Sagitarius, Petr: Trujkunt

Sagitarius, Petr
Trujkunt

recenze krimi

Povídkový triptych Trujkunt těží z dobré znalosti prostředí nejvýchodnějšího koutu republiky mezi slezskými městy Třinec a Jablunkov. Detektivky bývalého jablunkovského starosty přitom vykazují vzrůstající kvalitu.

Policajt rváč
Petr Sagitarius
: Trujkunt. Argo, Praha, 2020, 352 s.

Bývá vždy osvěžující, když se u nás objeví detektivka, která se neodehrává ve velkoměstě, zvláště pak v Praze. A ještě lepší je, když takovou „lokální“ detektivku píše někdo sžitý se svým místem, kdo dobře zná nejen prostředí, ale také povahy místních, jejich způsob uvažování a jejich jazyk. Platí to i o triptychu Trujkunt debutujícího Petra Sagitaria (nar. 1966).

Ten zprvu pracoval jako lokální novinář v Třinci, později se na docela dlouhou dobu stal starostou Jablunkova. Beletrii píše od roku 2017, v loňském roce trojici delších povídek vydal nejprve elektronicky, poté se jejich rukopis zalíbil v pražském nakladatelství Argo, které následně vydanou knihu navíc zařadilo do podzimního Velkého knižního čtvrtku, což jí zajistilo jistou propagaci – a v internetovém obchodě Kosmas už má kniha záložku bestseller.

Nakladatelství neuvádí, zda byly povídky předtím někde publikovány samostatně. Zdá se, že spíše ne, nicméně jsou psány, jako by samostatně publikovány být měly: na začátku druhé i třetí se čtenář znovu seznamuje s postavami, které zná z povídky první. Je to zbytečné a trochu iritující – a hlavní díl viny na tom má nakladatelská redakce, která to měla ohlídat. Totéž platí pro opakované sdělování informací o postavách, prostředí a případu, k němuž dochází i v rámci téže povídky. Zejména rekapitulace dosavadních zjištění na policejních poradách působí únavně a repetitivně, smysl by to možná mělo v televizním zpracování nebo při publikování na pokračování, aby to divákovi či čtenáři osvěžilo paměť, v knižní verzi to jen nastavuje počet stránek. Škrtat se ostatně mohlo (a mělo) podstatněji. Neboli i vzhledem k rychlosti vydání se zdá, že si text býval zasloužil více pozornosti.

Nakladatelské redaktory možná okouzlilo rázovité prostředí, které zejména v první povídce Dwur osvěžuje hojné používání místního nářečí, které je směsicí převažující polštiny, češtiny a němčiny. Ještě radikálnější je v používání tohoto nářečí Petr Čichoň v taktéž loni vydaném románu Lanovka nad Landekem (více inklinuje k vážné próze, byť také s kriminální zápletkou), který jím nechal jednu postavu přímo vyprávět. Sagitarius nářečí využívá opatrněji a trochu ke škodě věci je postupně opouští. Vyplývá to samozřejmě z toho, že první povídka se odehrává přímo v Jablunkově, kde je polský a německý (a možná také slovenský) vliv nejsilnější, a mluvčími jsou starší lidé. I tak čtenář trochu lituje, že pozdější povídky už jsou jazykově převážně neutrální.

Druhým výrazným prvkem Trujkuntu je jeho hlavní hrdina. Major Roman Saran představuje typ vyšetřovatele v českém prostředí málo vídaný. Americká drsná škola sice do českých detektivek pronikala už od osmdesátých let, ale málokdo si u nás troufl stvořit takto výrazného rváče a promiskuitního lovce žen. Seran je malý, sporý, nakrátko ostříhaný blonďák se zlomeným nosem, který rvačky vyhledával už zamlada a rád se do nich pustí i nyní, ve službě i mimo ni. Se stejnou náruživostí loví také ženy, s nimiž ale nechce navazovat vážné známosti. Obojí je zprvu nečekané a sympatické, avšak postupně se to omrzí, také proto, že Saran ve všech rvačkách suverénně vítězí a stabilně podává záviděníhodné sexuální výkony. Hrdinové americké drsné školy přitom bývají o poznání zranitelnější (fyzicky i psychicky), pokud tedy nepočítáme pokleslejší díla žánru. Podstatná a dobře využitá je naproti tomu skutečnost, že jde o místního rodáka, který má ke spoustě podezřelých osobní vazby, a to jak aktuální, tak z dávnější minulosti včetně dětství a dospívání.

S drsnou školou má ostatně Trujkunt společnou jen hlavní postavu, jinak jde o procedurální whodunitky, které místy zbytečně popisně sledují probíhající policejní vyšetřování. Strukturou jde stále jen o povídky, navzdory jejich délce (Dwur i Čtverka mají kolem stovky stran, prostřední Kruhy téměř 150), takže čtenář nemůže očekávat žádné velké zvraty. Ale i tak mohou první dvě povídky náročnější čtenáře whodunitek trochu zklamat – podezřelí jsou postupně vylučováni, až zbyde jeden, který je také pachatelem. Pro policejní vyšetřování to sice bývá charakteristické, vyprávění kvůli tomu však schází napětí a moment překvapení. V prvním případě autor navíc čtenáři vůbec neprozradí pachatelův motiv, v druhém je zase motivace chatrná a nepravděpodobná. Děj je dosti přímočarý, Sagitarius jej pouze rád „zpestřuje“ milostnými scénami, zejména v Kruzích už v nadměrné frekvenci. Rozporný dojem z knihy naštěstí napravuje zápletka poslední povídky Čtverka, která nabízí dvě dobře připravená překvapení v závěru, obě s hořkou pachutí.

Což je vůbec nejsympatičtější rys Trujkuntu – že se autor postupně řemeslně zdokonaluje a jeho příběhy se zlepšují v zápletkách i spádu. Argo už ohlásilo pokračování, dvě povídky v jednom svazku mají vyjít už letos na jaře. Doufejme, že v nich začínající (ale přitom docela plodný) detektivkář udrží vzestupnou úroveň.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 625x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce