Egoyan, Zheng: Epicentrum

Egoyan, Zheng
Epicentrum

recenze krimi

Tchajwanský politicko-katastrofický thriller se místo zápletky soustředí především na sociální kritiku, což mu ve výsledku moc neprospívá. S důmyslnějším propracováním prvního by totiž dosáhl větší přesvědčivosti druhého.

O katastrofě, která se nestala
Egoyan Zheng
: Epicentrum. Přel. Martin Blahota, Mi:Lu Publishing, Jablonné v Podještědí, 2020, 260 s.

V roce 1935 prý Albert Einstein prohlásil, že podmanění jaderné energie bude možné za tisíc let. Dnes víme, že se tento geniální vědec mýlil. Už o deset let později byly svrženy atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki, byť mluvit v tomto případě o podmanění asi není zcela na místě. Po dalších deseti letech ale již začínaly fungovat první jaderné elektrárny, které energii skrytou uvnitř atomů dokázaly po válečných hrůzách využít k mírovým účelům. Nová technologie se jevila jako skoro až zázračný lék na ukojení stále rostoucí lačnosti lidstva po elektřině. Žádná pohádka však netrvá věčně. První vážnější náznak pochybností se objevil po havárii elektrárny Three Mile Island v roce 1979, kterou ovšem v roce 1986 zcela zastínila nehoda černobylské elektrárny, zaviněná naprostým selháním lidského faktoru. Další munici odpůrcům jádra poskytla v roce 2011 havárie v japonské Fukušimě, která zvedla celosvětovou vlnu odporu proti jaderné energetice a trochu zbrklý odklon některých zemí od ní.

Vzhledem k této historii jsou obavy lidí z jaderné energie do jisté míry pochopitelné a není divu, že se tento strach přerodil i do podoby nespočtu katastrofických či postapokalyptických literárních děl. Tyto knihy se v naprosté většině případů soustředily na fatální následky jaderné války, ale vznikla i díla rozvíjející téma nehody v atomové elektrárně. Jedním z prvních byl román o havárii gigantické atomové elektrárny v severní Kalifornii Prométheus v plamenech, jejž už v polovině 70. let napsali Thomas N. Scortia a Frank M. Robinson (česky poprvé vyšel v roce 1979). Naopak jedním z těch nejnovějších je román oceňovaného tchajwanského autora Egoyana Zhenga (nar. 1977) Epicentrum, který poprvé vyšel v roce 2013, kdy se na Tchaj-wanu schylovalo k referendu o dokončení takzvané Čtvrté jaderné elektrárny, jejíž stavba se plánovala od roku 1978 a začala v roce 1999, z různých důvodů ale nabrala mnohaleté zpoždění. Nakonec se uvedení do provozu opět odložilo, v roce 2021 by se mělo konat nové referendum o dokončení.

Děj románu se odehrává ve dvou časových rovinách. Ta první pokrývá zhruba rok před jadernou katastrofou, k níž došlo v říjnu roku 2015, druhá pak v měsících před prezidentskými volbami zhruba o dva roky později. Hrdinou příběhu je mladý inženýr Lin Čchün-chao, který se podílel na uvedení Čtvrté elektrárny do provozu, ale po nehodě ztratil paměť a ani přes urputnou snahu a pomoc lékařky Li Li-čching, která má k dispozici přístroj na vizualizaci snů, se mu nedaří vzpomenout, co se v ony osudné dny stalo. Tomu, že to muselo být něco důležitého, nasvědčuje fakt, že ve chvíli, kdy se mu začnou ve snech vybavovat první střípky skutečnosti, mu je z vyšších míst důrazně vysvětleno, ať všechny pokusy o oživení paměti vzdá. Lin Čchün-chao ale s pátráním po minulosti nepřestane a postupně začne odhalovat příšernou pravdu.

