MacGregor, Iain: Checkpoint Charlie

MacGregor, Iain
Checkpoint Charlie

recenze historie

„Nikdo nehodlá stavět nějakou zeď,“ prohlásil tehdejší vůdce NDR Walter Ulbricht 15. června 1961. Zanedlouho byla Berlínská zeď přesto postavena. Stala se příčinou mnoha tragédií i smutným symbolem světa rozděleného studenou válkou. Jak spolu obě části Berlína po dobu její existence komunikovaly?

Checkpoint Charlie
Iain MacGregor
: Checkpoint Charlie. Přel. Daniela Orlando, Argo, Praha, 2021, 408 s.

Spuštěním tzv. železné opony se většině obyvatel komunistických zemí zavřela legální cesta na demokratický západ. Tedy až na výraznou výjimku, kterou byla hranice mezi východním a západním Berlínem. Tu mohli občané NDR překračovat až do roku 1961, kdy ozbrojené síly NDR Západní Berlín odřízly od okolního světa, nejdříve prostřednictvím plotu z ostnatého drátu, později pomocí betonové zdi, která byla postupně navyšována a zdokonalována.

Historii Berlínské zdi nejnověji přiblížila kniha knižního redaktora a nakladatele Iaina MacGregora Checkpoint Charlie. The Cold War, the Berlin Wall, and the most dangerous place on Earth (2019). Ta nyní česky vychází pod názvem Checkpoint Charlie. Strhující dějiny místa, kde i za časů studené války byla půda hodně žhavá. Ten je poněkud nepřesný, protože publikace pojednává hlavně o Berlínské zdi jako takové a o následné paralelní existenci rozdělených částí Berlína. Nejslavnější hraniční přechod v ní slouží jako symbol toho, že navzdory studené válce mezi oběma částmi probíhala čilá komunikace a že odloučení nebylo absolutní. Zvláště pro Východoberlíňany pak zůstával „majákem naděje“.

Autor přitom hned v úvodu deklaruje, že neusiluje o historickou analýzu. Ostatně některé významné události, jako například Reaganův projev z roku 1987, v němž prezident vyzval tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova ke stržení zdi, v ní chybí, nebo nejsou přesné. Místo toho zaznamenává rozličné příběhy spojené s existencí zdi, a to ze Západu i Východu, od civilistů, novinářů, umělců, vojáků, špionů, politiků i strážců zákona.

Za dvě minuty v kapitalismu
V úvodu MacGregor přibližuje Západní Berlín jako obrovské lákadlo. Dokud byly hranice otevřené, mohli se do něj Východoberlíňané celkem snadno dostat: „Stačilo nasednout na metro a ocitli jste se v jiném světě. Ze ‚socialismu‘ jste dojeli do ‚kapitalismu‘ za dvě minuty. Bylo to šílené.“ Případně stačilo jen přejít ulici a člověk byl náhle v úplně jiném světě: „Luxus v podobě kokakoly, pomerančů, čokolády a zeleniny, to všechno jste si mohli koupit za východoněmecké peníze, jen jste se museli smířit se směnným kurzem.“ Mnozí, a hlavně ti mladší, schopnější a inteligentnější, proto odcházeli do západní části (a pak případně dále do jiných částí SRN) natrvalo, což způsobovalo vrásky nejen vedení NDR.

Mnozí si uvědomovali, že taková situace je dlouhodobě neudržitelná, a tušili, „že se něco stane“. Ministerstvo zahraničí Spojených států rozeslalo v červenci 1961 americkým velvyslanectvím v Londýně, Paříži a Moskvě tajný telegram týkající se vzniklé situace a vyjadřující oprávněné obavy: „Jsme přesvědčeni, že Sověti sledují situaci ještě pozorněji než my, jelikož se ocitli na vrcholku sopky. Přetrvávající hromadný úprk by mohl zvrátit rovnováhu ve prospěch restriktivních opatření.“

Zeď přes Park Avenue
Předseda amerického senátního výboru pro zahraniční vztahy, demokrat James William Fulbright, 30. července dokonce jako kdyby ve vysílání televizního kanálu ABC News na dálku nabádal: „Nechápu, proč východní Němci neuzavřou hranice, protože na to mají právo,“ řekl. Což tehdejší prezident Kennedy nijak veřejně nezpochybnil.

Když proto v noci z 12. na 13. srpna 1961 východní Němci obsadili a uzavřeli hranici Západního Berlína, americké jednotky přijali jejich počínání pasivně, ale také s podivením. Při sledování toho zvláštního výjevu si totiž kladli otázky, co by se stalo, kdyby to někdo zkusil u nich doma, třeba v New Yorku. „Zeď přes Park Avenue?“ zapochyboval jeden z Američanů.

