Grauman, Brigid: Loutkové divadlo strýčka Otta

Grauman, Brigid
Loutkové divadlo strýčka Otta

recenze historie

Kronika osudů středostavovské rodiny rakouských Židů může oslovit čtenáře, kteří se jinak kvůli emocionální náročnosti zdráhají po knihách s tematikou holocaustu sáhnout. Vzhledem k částečně českému původu autorčiny rodiny má ale potenciál zaujmout i toho, kdo je s onou tematikou již obeznámen.

Neobvyklá památka na ztracené příbuzné
Brigid Graumanová
: Loutkové divadlo strýčka Otta: Historie jedné židovské rodiny. Přel. Josef Moník, Prostor, Praha, 2021, 312 s.

Tragédií holocaustu byla nepopiratelně zbytečná a nesmyslná smrt šesti milionů lidí, přičemž dalším rozměrem této důkladně organizované genocidy byla i cílená likvidace židovského majetku týkající se jak přímých obětí holocaustu, tak těch Židů, kterým se podařilo z Německa a dalších zemí uprchnout. Přeživší a příbuzní obětí tak přišli nejenom o své blízké, ale i o drtivou většinu rodinných památek, které jim mohly pomoci udržet vzpomínky živé. V mnoha židovských rodinách se z období před druhou světovou válkou dochovalo jen několik fotografií, jedna kniha či jiný artefakt. Je celkem pochopitelné, že pro rodiny současných majitelů mají takovéto věci mimořádný význam. Právě kolem jednoho dochovaného artefaktu vytvořila portrét své rodiny novinářka Brigid Graumanová (nar. 1953), rodačka ze Ženevy, v jejíchž žilách koluje po matce irská a po otci židovská krev. Jak samotný název knihy Loutkové divadlo strýčka Otta napovídá, jedná se o poměrně nevšední rodinnou památku, totiž o vlastnoručně vyrobenou sadu figurek znázorňujících jednotlivé členy rodiny. Kolem postaviček strýců, tet, babiček a dědečků autorka vystavěla rozsáhlou rodinnou kroniku, kterou v překladu Josefa Moníka vydalo nakladatelství Prostor.

Chronologicky pojaté vyprávění autorka začíná u svého pradědečka Siegmunda Flattera, který jako mladík odešel z rodné Moravy do Vídně, kde se životem protloukal všelijak, až se stal nakonec ne přímo zámožným, ale alespoň existenčně zajištěným majitelem dvou náleven. Mezi jeho dětmi nalezneme vedle autorčiny babičky právníka, překladatele Shakespearových her či umělecky založeného strýce Otta (ve skutečnosti autorčina prastrýce) z titulu knihy. Díky tomu se rodinná kronika stává zároveň sondou do různých vrstev rakouské meziválečné společnosti, kde se po deziluzi způsobené porážkou v první světové válce a s ní souvisejícími hospodářskými problémy začaly prosazovat sympatie k totalitní podobě vlády a antisemitské nálady. Stejně jako mnoho jiných židovských obyvatel se i Flatterovi a Graumannovi domnívali, že nástup Hitlera k moci bude jen krátkou dějinnou epizodou omezenou na Německo. Za svůj omyl měli mnozí z nich tragicky zaplatit. Několika členům rodiny se různými způsoby podařilo dostat do Británie, velká část ale takové štěstí neměla.

