Wunnicke, Christine: Die Dame mit der bemalten Hand

Wunnicke, Christine
Die Dame mit der bemalten Hand

recenze beletrie zahraniční

Jeden z favorizovaných románů Německé knižní ceny 2020 nabízí exotické kulisy a téměř robinsonovsky dobrodružnou atmosféru, ve skutečnosti šlo ale jeho autorce o něco jiného.

Dialog Západu a Východu
Christine Wunnicke
: Die Dame mit der bemalten Hand. Berenberg Verlag, Berlin, 2020, 168 s.

Do finálové šestice Německé knižní ceny se v loňském roce probojoval i krátký román Die Dame mit der bemalten Hand (Dáma s pomalovanou rukou) mnichovské rodačky Christine Wunnicke (*1966). Autorka, čerpající často náměty ze života skutečných, byť spíše méně známých historických osobností, se na longlist hlavní německé literární ceny dostala již několikrát, žádnou z nominací však zatím neproměnila. Odlišného názoru byla porota Literární ceny Wilhelma Raabeho, která zatím poslední román Christine Wunnicke favorizovala. (V minulosti se tohoto v Německu známého ocenění dočkali i autoři, které čeští čtenáři již znají, např. Christian Kracht nebo Thomas Hettche.)

Děj románu čtenáře zavádí do poloviny 18. století, na téměř pustý ostrůvek nedaleko indického pobřeží. Na něm na cestách uvízne perský obchodník s astronomickými přístroji, zvaný zkráceně Mistr Musa (jeho celé jméno by výrazně zvětšilo rozsah recenze, u orientálních jmen to tak bývá často), se svým sluhou. Mistr Musa ke svému velkému překvapení při průzkumu ostrova narazí na podivného Evropana, blouznícího v horečkách. Tím podivným mužem je Carsten Niebuhr, který skutečně žil a ve službách dánského krále procestoval řadu exotických zemí. Když Niebuhrův nejhorší záchvat pomine, tráví oba muži celé hodiny v rozhovorech na různá témata, protože nic smysluplnějšího se na ostrově při čekání na záchranu stejně dělat nedá – Musův sluha není na intelektuální rozhovor dostatečně vzdělaný a několik domorodých ostrovanů už vůbec ne.

Mistr Musa má díky svému vzdělání určité povědomí i o Evropě a jejích obyvatelích, Niebuhr má za sebou již několik měsíců cesty, na kterou se nadto ještě před odjezdem z Evropy připravoval studiem orientálních jazyků. Přesto se oba muži neustále zaplétají do vzájemného neporozumění, častěji způsobeného především odlišností kultur, z nichž vzešli, než nedostatečnými znalostmi jazyků. Mistr Musa nedokáže pochopit, proč Niebuhra a iniciátory jeho expedice zajímají věci jako fyzický vzhled dávného krále Šalamouna; Peršan také nedokáže pochopit, proč jsou Evropané tak špatní vypravěči příběhů a ani o vlastním otci nedokáží říct víc než pár holých vět, zatímco on dokáže líčením osudů svého otce vyplnit celou noc. Niebuhr naopak nechápe, jak lehce může Mistr Musa ve svých příbězích splétat pravdu a lež, a přitom si ani nepřipustit, že by na tom bylo něco špatného. Mistr Musa pochopitelně neopomene vyzdvihnout vysokou úroveň arabské a perské vzdělanosti v dobách, které v evropském kontextu označujeme za temný středověk, naopak jej fascinuje kvalita Niebuhrova v Evropě vyrobeného dalekohledu a velmi touží po brýlích, neboť mu na prahu padesátky již slábne zrak. Oba muže spojuje náklonnost k matematice a především k astronomii, přičemž pobyt na téměř neobydleném ostrově jim poskytuje vynikající příležitost k sledování noční oblohy a diskusím o hvězdách a zákonitostech pohybu nebeských těles. Odtud vychází i název knihy, neboť to, čemu orientální hvězdáři říkají Dáma s pomalovanou rukou, znají jejich evropské protějšky pod jménem Kassiopeia.

Niebuhrovy opakující se záchvaty horečky nechávají samotného Niebuhra i čtenáře v nejistotě, jak dlouhou dobu spolu opuštění muži na ostrově stráví, dle všeho je to však jen několik dní. Ostrůvek leží poblíž důležitých lodních tras, a všichni tři jsou díky tomu poměrně záhy zachráněni anglickou lodí pod velením důstojníků natolik anglických, že i když v knize vystupují jen na několika stránkách, stihla autorka i na tak nevelkém prostoru vytvořit téměř parodický obrázek typických Angličanů působících v koloniích podřízených vládě Jeho Veličenstva.

Ačkoliv by se podle anotace knihy mohlo zdát, že Wunnicke vytvořila jen další variaci na robinsonovské téma, má román s touto tematikou společné jen vnější kulisy. Pomineme-li Niebuhrovy horečnaté záchvaty, nehrozí žádné z postav smrtelné nebezpečí, ať už ze strany lidožravých domorodců, nebo divokých šelem. Podobně je od začátku zřejmé, že vysvobození z ostrovního zajetí přijde zanedlouho, a vzhledem k malé vzdálenosti od pevniny je vcelku bezpečná i samotná cesta lodí zpět do civilizace.

O napětí a dobrodružství tedy autorce zjevně nešlo, mnohem více staví do popředí zvídavost, vlastní všem lidským kulturám, kontrast rozličných způsobů uvažování a vzájemné obohacení, které může interkulturní dialog přinést. Nepopírá ale, že cena za takto získané obohacení může být vysoká – Niebuhr se potácí mezi životem a smrtí, ostatní účastníci jeho expedice jsou v okamžiku, kdy děj románu začíná, již po smrti. Stejně tak na příkladu Indů, o nichž nemá vysoké mínění ani jedna z hlavních postav, autorka ukazuje, že i ochota odložit přezíravý pohled na cizí kulturu může mít své hranice, přitom bez pomoci domorodců by uvízlí muži trpěli hlady a možná by jim přece jen smrtelné nebezpečí hrozilo, pokud by se během několika dnů neobjevila na obzoru loď.

Fiktivní epizoda ze života skutečného cestovatele pochopitelně nemůže nabízet řešení problémů světa, v němž se kontakt a střet různých kultur stává každodenní záležitostí. Ukazuje však, že snaha vnímat druhého bez předsudků a povýšenosti může vést k vlastnímu duševnímu obohacení i ve chvíli, kdy by to čekal jen málokdo, a často předejít zbytečně vyhroceným konfliktům, třebaže se vzájemným nedorozuměním dost dobře úplně vyhnout nelze.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.