Zhangův motiv pro napsání Epicentra je tedy zřejmý. Ovlivnit veřejné mínění a dostavbu elektrárny zastavit. Jak se koneckonců dočteme hned na obálce: „Závodil jsem se společností Taipower. Aby měl můj protest proti výstavbě smysl, musel jsem knihu dokončit dřív, než do Čtvrté jaderné elektrárny vloží palivové tyče.“ V doslovu pak uvádí, že jeho úmyslem bylo ukázat alternativní realitu, jež by po dostavbě elektrárny mohla nastat, a tímto krokem fakticky ovlivnit realitu současnou a posunout ji jiným směrem, aby k té alternativní dojít nemohlo. První cíl, totiž dokončit knihu včas, se autorovi nakonec splnit podařilo, leč do jisté míry na úkor lepšího propracování příběhu i jednotlivých postav. Ačkoli je téma jaderné havárie samo o sobě poutavé a nabízí mnoho možností, jak vybudovat napínavý a zároveň důmyslně kritický katastrofický román, Zhang šel na věc velmi přímočaře a celou dobu je víc než zřejmé, že zápletka je pro něj druhořadá a představuje hlavně jednoduchou kostru pro sociálněkritickou stránku díla. Totéž potkalo i samotné postavy, jež v některých případech sklouzávají do černobílých karikatur a působí spíše jako neživé loutky. Jejich úkolem není doopravdy přemýšlet o výhodách a rizicích jaderné energie, o tom, co se ve Čtvrté elektrárně stalo, případně znejistit čtenáře, nebo je dokonce přimět k přehodnocení vlastního stanoviska, ale v první řadě reprodukovat autorovy pevně dané názory na zkorumpovanou politickou garnituru a zkaženou moderní společnost, jejíž podoba je dána „náhodnými dějinnými událostmi“ a která během svého vývoje učinila příliš mnoho nesprávných rozhodnutí.

Tou vůbec největší chybou je pro něj právě jaderná energie, původně vojenská technologie, již se lidstvo naivně a s přílišnou sebedůvěrou pokouší zkrotit, ale která mu nakonec přinese zkázu. Je tedy patrné, že autorovi nejde jen o kritiku možné dostavby zmíněné elektrárny, což by vzhledem k okolnostem bylo do jisté míry pochopitelné, nýbrž o kritiku jaderné energie jako takové. Tu ale staví na poměrně chatrných a spíše emocionálních než racionálních základech, což plně dokládá i bezradné a neuctivé srovnání jaderné energetiky s holocaustem. Stejně tak nedává příliš velký smysl jeho zásadní výhrada, že jde původně o technologii vojenskou, neboť podobně by pak bylo nesmyslné kritizovat řadu dalších zásadních inovací, jež se původně vyvinuly ve vojenském prostředí. Přehnaná je rovněž autorova zarputilá kritika jaderné energie založená na několika výše uvedených nehodách. Místo abychom se z nich poučili a zajistili, aby k nim už nikdy nedošlo, je podle Zhanga jednodušší slibnou technologii jednou provždy opustit. Což je přístup, který by v podstatě znemožňoval jakýkoli technologický pokrok. Parní stroj také nevynalezl ten, kdo to po prvních několika explozích vzdal. Na druhou stranu je třeba dodat, že vzhledem k autorovu vzhlížení k návratu k přírodě je tento názor v podstatě logický. Dodejme, že v této souvislosti se čtenáři nemůže nevybavit Matt Ridley jako Zhengův v podstatě dokonalý názorový protipól, včetně občasných sklonů k laciné manipulaci. Ačkoli Epicentrum příznivce katastrofických a politických thrillerů nechá spíše chladnými a se svým poselstvím to v zemi, kde má jaderná energie stále poměrně velkou podporu, nebude mít dvakrát jednoduché, i tak nabízí zajímavé setkání s tímto mladým tchajwanským spisovatelem, který je považován za jednoho z nejtalentovanějších čínsky píšících autorů a o němž v budoucnu s velkou pravděpodobností ještě uslyšíme.

 

Na podobné téma: 

Anna Fock: Väderfenomen

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 817x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce