Matocha, Vojtěch: Prašina: Bílá komnata

Matocha, Vojtěch
Prašina: Bílá komnata

recenze dětská

Poslední výprava do tajemné neosvětlené čtvrti s sebou nese obvyklou dávku napětí a nebezpečí. Do hry se vracejí postavy z obou předchozích dílů a schyluje se mezi nimi k závěrečným střetům. Jen je to všechno nakonec překvapivě rychle hotové.

Poslední zastávka na Prašině?
Vojtěch Matocha
: Prašina: Bílá komnata. Paseka, Praha, 2020, 260 s.

V roce 2018 zavedl Vojtěch Matocha dětské čtenáře poprvé do tajuplné pražské čtvrti, kde nefunguje moderní technika, elektřinu nevyjímaje. Kniha zaznamenala úspěch nejen u čtenářů, získala řadu ocenění i neproměněných nominací (například na Magnesii Literu nebo Cenu Jiřího Ortena) a objevila se i v doporučených výběrech literatury pro děti. Po roce následoval druhý díl s podtitulem Černý merkurit a loni na podzim se celá trilogie uzavřela třetí částí s názvem Bílá komnata. Základní kulisy a vypravěčské postupy zůstávají, stejně jako výtvarný doprovod Karla Osohy, jehož celostránkové ilustrace dodávají Prašině neodmyslitelnou tvář. Čtenáře ostatně upoutá na první pohled, protože z kreslířovy dílny vzešly i obálky celé trilogie. Poslední z nich zároveň nenápadně upozorňuje na to, kdo z postav bude hrát v závěru celé série klíčovou roli. Jakkoliv by se podle hlediska vyprávění mohlo zdát, že hlavním hrdinou je Jirka Klimeš, obraz osamocené dívky na cestě prašinskými ulicemi na obálce Bílé komnaty leccos napovídá. Koneckonců už v předchozích dílech to byla En, kdo svým aktivním jednáním posouval děj dopředu. V nejnovější knize to platí dvojnásob.

Přestože závěr úvodního dílu dobrodružné série naznačuje, že zdaleka nebylo řečeno vše, a nechává si pootevřená mnohá vrátka, celá kniha působí relativně sevřeně. První části sérií vždy těží z jedné zásadní výhody – mají tu čest pro čtenáře objevovat nový fikční svět, a plán je tak jasný: co nejdokonaleji popsat jeho zákonitosti. Daří se to za předpokladu, že tento svět stojí na pevných základech. Ty Matocha buduje přesvědčivě a ještě se mu ve vyprávěcím oblouku podařilo vytěžit základní pointu. Také v Černém merkuritu existuje samostatná dějová linka, tentokrát ale slouží k hlubšímu představení Prašiny a způsobu života jejích obyvatel. Matocha odsunul některé postavy z prvního dílu stranou (a s jinými se rozloučil nadobro), aby mohl nerušeně přivést na scénu hrdiny nové a trochu zkomplikovat vztahy mezi těmi stávajícími. Zdá se přitom, že podstatně se na budoucím ději podepíše i nově odhalená minulost Jirky, En i jejich rodin. I druhý díl tedy nabízí samostatnou a uzavřenou dějovou linku, avšak na rozdíl od toho prvního kromě poctivého prohlubování základů přináší i zásadní konflikt. Autor si tak připravil půdu, aby mohl všechny postavy vrátit do hry a rozehrát závěrečné představení.

Ani v Bílé komnatě ovšem nerezignuje na samostatnou linku pátrání po čemsi tajemném, na jakou jsme byli zvyklí z předchozích dvou příběhů. Kapitoly se střídají v napínavých okamžicích, děti jsou opět odkázány samy na sebe (záporáčtí dospělí je přitom rozhodně nešetří jen proto, že jsou to děti) a v případech potřeby se pravidelně objevuje deus ex machina v podobě náhodných kolemjdoucích, kteří disponují právě tou informací, kterou hrdinové zrovna potřebují. Ve druhém plánu má potom vrcholit „souboj“ dvou sil dospělého světa – a to konkrétně charismatického reprezentanta prašinského způsobu života a velmi současného podnikatele-populisty, který při cestě za cílem nelituje vedlejších ztrát. Zejména popisy druhého jmenovaného viditelně rezonují s figurami, s nimiž se v současnosti ve veřejném prostoru setkáváme. Je sympatické, že děti stojí někde uprostřed, a aniž by se přikláněly na jednu či druhou stranu, snaží se udělat si pořádek v tom, jak celé situaci rozumí na základě indicií, kterých se samy dopátraly.

Během psaní navazujících dílů si Matocha s úspěchem vybudoval slušné základy pro anotací avizované konečné rozuzlení. O to víc pak může čtenáře překvapit (a snad i trochu zamrzet), že se víc prostoru věnuje pátrání po tajemném předmětu než zdařile načrtnutému společenskému pnutí, klíčovým protivníkům a obecně tématům, jež prostupovala celou trilogií. Mnohé nastíněné linie vyznívají do ztracena, anebo se vyřeší překvapivě rychle – některé se nerozvinou (snad další pootevřená vrátka?), jiné se vysvětlí v závěrečné retrospektivě, kdy už jsme ze sebe napětí dávno setřásli. Tak jako tak se ale rozuzlení dočkáme – někoho uspokojí méně, jiného více. Navzdory tomu prašinská trilogie na poli dětské literatury vyniká společenskou aktuálností a především opravdovostí, s jakou k mladým čtenářům promlouvá. Je tomu tak nejspíš proto, že je odmítá šetřit.

 

© Kamila Drahoňovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 557x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce