Michalicyna, Kateryna: Kdo roste v parku

Michalicyna, Kateryna
Kdo roste v parku

recenze dětská

S ilustracemi mezinárodně úspěšné ukrajinské výtvarnice Oksany Buly u nás vyšlo již šest knih – vedle jejích autorských „tukoních“ knížek najdeme v produkci nakladatelství Host také naučné dětské příběhy o stromech, které rostou v parku a v lese.

Na podzim v lese
Kateryna Michalicyna
: Kdo roste v parku. Přel. Rita Kindlerová, Host, Brno, 2019, 40 s.
Kateryna Michalicyna: Kdo roste v lese. Přel. Rita Kindlerová, Host, Brno, 2020, 44 s.

Les je v uměleckých představách ukrajinské ilustrátorky Oksany Buly (nar. 1989) idylickým místem se snově magickou atmosférou, o jehož řád se trpělivě starají roztomilí tukoni – pohádkové bytosti, které už nejmenší čtenáři mohli poznat v jejích autorských knížkách Zubr si hledá hnízdo (č. 2017), Medvěd nechce jít spát (č. 2018), Jak tukoni zachránili strom (č. 2018) a Jedlička se narodila (č. 2019). Jemné, harmonicky sladěné odstíny barev, křehká drobnokresba a využití zdobných ornamentů v kombinaci s tvarově zjednodušenými postavami obyvatel lesa představují spolu s úsporným jazykem paletu vyprávěcích prostředků, které dětem od dvou tří let zprostředkovávají jednoduché příběhy o pospolitosti lesního společenství. Bula vydává své knihy v nakladatelství Starý lev, sídlícím ve Lvově, kde jako literární redaktorka působí Kateryna Michalicyna (nar. 1982). Vystudovaná učitelka biologie zároveň publikuje poezii pro děti i dospělé a v tvůrčím tandemu s mezinárodně úspěšnou výtvarnicí Oksanou Bulou vydala v domovském lvovském nakladatelství také tři naučné publikace pro předškolní děti, které prostřednictvím příběhů z městského parku, lesa a sadu představují nejznámější stromy, jež v tomto prostředí mírného podnebného pásu u nás v Evropě rostou. Česky zatím vyšly v nakladatelství Host první dvě publikace ze série: Kdo roste v parku (č. 2019) a Kdo roste v lese (č. 2020).

Obě útlé, asi čtyřicetistránkové knížky prozrazují už barevností a centrálním motivem obálky, kdo příběh uvnitř opanuje: v případě parku je to zelený semenáček, příběh z lesa vypráví rozumbrada jezevec.

Semenáček v parku se ohlíží po okolních listnatých stromech a hledá svého „otce“, kterému by se podobal. Postupně tak osloví celkem jedenáct parkových stromů, o nichž se dozví, jakou mají kůru, korunu, listy, čím jsou užitečné anebo zvláštní. A každý ze stromů ho posílá, aby se poohlédl jinde, než se smutnému semenáčku představí ten poslední, ten správný – a šťastný. „Protože štěstí – to znamená najít ve světě někoho, kdo se ti podobá.“ Příběh trochu připomíná Hrubínovu pohádku O kuřátku a obilí, jen se tu nebloudí mezi ovsy a žitem – ale i semenáček se ocitl „na cestě“ a hledá svůj domov. Mohlo by se zdát, že opakující se schéma se při tuctu „stromových portrétů“ vyčerpá a bude nudit, ale jednoduchý popis zdaleka není monotónní, věcná sdělení střídají poetické obraty („jasan má štíhlý kmen a krajkovou korunu“), autorka zapojuje dětskou představivost a zkušenost (bříza nosí na jaře „náušnice, kterým se říká jehnědy“; bílé květy jeřábu jsou na pohled krásné, „ale když si k nim čichnete – fúúúj!“; kaštan má listy podobné dlaním), nezapomíná na humor (dvounažkám, plodům javoru, se také říká nosy, „To proto, že když si je nalepíme na nos, stane se z nás roztomilý parkový nosorožec!“; listy topolu mají zoubky – „ale nebojte, nekoušou!“) a zároveň příležitostně vtahuje do textu nečekané nové informace (vrbové listy tvarem připomínají indiánské lodě pirogy) nebo zpomalí výklad vděčným počítáním, třeba u složených listů („jeden, dva, tři… potom jeden nahoře, a zase – jeden, dva, tři…“). Příkladný je také akcent na rozvoj slovní zásoby, který se nevytratil ani v překladu („semínka jasanu si ve větru prozpěvují a šelestí“, „listí javoru se třepotá“, „vrba ševelí“, „větvě šumí“). Laskavé vyprávění, jež je přiznaně poučné, doprovázejí názorné akvarely jednotlivých stromů, kterým ilustrátorka přimalovala vlídné obličeje, zatímco v drobnějších, doplňkových ilustracích se soustředila často na vtipný detail naznačený v textu. Díky střídmým porcím faktů a bohatým ilustracím si knížka Kdo roste v parku vysloužila prestižní ocenění White Ravens 2016.

Bylo by fádní a neinvenční, kdyby se pokračování série, které autorka Kateryna Michalicyna přenesla do lesa, mělo odehrávat podle téhož scénáře.

Buch Titul sice naznačuje, že hlavní pozornost se bude opět upírat ke stromům, ale tentokrát nad výkladem převažuje dynamičtější příběh o sousedském soužití neposedných veverek a starého bručouna jezevce, vyšperkovaný ještě zápletkou o lesním požáru a završený poněkud didaktizujícím závěrem (byť námět na tvůrčí aktivitu, připojený na konci knihy, je milý a potvrzuje trend současné literární tvorby pro děti, nezůstávat pouze u pasivního čtení). Oproti „parku“ se jeví „les“ poněkud ambicióznější, rozehrává hned několik nápadů na různých rovinách, avšak ve výsledku je vlastně slabší. Jezevec se škorpí s veverkami, které mu házejí šišky před noru, ale díky jedné ohořelé borové šišce včas rozezná nebezpečí – a vyrazí. Jenže cestou ke kraji lesa, kam se „okamžitě vydal, jak jen rychle dovedl“ vzpomíná, co mu vyprávěla maminka o habrech a bucích a jak sedávali se sourozenci pod olší, kteréžto jsou stromy opadavé, zatímco smrk s borovicí stálezelené a na zimu „se jejich jehličí pokryje silnou vrstvou vosku, aby neztratilo cennou vláhu“. Svou cestu k požáru jezevec ještě proloží úvahou o tom, jak „je krásné mít na co vzpomínat“… Jakkoli jsou tyto vsuvky informačně přínosné a poučné a představují vlastně jádro celé knihy, příběhu samotnému škodí, ten totiž ztrácí spád a napětí a ani zásah u požáru pak patřičně negraduje. Z očekávané úrovně však neslevují ilustrace: podzimní barevnost, roztomilá stylizovanost obyvatel lesa, kteří jsou tentokrát i oblečení, věrné zpodobení stromů, keřů a také mechů, atmosféra scén s požárem, jež je mnohem výmluvnější ve vizuálním ztvárnění než ve slovním, to vše tu hraje. Druhý díl série působí dojmem, že cílí na trochu staršího čtenáře, ale tím spíš vynikne nevyváženost mezi příběhovou a naučnou složkou. Snad si autorka napraví reputaci třetím dílem a my se ho brzy dočkáme: role průvodce po ovocném sadu se ujal slavík.

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.