Hakl, Emil: Pár slov

Hakl, Emil
Pár slov

sloupek beletrie česká

Napsat sloupek na tuhle stránku je vždy stejně lákavé jako těžké. Nemám to rád už proto, že mi Lela Geislerová jednou provždy přilepila odpudivou masku pastózního ruďocha. Ostatní jsou naopak divně ezotericky nahozeni, připomínají poštovní známky z 80. let, nicméně měnil bych s nimi.

Pár slov

Nic, o to nejde. Pravda je, že jsem se lísal o slovo poté, co vyšel sloupek Petry Hůlové, na který jsem chtěl reagovat, jenže to slovo (byť sloupek P. H. patří ke stále čteným) mezitím tak trochu vyšumělo. Šlo plus minus o její tezi, že čeští spisovatelé nejsou slyšet. Že by měli tvořit nějakou partu, která by reprezentovala názor. Třeba roztříštěný, nicméně z nějakých důvodů podstatný.

Zaujala mě věta: „Od českých spisovatelů se nic nečeká, protože s ničím veřejně nepřicházejí, což souvisí s literaturou a její společenskou úlohou; mnohým to zní jistě směšně.“

Nezní mi to směšně, zato naprosto nepochopitelně. Jaká je teď a tady společenská úloha české literatury? Ať na věc koukám z jakéhokoliv úhlu, vychází mi závěr, že vůbec žádná. Jsem čtenář jako každý jiný a jako takový beru texty, které mi přijdou pod ruku, bez potřeby v nich hledat angažovanost. Abych je přečetl (případně dočetl), musí mě nějak zaujmout. Jsem normální člověk, ne akrobat. Chci sdílet něčí emoce či intelektuální výmyky, pokud jsou autenticky předané.

A hned narážím na základní problém daný subjektivní čtenářskou zkušeností. Současná česká literatura je totiž především nudná, takže vesměs nestojí za čtení, natož za jakoukoliv zpětnou vazbu. Výjimky existují – čím dál víc si vážím třeba textů Petra Stančíka, který rozvíjí hravost a na angažovanost kašle. Uvádím ho jako příklad spisovatele, který mi sám o sobě svými sebestřednými postoji není blízký, ale k jehož textům se chtě nechtě opakovaně vracím.

Chtě nechtě – to je možná podstatné. Některé knihy prostě disponují neodolatelnou přitažlivostí, jakkoliv je čtu podesáté. Možná sentiment, možná stárnutí mysli, ale ještě ne prázdnota či nahodilost – tu potkávám spíš u knih zbrusu nových.

Stejný sentiment, jaký bez ohledu na stáří textu chovám k Mňačkovi, Zábranovi, Škvoreckému, Janě Krejcarové, Ivanu Divišovi, Jiřímu Kolářovi, Petru Kabešovi atd. Netvoří žádnou partu (citace z Petry Hůlové), leda v mé mysli. Byť ve své době každý po svém nějakou úlohu v rámci tuzemské literatury plnili; třeba tím, že zbytečně nežvanili a psali. Někteří přitom nebyli pro své názory publikováni, případně riskovali tvrdší sankce včetně kriminálu, aby si zachovali integritu. Jistě to bylo vždy složitější, než když se to takhle shrne, ale dozajista více či méně nesnadné.

Nic podobného nám už nehrozí. Vnitřní tlaky zmizely a s nimi logicky i veškerá angažovanost. Nemůžu a nechci se divit, že mě nepřijme do svého spolku Klub vinohradských matek, případně nějaká další parta, do které z podstaty nepatřím. Otázka je, proč to skončilo. Skončilo to proto, že jsme skončili my. Skončili jsme, protože nám nepomůžou slova, za kterými dál už nic není. Není za co bojovat, kvůli čemu šílet. Pomohl by nám svobodný duch a bytostná dravost (viz Irvine Welsh, Venedikt Jerofejev, Viktor Pelevin a stovky dalších), jenže něco takového tady u nás až na pár zapomenutých výstředníků úplně chybí.

Vinohradské matky nás nespasí. Místo dravosti se nabízí ustavičné kníkání, fňukání či k uzoufání jednotvárné návraty do minulosti a jiné konstrukce. I ty se dají s výhradami považovat za literaturu. Ale aby se daly číst, museli bychom je napřed umět napsat.

 

Další sloupky

 

 

© Emil Hakl
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložil: emil hakl, 11.04.2021 14:08
Hakl, Emil: Pár slov
Pane Januško, to by vydalo na delší rozhovor. Pokud chcete, napište mi na emilhakl@post.cz
Vložil: Januška, 20.03.2021 22:31
Hakl, Emil: Pár slov
Citace ze sloupku: "Není za co bojovat, kvůli čemu šílet." - A kvůli čemu potom psát? Pan Hakl tady někomu odpověděl, že psaní je "mainstreamový koníček" a proto si prý může [vesele] vydávat. Postoj je to až cynicky pragmatický. Nic, aspoň víme, na čem u Vás čtenář je, pane Hakle, ale těžko skrývat... zklamání...
Vložil: Antonín Kudláč, 19.03.2021 19:18
Hakl, Emil: Pár slov
Kéž by, pane Řepo, kéž by.
Vložil: Norbert Řepa, 19.03.2021 15:23
Hakl, Emil: Pár slov
@Antonín Kudláč. Máte pravdu, patří. Přesto pořád nějak vnitřně věřím, že ta opravdu dobrá literatura partičkaření nepotřebuje a že se stejně nakonec ukáže a vystříbří, co stojí v literatuře za to. I kdyby Příliš hlučnou samotu napsal poslední čeledín, prosadí se to. Kdo dneska zná všechny ty autory,... co schůzovali na sjezdech spisovatelů? Kdo bude znát za 20 let všechny ty spisovatele, co se dnes shlukují do mocenských „nabráchistických“ klik, aby byli vydáváni? Nejspravedlivějším soudcem je čas.
Vložil: Antonín Kudláč, 15.03.2021 15:47
Hakl, Emil: Pár slov
Obávám se, že klikaření a partičkaření patří i k literatuře, existuje přece také cosi jako symbolický kapitál. Je mi to velmi protivné, ale bohužel je to tak.
Vložil: Norbert Řepa, 15.03.2021 14:46
Hakl, Emil: Pár slov
Souhlasím s Emilem Haklem. Spisovatel má být svobodný a ve svých textech má čtenářům nabízet svou svobodnou vizi světa. Party se tvoří tam, kde je třeba vytvářet mocenský kapitál (politika, byznys, kariérní profese). Pevně věřím, že literatura jako jedna ze vzácných oblastí může a dokáže fungovat bez... této účelovosti.
Vložil: emil hakl, 15.03.2021 14:39
Hakl, Emil: Pár slov
Psaní je v současnosti neškodný mainstreamový koníček, který neřeší zásadní problémy. Jakmile si to přiznám, můžu klidně psát a vydávat, dokud to někdo bude číst. EH
Vložil: Kabát, 13.03.2021 14:54
Hakl, Emil: Pár slov
Hezké. Znamená to, že Emil Hakl už nikdy nic nenapíše a nevydá? (Není míněno agresivně ani ironicky.)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1393x

Inzerce
Inzerce
Inzerce