedita svého oblíbeného autora, v té době už mrtvého kněze abbé Pierra (1912–2007), a otvírá ji s takovou vášní, jako kdyby se dotýkala dopisu od milence. Nejprve ovšem Tučková líčí láskyplnou reakci prodavačky: „Než abbé vjede do tašky, ještě jednou se na něj podívá, jak na malé dítě, s něhou. A v tu chvíli vím: ve Francii nechápou, že se má nějak vzpomínat. Abbé Pierre s nimi dál přebývá.“ A pak už má abbého jen pro sebe, přičemž potřeba nahlédnout dovnitř je tak úporná a následná akce tak naléhavě rychlá, že se z jejího líčení místy vytrácejí slovesa: „Jen co na ulici, první nahlédnutí dovnitř. Z Inedit při listování vystupují pestré světy a životní vrstvy... Celek obdivuhodné kompoziční čistoty vzhledem ke všemu, co v něj vloženo. Pohled od knihy k okolnímu světu, v zápalu listování zapomněla, že stále na rohu ulice“.

Číst a žít
Autorčina stylizace zde může až trochu připomínat postavu Čtenářky z Calvinova románu Když jedné zimní noci cestující, v němž je ovšem romantický příběh lásky tělesně završen. Ani pro Tučkovou zřejmě nejsou nevýznamná osobní setkání s autory, kteří jsou jí duševně blízcí, nebo alespoň s jejich potomky. Především je ale její kniha oslavou literární tvorby jako projevu toho nejvnitřnějšího, co se v člověku skrývá a co je výrazem jeho existence. (Pro Hrabala se knihy staly „jediným pokračováním či důkazem jeho existence, jeho manželka byla totiž znásilněna ruskými vojáky, a manželé nemohli mít vlastní děti.) Sama autorka pak deklaruje v úvodu, že v Síti slov je „poctou pozornému čtení a možnosti v textech objevovat i po mnoha uplynulých letech od jejich napsání vždy nové vzkazy“. Vyjmenovává také několik způsobů, jak čtení vnímat: „Čtení jako dar, v němž sama alespoň drobně cosi mohu pochopit či nahlédnout. Čtení coby pomoc ve chvílích vnitřních zmatků a nejistot. Jako opora, již nám básníci a spisovatelé zanechali, kladouce nejednou sami sebe coby nutnou oběť, pokud tvořili na samé únosné mezi existence. Čtení jako Boží prst nebo osudový dotyk, ve kterém se před námi objevují odpovědi na otázky, které bychom si jinak vůbec nekladli, a tedy o ně byli ochuzeni… Čtení coby zneklidňující i konejšivý dotyk jiných světů, jako když plaveme ve vlnách v moři: nádech, výdech a plné oddání se textům s jejich rytmem, zvláštnostmi, živelností. Čtení jako nalezení a potvrzení řádu i v současném světě, který ovládají zcela odlišná pravidla, než jaká byla v době, kdy vznikly. Čtení jako dotýkání se podstaty lidského života skrze jeho drobné nuance a detaily, ve kterých se dozvídáme tolik podstatného nejen o autorech a literárních postavách, ale skrze ně i o sobě samých.“

Čtení tedy autorka předvádí jako bytostnou potřebu a základní existenciální zkušenost, natolik naléhavou, až to v jejím podání může někomu připadat přehnaně exaltované a příliš vzdálené „seriózní“ literární vědě. K té se ovšem i sama autorka vyjadřuje ambivalentně a kolísavě: kritizuje „nesrozumitelnosti literární vědy“, a když do knihy zařadí i obdivný text o Milanu Jankovičovi a líčí návštěvu u tohoto významného představitele českého strukturalismu a „ikony literární vědy“, připodobňuje jeho styl psaní i mluvení k „nezastavitelnému chrlení“ Bohumila Hrabala a stylizuje tak Jankoviče spíše do podoby umělce či myslitele než akademického vědce. Na adresu kolegů padne i výčitka, že rozvíjejí stále smělejší vývody o Zeyerově sexuální orientaci, i když to byl literát „nesmírně diskrétní“, vyznačující se uzavřenou povahou – ovšem jsou snad její úvahy o Zeyerově heterosexualitě méně indiskrétní než spekulace jiných o jeho homosexualitě? Některým badatelům také vyčítá bulvárnost, ale není její (byť jen drobná a nevinná) zmínka o dámském spodním prádle v bytě slavného bohemisty také trochu bulvární?

Uvažování o literatuře je pro autorku hluboce intimní a leckterý literární badatel, který častým zacházením s texty zcyničtí a okorá, by jí mohl závidět nadšení a zápal, které při setkávání s texty stále prožívá – tedy pokud se rozhodne jí ve všem věřit.

 

Na podobné téma:
Vladimír Mikeš
: Proč psát

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.