Nikdo nehodlá stavět zeď
Většina samotných Berlíňanů si podobné stoické přemítání nemohla dovolit, protože na druhé straně hranice se náhle ocitli jejich vlastní rodinní příslušníci či přátelé. Vedení NDR se zjevně podařilo rychlou akcí Berlíňany překvapit: bylo nutné je zaskočit nepřipravené, chtělo-li předejít vážnějšímu odporu. Však také Walter Ulbricht, tehdejší vůdce NDR, ještě 15. června 1961 při mezinárodní tiskové konferenci prohlásil, že nikdo nehodlá stavět nějakou zeď. I když ve skutečnosti už v lednu téhož roku ustanovil tajný výbor pro hledání způsobu, jak uzavřít hranice.

Fyzické provedení rozkazu přitom asi nebylo populární ani u těch, kteří je museli vykonávat. Tak například každý z mužů, který na vytčené hranici pokládal roli ostnatého drátu, měl za zády vojáka s puškou, který mu měl zabránit v pokusu o útěk.

Jeden ze západních vojáků v knize dokonce vzpomíná, jak sledoval východoněmecké dělníky budující první verzi zdi z tvárnic a malty. Jeden z pracovníků najednou zvedl hlavu od práce a zvolal: „Podívejte, pomaleji už pracovat nemůžu. Na co čekáte?“ A připojil se k němu dokonce i východoněmecký příslušník veřejné bezpečnosti, stojící za ním se samopalem. Ten se po chvilce nervózně rozhlédl nalevo i napravo a pak sdělil, že jeho samopal je prázdný. (Je otázka, kolik zmíněných dělníků to vědělo). Pokud ovšem východní Němci očekávali od západních spojenců překročení hranice a odstranění překážek z ostnatého drátu, jejich naděje se ukázaly jako liché.

A komunistický režim začal přitvrzovat, takže strážci hranice byli záhy vybaveni ostrými náboji. Už 24. srpna došlo k prvnímu úmrtí, když východoněmecká dopravní policie zastřelila mladého Východoberlíňana při pokusu přeplavat na západ přes kanál vtékající do Sprévy. Dohromady bylo na hranici obou částí města zabito nejméně 140 lidí, autorův odhad je ovšem ještě o stovku vyšší.

Jedinec a dobro všech
Autor se rozepisuje zvláště o smrti osmnáctiletého Petera Fechtera, který byl 17. srpna 1962 východoněmeckými strážníky postřelen a více než hodinu v blízkosti zdi umíral, aniž by mu někdo ze západní nebo východní strany přišel na pomoc. Cituje k tomu dobovou západoberlínskou pamětnici, která možná vyjádřila i jeho názor. I když neposkytnutí pomoci bylo nelidské, horší by bylo, kdyby byl kvůli takovému incidentu vyprovokován mezinárodní konflikt s mnohem vyšším počtem mrtvých: „Co kdyby mu Američani přiběhli na pomoc? Co by se stalo s námi a se zbytkem Západního Berlína? A jsem si jistá, že druhou stranu napadlo do puntíku totéž. Ale člověk si díky tomu uvědomil, že osobní zásah někdy nebývá vhodný pro dobro všech ostatních.“ Takové úvahy relativizující smrt jednotlivce se mohou zdát až cynické, ale autor samozřejmě uznává hodnotu každého lidského života, ostatně v závěru jednotlivé oběti zdi jednotlivě vyjmenovává.

Střelbu měli východoberlínští pohraničníci takříkajíc v popisu práce: sám pozdější vůdce NDR a tehdy bezpečnostní tajemník Ústředního výboru Sjednocené socialistické strany Německa Erich Honecker jim vydal rozkaz střílet po každém, kdo se pokusí o útěk přes „antifašistickou barikádu budovanou za účelem obrany NDR“, jak zněla oficiální východoněmecká verze. Někdy ale jejich brutalita zacházela možná nad rámec uložených povinností. Kniha zaznamenává událost, kdy jakýsi malý západoberlínský chlapec požádal jednoho východoněmeckého pohraničníka, ať donese květiny jeho babičce, stojící asi padesát metrů od bariéry na východní straně. Příslušník si od něj vzal květiny určené pro starou babičku, s pláčem se opírající o zeď, „ale nepředal jí je a místo toho je hodil na zem a rozdupal“.

Dovolená a tisíc marek navíc
Oficiálních spojeneckých hraničních přechodů existovalo několik. Jejich názvy byly jednoduše odvozeny od písmen hláskovací abecedy užívané Severoatlantickou aliancí: Alpha, Bravo a také Charlie. Necelých čtrnáct dní po vztyčení bariéry na východoněmecké straně, 23. srpna 1961, ohlásilo východoněmecké ministerstvo vnitra, že právě tento hraniční přechod bude jediným z několika zachovaných umožňujících vpuštění spojeneckých vojáků do východního sektoru. Především šlo o zástupce spojovatelských a pozorovatelských vojenských misí. Jak o nich napsal Radomír Dohnal, navzdory tomu, že obě znesvářené strany očekávaly a připravovaly preventivní úder na svého protivníka, „držely si na území svého ideologického odpůrce legálně a diplomaticky jištěné jednotky“.

