Kauer, Aleš: happyEND

Kauer, Aleš
happyEND

recenze beletrie česká

Kauerovu nejnovější sbírku happyEND lze považovat za čistě osobní konfesi, provázející čtenáře různými etapami básníkova života. Kauer se zde vyrovnává se svojí identitou, kterou klade do intimních pavučin, zaplétajících se do mezních situací jeho života. V horlivé potřebě tento nával emocí sdělit se jeho řeč stává energickou, spontánní a obnažující.

Viděl jsem miliony natupírovaných hlav
Aleš Kauer
: happyEND. Adolescent, Jihlava, 2020, 30 s.

Básník, výtvarník, nakladatel a hudebník Aleš Kauer je v kontextu soudobé české poezie zvláštním samorostem. Sbírky českých básníků (Radek Štepánek, Marie Feryna, Radek Fridrich) i své – v „podomácké“ výrobě, připomínající ziny – vydává ve vlastním nakladatelství Adolescent, které sídlí v Jihlavě. Město Aleš Kauer mimo jiné oživuje i pořádáním různých aktivit, například v minulém roce zde díky němu proběhl už čtvrtý ročník literárně-hudebního festivalu Kvílení.

Navzdory šíři své umělecké činnosti je ale Kauer především básníkem, což dokazuje jeho poslední vydaný titul happyEND. Ten lze označit – jak už to v Kauerově případě bývá zvykem – za ryzí bibliofilii, k níž neodmyslitelně patří specifické výtvarné provedení. Čtenáře na první pohled upoutá obálka s černobílou fotografií, zobrazující ruce vynořující se z moře. Ty se toužebně pnou k vytištěnému názvu sbírky, přičemž slovo „END“ je do papíru vyřezané, a skrze ně tak prosvítá další, bronzově zabarvená stránka. Sbírka je navíc prokládána Kauerovými jemně erotickými kolážemi, zobrazujícími polonahé mužské figury. Komplexitu knihy pak doplňuje tzv. verbalizovaný soundtrack, který je k cyklu básní přiložen. Tento mixtape různých skladeb, jimiž se při dopisování sbírky nechal ovlivňovat, autor sám sestavil.

„Opouštím tě jako disk / v rytmicky fázovaném pohybu, / v choreografii diskobola / s lehkou bizarností / a vášní pro detail,“ čteme v první části sbírky, nazvané Haiku Lips, která v impulzivně tryskajících verších metaforicky reflektuje fyzické zrození básnického subjektu. Ocitáme se v matčině lůně, z něhož musí být každý člověk násilně vyjmut. Zpřetrhané spojení s matkou („Později se zraní, / později se to zvrtne, / samo od sebe oderve, / pupeční šňůra kolem krku“), asociující první básníkovu jizvu, zůstává navždy vryto do jeho vědomí. Po narození přichází reflexe dospívání (část Paper Boy), v němž autor skrze divoké prožitky slovně osahává vlastní identitu. Kauerova energická, košatá řeč popisuje stavy rozepjaté mezi vášnivými extázemi a existencionální nicotností. V obou polohách ale smyslně kráčí po ostré hraně bytí, mimoděk reflektující temnou dobu normalizace, do níž se vrací, aby stvrdil svůj coming out: „Moje kresby se pokusily o sebevraždu. / Mou orientací se zabývaly stihomamy mé mámy. / A kvůli nahatým klukům ve spodním šuplíku / tu pravidelně bývala razie.“

Ryze konfesní poetika neustupuje ani uprostřed sbírky, v části Symbolické násilí, jež se v až terapeutickém nádechu vyrovnává s otcovým neporozuměním: „‚Heroes‘ je taky o srabech, / o vašich mužích, již neudělali nic pro to, / aby zůstali v našich očích hrdiny.“ Specifická je pak i následující báseň Palette color, přímo parafrázující slavnou část Kvílení od Allena Ginsberga z poloviny padesátých let: „Viděl jsem miliony natupírovaných hlav / tvé generace, mami! / Zničené systémem. / Oči podlité alkoholem. / Pod sušáky, s elektřinou ve vlasech, […] Zatímco muži / plešatěli hrůzou zodpovědnosti / za zvěrstva, která napáchali. / Desítky milostných příběhů, / citací z periodik. Manifestů / a vnitřních hlasů, / které neříkaly vůbec nic,“ čteme litanicky deklamované verše, které jako by nutily čtenáře, aby je vyřkl nahlas. Kauer se v nich vyznává z bezmezné lásky k matce – kadeřnici –, do jejíhož typicky ženského prostředí je báseň situována. Využívá zde dokonalou intimitu místa, v němž se lidé obnažují a vyznávají se ze svých trápení, tužeb nebo mluví jen tak do větru, aby si ulevili. Právě motiv kadeřnictví se stává bujnou metaforou – jeho návštěvníci (mluvící hlavy) vytvářejí letmou skrumáž pocitů a prchlivě horlivých momentů. Všechny ty miliony hlav se přesto básníkovi – pečlivému pozorovateli – zajizvily nadobro v paměti a staly se „jablky nasycenými jedovatými barvami“. Ty se nakonec slévají do vnějškových atributů celé společnosti s jejími patriarchálními hodnotami.

Kauerovo básnění koketuje s dost zavádějícím označením „queer poetika“, která reflektuje aspekty sexuální a genderové identity neheterosexuálních menšin jak na introspektivní, tak na společenské úrovni. Tyto roviny se odrážejí rovněž v autorově poetické řeči. I proto se Kauerovy verše skrze osobní konfesi stávají často excentrickými až teatrálními, záměrně stylizovanými až artificiálními, což ale není výtka. Jde o strategii, jak důvěrně promlouvat o onom začarovaném slůvku „autenticita“. Kauerovi se navíc povedlo napsat sbírku, kde se niterný živel poezie nenásilně potkává s jejím společenským aspektem, což je úkaz čím dál více patrný u mladší generace básnířek a básníků, jako jsou Magdalena Šipka, Kristina Láníková nebo Marie Feryna.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.