Kaprálová, Dora: Toto není nekrolog

Kaprálová, Dora
Toto není nekrolog

sloupek beletrie česká

Umřela Trúda. V dětství mi byla v Divadle na provázku druhou mámou. Já ale nechci psát nekrolog; nekrologů je poslední dny plný svět.

Toto není nekrolog

V berlínském Schönebergu jsme nedávno poprvé navštívily rodiče dceřiny spolužačky Marlen. Její pětašedesátiletý otec Konrad je majitelem pohřební služby a živí se právě nekrology.

Bydlí v rozlehlém secesním bytě s dvoukřídlými dveřmi, francouzskými okny a uměřenými obrazy na stěnách. Marlenina máma Claudia ve firmě pomáhá s účetnictvím. Otevřela nám v tygrovaných minišatech, v dokonalém make-upu, silonkách a lesklých lodičkách na jehlách.

Zula jsem si své zimní pohorky a všimla si, že se mi z pruhované ponožky už zase klube díra na palci. Hlavně se chovej slušně a neprovokuj, říkala jsem si a šla si s dcerou sednout přes dlouhou chodbu do tzv. berlínského pokoje, jaké jsou k vidění už jedině v secesních domech západního Berlína. Vzápětí jsem vyskočila, protože jsem na návštěvu upekla bábovku, kterou jsem přinesla v sytě žlutém baťohu. Bábovku jsem v kuchyni vyklepávala z kovové formy, paní domu klapala na podpatcích kolem neworského cheescaku, bábovka se přilepila ke stěnám a ne a ne sklepnout na talíř. Přišel mi na pomoc majitel pohřební služby Konrad, bouchal do formy pěstí, docela brutálně, napadlo mě, bábovka se konečně oddělila, rozdrolila a spadla. Místo dokonalého bábovkového tvaru jsme spatřili tvář umírajícího.

Jak příznačné, napadlo mě.

Hlavně nemluv o covidu, napadlo mě.

Sotva jsme dosedli s cheescakem a bábovkou do křesílek v berlínské cimře, vybavila jsem si, jak mi dcera říkala, že se Marlenini rodiče často hádají. On patří k popíračům, paní domu je opatrnější, Marlen je to celkem jedno, rodiče ji rozčilují stejnou měrou.

Sotva jsme se tedy znovu zabořili do křesel, vyslovila jsem místo formálních řečí přesně to, co jsem si zakazovala vyslovit: „Tak se vám ten byznys poslední měsíce pěkně rozjel, viďte.“

Proboha, co to říkám, pomyslela jsem si. Dcera se na mě vyděšeně usmála. Ale už to jelo, už se to nedalo zastavit, připadala jsem si jako v severské konverzační komedii a cítila jsem, že vystoupit zpátky se mi už nechce.

Jedli jsme dál tvář umírajícího a pili kávu.

„To ale není jen covidem, prostě je dobrá sezona,“ řekl Konrad a pokračoval:

„To je tak. Každý rok dlouho nic, hlavně v létě, no a pak v zimě, tak od ledna do dubna, pfuuuu…“ vydechl, rukou opsal oblouk a usrkl z šálku kávu.

Moje jindy mlčenlivá dcera se k mému údivu nahlas rozesmála a zeptala se: „A máte už vy dva vybranou hudbu na vlastní pohřeb, jako profesionálové?“

„Nemáme,“ odpověděli majitelé pohřební služby současně.

„A co ty, mami?“ pokračovala dcera dál, zatímco venku se drobně rozpršelo: „Ty nějakou máš?“

„Nejsem si teď úplně jistá, je toho víc,“ odpověděla jsem.

„Já mám tuhle – můžu vám to pustit?“

A pak dcera pustila z mobilu na plné pecky Memento mori od Willa Wooda. Píseň o tom, že je celkem jedno, zda umřeme na rakovinu, sebevraždu, nebo na infarkt, protože umřeme a basta.

Seděly jsme kolem kulatého stolu z kanadského dubu a poslouchali Memento mori, venku se rozpršelo a koruny akátů se ohýbaly ve větru.

Konrad si pod stolem začal podupávat levou nohou, Claudia se ztuhle usmívala a už celých pět minut zírala doblba.

„Geniální,“ zatleskal Konrad, vstal a zase se posadil.

„Ještě kávu?“ zeptala se Claudia, jako by se právě probudila z transu.

„Geniální,“ zopakoval freneticky Konrad k mé dceři. „Jestli, dámo, dovolíš, přidám si ten klip na své stránky.“

Což taky hned udělal a postoval na Facebooku s textem: „Přátelé, máte vybranou hudbu na vlastní pohřeb? Já coby profesionál v pohřebnictví už dávno. Poslouchejte. Memento mori.

Pak jsem se zeptala, jaké to je psát nekrolog neznámým lidem: necítí se občas jako stand-up komik? Nespletl si někdy příběh nebožtíka?

Konrad se zabořil pohodlně do křesla, zapraskal klouby v prstech a zeširoka se rozvykládal: nikdy si nic nepíše, má přirozený talent zachytit z jediné schůzky s truchlícími vše o zemřelém a prezentovat to ve větách, které v sobě mají důstojnost, účast, hloubku i uměřený humor. Slovo „uměřený“ dvakrát zdůraznil. Někdy jsou jím organizované pohřby doslova mimořádné, tentokrát kladl důraz na slovo „mimořádné“, jako ten – vzpomínáš, Claudie – ten, kde pozůstalí tančili v kapli tango, protože to bylo přáním nebožtíka…

Obrátil se na chvíli ke mně: „Jak se řekne Beerdigung česky?“

„Pohřeb,“ řekla jsem.