Dohoda vítězných mocností stanovovala: „Členové misí budou mít obecně svobodu vstupu a pohybu ve všech zónách kromě oblastí se zákazem vstupu, u nichž budou vrchní velitelé poskytovat misím příslušná upozornění“. Všichni západní spojenci měli svá ústředí v příslušném sektoru Západního Berlína s předsunutou základnou v Postupimi. Jejich mise na nepřátelské území byly legální, ale krajně nebezpečné. Nezřídka při nich docházelo k tzv. nehodám, které byly později odhaleny jako plánované vražedné útoky. V případě „úspěchu“ za ně byli jejich vykonavatelé dokonce speciálně odměňováni.

V Postupimi se pravidelně konaly schůzky sovětských a britských velitelů, jejichž cílem bylo lepší fungování BRIXMIS (British Commanders'-in-Chief Mission to the Soviet Forces in Germany). Při nich prý docházelo ke vzájemnému sbližování založenému „na vzájemné úctě a hojné konzumaci whisky“. Jeden britský brigádní generál schůzky komentoval těmito nadšenými slovy: „Rusové mě uchvátili. Měli s námi mnohem víc společného, než jsme si mysleli. Můžete přeložit anglický vtip do ruštiny a ruský vtip do angličtiny a oba budou pořád legrační i v překladu.“

Záchrana nejen válečného pomníku
I na základě jiných historek autor ukazuje, že spojenečtí vojáci měli pochopení pro situaci svých protivníků, s nimiž žili po desetiletí v napětí i podezíravé koexistenci. I díky tomu pak pád Berlínské zdi v listopadu 1989 proběhl bez krveprolití, což podle autora nebylo nijak samozřejmé. (Jeho předzvěstí byl podle autora koncert Bruce Springsteena, který se roku 1988 odehrál ve Východním Berlíně, na němž se poprvé po dlouhé době mohli setkat mladí lidé z německého Východu i Západu).

Ve slavícím davu totiž v listopadu 1989 bylo velké procento východních Němců, kteří obecně neměli v lásce sovětské vojáky, takže snadno mohlo dojít k násilnostem s těžko předvídatelnými důsledky. Tím spíše, že sovětští vojáci „se střelbou nikdy moc neotálejí.“ Proto MacGregor vysoce hodnotí gesto generálmajora Roberta Corbetta, posledního velitele britského sektoru. Ten ve vypjatých chvílích, kdy se nadšení Němci pohybovali v nebezpečné blízkosti velkého sovětského válečného pomníku u Braniborské brány, osobně navštívil znervóznělé sovětské vojáky, kteří ho střežili. Slíbil jim, že ať se bude dít cokoli, pomníku ani jim osobně se nic nestane.

Na základě této drobné události i mnoha dalších, které kniha popisuje, vyvstává obraz Berlína v době studené války jako ostře sledovaného místa koncentrace armád několika zemí, což vytvářelo značně komplikované vztahy. Za této situace se i „nejnepatrnější nedorozumění mohlo „snadno rozhořet v mezinárodní incident“, k čemuž se obě strany přiblížily zvláště v říjnu 1962, kdy proti sobě právě na Checkpoint Charlie stanuly americké a sovětské tanky. Proto autor chválí hlavně práci západoberlínských policistů, jejichž povinností bylo tlumit spory a potlačovat provokace. „Zásadní pro ně bylo udržet si moc bez nutnosti vojenských zákroků – a je neuvěřitelným úspěchem, že se jim to dařilo po celé osmadvacetileté trvání berlínské zdi.“

Její celkovou historii kniha sleduje z více perspektiv, a i když v ní převažují hlasy ze Západu, nechybí v ní ani pokus o pochopení pohledu komunistů z NDR. Ač autor odsuzuje zabíjení lidí, kteří se „provinili“ jen tím, že chtěli žít ve svobodě, zároveň klade obecnější otázky ohledně toho, nakolik je možné žít v dlouhodobé obezřetné koexistenci s nepřítelem a nenapáchat více škod, než kolik se jich už v průběhu předcházející historie stalo. A v neposlední řadě také umožňuje prožít řadu dojemných příběhů o ztrátě a shledání, o rozdělení a sjednocení, o zoufalství, ale také opojné euforii, kterou prožívali lidé po pádu zdi, kdy u Braniborské brány „převládala radost a láska“ a „lidé se objímali s naprostými cizinci“. V tomto smyslu jde o knihu s dobrým koncem. A nic na tom nemění to, že – jak dodávala poněkud skeptičtější publikace Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice 1961–89 (Grada, 2009) – třeba roku 2004 si čtvrtina západních Němců a asi desetina těch východních přála, aby zeď nadále existovala.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložil: "zájemce", 25.03.2021 11:24
MacGregor, Iain: Checkpoint Charlie
... dobře, objednávám, z
Vložil: ivan jáč, 25.03.2021 11:05
MacGregor, Iain: Checkpoint Charlie
... dobrý den všem "zájemcům" o současnou historii, knihu jsem ještě nečetl, ale vím že se mi bude líbit, zahajuji její objednávku, zdraví IJ
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.