I v britském exilu byly osudy jednotlivých příbuzných značně pestré – Otto našel uplatnění ve službách válečné propagandy, zatímco jeho synovec vstoupil do exilové československé armády a zúčastnil se v jejích řadách vylodění v Normandii. Ottův bratr Richard (onen překladatel Shakespearových her) byl však jako podezřelý cizinec internován a nakonec s mnoha dalšími uprchlíky deportován do Austrálie za podmínek, které neměly daleko k těm, jimž byli vystaveni jejich méně šťastní příbuzní v transportech do koncentračních táborů. Poválečné osudy rodiny pak byly tragédií holocaustu zatíženy natolik, že se dosavadní pospolitost rozpadla na izolované jednotky rozptýlené napříč zeměmi a kontinenty a omezující vzájemnou komunikaci na nezbytně nutné minimum, někdy ani to ne. Vedle navýsost individuálního přístupu k vyrovnání se s prožitými traumaty sehrály svou roli výčitky ohledně domnělé či záměrné neochoty pomoci (jako zcela bezúhonný v tomto případě nevychází ani titulní strýček Otto) a také rozdílný přístup k vlastní židovské identitě a k německé řeči a kultuře – ten se mimo jiné projevil i vypuštěním jednoho „n“ z rodinného příjmení. Autorčina aktivita tak napomohla k znovuoživení vzájemných kontaktů v rámci rodiny, třebaže k velkému rodinnému setkání soudě podle textu knihy nedošlo a mnozí příslušníci poválečné generace se k její práci postavili značně rezervovaně, až odmítavě.

Autorka měla při práci jednu velkou výhodu – řada jejích příbuzných se již před lety rozhodla z různých důvodů svěřit své paměti papíru, čímž ji ušetřili složitého dohledávání informací na jiných místech, například v oficiálních archivech. Sedm různých pohledů na dějiny vlastní rodiny a střední Evropy představuje výchozí pramennou základnu, o které si nejeden badatel zajímající se o život svých předků může nechat zdát. K pramenům tohoto typu je však nutné si zachovat určitý kritický odstup, neboť pamětníci mohou některé klíčové informace zamlčet, vědomě či nevědomky překroutit nebo na ně zcela lidsky zapomenout. Autorka ovšem písemné výpovědi svých příbuzných vzájemně konfrontuje jen velmi zřídka a s údaji z oficiálních archivů nebo s vlastními kritickými myšlenkami v zásadě vůbec ne. Její ambicí sice nebylo napsat odbornou monografii, přesto se čtenář nemůže místy zbavit dojmu, že z metodologického hlediska si práci poněkud usnadnila. Z toho literárního naopak odvedla práci velmi pečlivou – navzdory tíživému tématu píše lehkým, snadno přístupným jazykem, s jehož pomocí čtenáře zavádí do uliček staré Vídně i do obývacích pokojů svých příbuzných, které v rámci přípravy knihy navštívila. Téměř neodmyslitelnou součástí tohoto žánru jsou krátké reportážní črty zachycující autorčiny cesty do lokalit spojených s minulostí její rodiny. Jednou z nich, emočně značně nabitou, je celá kniha zakončena.

Při množství titulů, které mapují konkrétní lidské osudy zasažené holocaustem, není snadné najít argumenty, proč by měl čtenář sáhnout právě po určité knize. Loutkové divadlo strýčka Otta lze v tomto ohledu doporučit primárně nikoli jako zdroj nových informací – taková kniha se upřímně řečeno na trhu objeví jen těžko – nýbrž jako vhodnou volbu pro čtenáře, pro něhož může být z nějakého důvodu četba jiných textů o holocaustu příliš náročná a stresující. Graumanová pochopitelně nezamlčuje, co se s jejími příbuznými stalo, ale vzhledem k pramenné základně, z níž vychází, je velmi střídmá v líčení hrůz života v ghettu, transportů do koncentračních táborů a samotného pobytu v nich. Tuto stránku historie zároveň nijak nebagatelizuje, neodsouvá do pozadí a z řádků knihy vysvítá, že se se ztrátou svých nikdy nepoznaných příbuzných nevyrovnává snadno. Knihu tak lze doporučit zejména mladým, dospívajícím čtenářům, pro které se může jednat o jedno z prvních literárních setkání s holocaustem. Četba ale obohatí i starší a zkušenější, a to nejen množstvím drobných informací o meziválečném Československu.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.