„No, Claudie, schválně zkus to říct: pohžeb… Pohžeb. Pohžeb. Pohžeb. Ne, je to marný, neumíš to, Claudie. Ani to nezkoušej…“

Po deseti minutách jsem si všimla, že mluví-li Konrad příliš dlouho, obrací jeho žena pravidelně oči v sloup. Nenápadně, a přece znatelně.

Po dalších pěti minutách monologu dodala: „Umírání nemusí být zase tak hrozné,“ a zase se odmlčela.

On řekl: „Žít se musí naplno. Jak je Leben československy?“

„Život,“ odpověděla dcera.

Žifot? Claudie, ani se nepokoušej to vyslovit, to nezvládneš… Žifot… A propos, a co děláš, ty?“ otočil se znovu ke mně a zašermoval mi před očima dezertní vidličkou.

„Píšu zrovna tatínkovi nekonečný nekrolog v dopisech. Neměl na podzim pohřeb, ne skutečný pohřeb, a než ho bude v létě mít, píšu mu dopisy-nekrology. Baví mě to čím dál víc… ať totiž napíšu cokoliv, vyzní to jako nekrolog. Všechno se v okamžiku záznamu děje naposledy. A nic na tom nezmění, v jak směšné skutečnosti se právě nacházím.“

„No né, no né,“ odtušil Konrad, majitel pohřební služby: „To já, kdybych své smuteční řeči zapsal, byla by to Pulitzerova cena, to myslím naprosto vážně… Claudie, proboha, nabídni hostům šampaňské…“

Pak Konrad nařídil své ženě, aby pustila nějakou českou klasiku, když bude moje dcera jejich dceři pomáhat s prezentací o dopingu na koňských dostizích (dosud netušený důvod pozvání).

Povedená dvojka šedesátníků, napadlo mě, když jsem zahlídla Claudii, jak opět obrací oči v sloup, tentokrát jako by omdlévala… Přesedli jsme si do druhého salonu, kde mezitím začala hrát sonáta Z mrtvého domu. Konrad zapálil svíčky, které i teď v březnu roztočily historický pohyblivý betlém. Konrad řekl manželce, že se dnes točí pomaleji než obyčejně, ona nahlas vzdychla a začala ho ručně pohánět ukazováčkem s perfektně nalakovaným tmavorudým nehtem.

Konrad řekl, že má hudbu Leoše Janáčka moc rád, hlavně Jenůfu. Řekla jsem, že i já mám ráda Janáčka a nejkrásnější, nejkrásnější že je Liška Bystrouška, protože se tam zpívá líšeňským nářečím.

„No tak to jistě, to samozřejmě,“ odpověděl Konrad, protože samosebou věděl, co je to líšeňština.

 

Proč jsem měla Trúdu tak ráda?

Byla Líšeňačka. A byla nezaměnitelná.

Vážila dvě stě kilo a někteří se jí báli. Umřela osamělá, přestože v osmdesátých letech byla nepřehlédnutelnou herdekbabou a hrdinkou, co se s režimem ani lidmi příliš nesrala.

Trúda se o mě starala, když jsem jako malá hrála Na provázku. Na zájezdech v Praze jsem jí pravidelně ujížděla po jezdících schodech do metra dolů a zase nahoru, Trúda se vztekala, ale nikdy by mně nezkřivila ani vlas. V autobuse z Prahy do Brna mi vyčesávala hnidy. Jednou jsem si vyprosila, aby mi koupila igráčka, kterého mi na Václaváku věnovala současně s přednáškou o zasraných hračkách ze SSSR. Jindy v brněnské zkušebně křičela na sotva patnáctiletého herce, ať táhne řídit trolejbus, když je jeho tata ober-bolševik.

Proč zrovna trolejbus? Dodnes mi to není jasné…

 

Trúda umřela na covid. Včera jsem se svými českými přítelkyněmi vyrazila na procházku. Nohy nás samovolně donesly až na Georgenův hřbitov u friedrichshainského parku.

Pily jsme tam na lavičce víno značky Domina, mluvily o Trúdě, o našich mrtvých otcích a nevšimly si, že se pomalu stmívá a brána se v šest zamyká.

O něco později jsme kaskadérsky lezly přes třímetrovou hřbitovní zeď…

A smály jsme se a smály, sotva jsme popadaly dech.

 

Další sloupky

 

 

© Dora Kaprálová

Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložil: Magdalena Doleželová, 17.04.2021 22:34
Kaprálová, Dora: Toto není nekrolog
Vážená Doro Kaprálová, dovolte mi několik poznámek ke Trůdě: Trůda nebyla Líšeňačka, ale Líšňačka. Asi nejste z Brna, že? Nikdy neměla dvě stě kilo, ale stejně byla "těžká" váha. Neumřela osamělá. Starala jsem se o svoji sestru s mým manželem posledních 15 let, v druhé polovině uvedeného času velmi... intenzívně. A nezemřela na covid. Covid prodělala bez příznaků. Zemřela na "vynikající péči" jedné nemocnice. Předčasně, zbytečně. --- Možná se Vám zdá, že nemám smysl pro humor. Nemám, před nedávnem mi totiž zemřela sestra ... M. Doleželová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1012x

Inzerce
Inzerce