iLiGlosa: O bezmoci uprostřed knih

iLiGlosa
O bezmoci uprostřed knih

aktualita kultura

Dnes to bude o bezmoci, o pochybnostech – a o solidaritě. Aktuálně se moc jiných témat nenabízí.

O bezmoci uprostřed knih

Ležím rozbolavělá v posteli – ano, asi to bude „ono“ – ale mnohem hůř se mi dělá z opět nových zpráv, které naznačují, že jestli to tak půjde dál, promění se tato země nejspíš do roka a do dne v kráter. Navzdory úsilí a dobré vůli obrovské spousty lidí, kteří obětavě zachraňují, co se dá.

Patřím mezi šťastlivce, kterým situace zatím nepřevrátila život naruby ani je nepřipravila o živobytí.

Z pohledu nakladatelské půlredaktorky se jeví tato doba především jaksi zamrzle. Lidé mizí, nereagují na maily, vypínají telefony; pak se zase unaveně a omluvně ozývají a někdy si můžu jen domýšlet, co všechno během odmlky museli řešit. Je jasné, že do jisté míry nadšenecká práce na knihách a sbornících často ustupuje naléhavějším věcem.

Z pohledu překladatelky (moje druhá pracovní polovina) je pak pochopitelně čím dál těžší nutit se uprostřed všech zmatků do hnidopišské pečlivosti a smrtelně vážně diskutovat o posledních detailech té či oné korektury. O soustředění na překládání samotné nemluvě.

Dosud nenakousnutý čtyřsetstránkový reportážní román mě den ode dne víc děsí. Zase sama sebe natlačit do životního rytmu počtu přeložených stran za den, teď? Není to trochu mimo, slonovinová věž? Nebylo by na místě spíš – honí se mi dokolečka hlavou – sebrat se, „něco udělat“, snažit se zachránit nás z rukou šílenců? Ale jak? Dobrovolničení a posílání peněz různými směry, fajn, ale co když existuje i nějaká jiná možnost? Klid na práci mohou očividně narušovat i záchvěvy spasitelského komplexu.

(Naposledy mě dovedly k pravděpodobně zcela absurdní iniciativě nabídnout NAKITu bezplatné korektury informačních webů pro veřejnost, aby se nemusela při zjišťování důležitých věcí prodírat bláboly jako „Antigenní testy jsou pro osoby se zdravotním pojištěním v ČR v současnosti poskytovány zdarma jednou za tři dny a osoba neprodělala onemocnění COVID-19 v předchozích 90 dnech.“ Neumím léčit ani ošetřovat, ale slova a věty umím, říkala jsem si. Odpověď přišla, tvořilo ji několik prázdných řádků pod slovem Řešení.)

Knihy vedle posteleVe věži straší i další otázky, zbytečné i nutné zároveň: co vlastně v tuto dobu znamenají všechny ty hromady knih v policích a poličkách, na stole, okolo postele, v různě rozpracovaných dokumentech i všude jinde v mém světě? K čemu jsou dobré? Kolik z nich asi někomu zpříjemnilo a ještě zpříjemní lockdown? Kolik z nich někomu něco zásadního přináší? Co se stane, pokud jich začne vycházet míň? Které zbydou a které z edičních plánů vypadnou? A tak dále. Odpovědi se liší podle aktuálního stupně paniky a frustrace. Cítím každopádně vděčnost za každý projekt naznačující, že jeho iniciátoři věří v nějaké pokračování.

Povzbudivé hlášky o tom, že se to nějak přežije, jako se přežilo všecko, a že každá katastrofa může znamenat i nakopnutí k pozitivní změně, se už poněkud opotřebovaly, ale nic lepšího není po ruce. Jen solidarita. Kéž by – nejen co se knižního světa týče – ještě víc překračovala hranice jednotlivých písečků a neztráceli jsme energii v nesmyslných sporech o to, jestli jsou na tom hůř jedni nebo druzí. Kéž bychom my překladatelé uprostřed svého vlastního zviditelňování nezapomínali na všechny ostatní málo viditelné, kteří dobře odvádějí nelehkou práci. Kéž bychom si vždycky mohli být jistí, že naše práce dává smysl.

 

© Marie Voslářová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 894x

Inzerce
Inzerce
Inzerce