Žena tvrdší než život
as-Sa’dáwí, Nawál

Žena tvrdší než život

V pondělí 22. března 2021 zemřela v 89 letech egyptská lékařka, spisovatelka, neústupná advokátka ženských práv a feministka Nawál as-Sa’dáwí (1931–2021). O sobě říkávala: „Moji tři manželé se mě báli. Jsem velice silná žena.“

Autorka více než padesáti fiktivních i odborných děl Nawál as-Sa’dáwí se zásadním způsobem zapsala do arabské literatury a její život stejně jako její tvorba zrcadlily odhodlání usilovat o změnu bez ohledu na cenu, jakou by potenciálně mohla zaplatit. „Život je tvrdý. Skutečně žijí jen ti, kdo jsou tvrdší než život sám,“ napsala v románu Žena v bodě nula.

Nawál as-Sa‘dáwí se narodila 27. října 1931 v Kafr Tahle v nilské deltě. Už v deseti letech ji rodina chtěla provdat, Nawál však sňatek rázně odmítla a její matka se nakonec postavila na dceřinu stranu. Rodiče sice Nawál podporovali ve studiích, ale v tradiční rodině, jak sama později vzpomínala, velice záhy pochopila, že chlapci mají větší hodnotu než dívky. „Jeden kluk vydá za patnáct holek,“ řekla jí tenkrát babička. „Holka je neštěstí.“ Po brzké smrti rodičů se jako druhorozená z devíti dětí musela postarat o sourozence. I tak dokázala v roce 1955 dokončit studia medicíny na Káhirské univerzitě a později se specializovala na psychiatrii.

Nawál as-Sa‘dáwí zasvětila celý život boji za ženská práva. Ve své autobiografické knize Dcera Isis (1999) píše: „Když mi bylo šest let, přišla chůva s žiletkou, sáhla mi mezi nohy, vytáhla mi klitoris a uřízla ho. Řekla, že je to vůle Boží a ona je její vykonavatelkou… Zůstala jsem ležet v kaluži krve. Krvácení po několika dnech ustalo… ale bolest zůstala zapsaná hluboko v mém těle jako absces… Netušila jsem, které další části mého těla bude zapotřebí uříznout.“ Později, když Nawál pracovala jako lékařka, viděla na vlastní oči, jak strašné škody může ženská obřízka napáchat. Padesát let bojovat za to, aby byla tato praktika v Egyptě zakázána. Dočkala se v roce 2008, avšak sama říkala, že k obřízkám stále dochází – a případů dokonce přibývá.

Na druhé vlně
Její první knihou se staly autobiografické Paměti lékařky (1958). Poté napsala řadu povídek i odborných prací. Po knize Muž a sex následoval v roce 1969 také titul Žena a sex, ve kterém se věnovala kritice sexuálního násilí páchaného na ženách a tématu ženské obřízky. Kniha, která se stala úhelným kamenem druhé feministické vlny v arabském světě, stála autorku vedoucí funkci na ministerstvu veřejného zdraví a vedla k zákazu vydávání jejích děl i jejího časopisu Zdraví.

V roce 1975 vyšel autorčin pravděpodobně nejznámější román Žena v bodě nula, v němž vycházela z příběhů, jež vyslechla od vězenkyň čekajících na trest smrti, za kterými docházela v rámci lékařské praxe. Nawál do románu zakomponovala všechna témata, jimiž se nakonec zabývala celý život. Hlavní hrdinka Firdaus je už jako dítě je vystavena sexuálnímu obtěžování a je jí provedena obřízka. Po smrti rodičů ji strýc provdá za muže třikrát staršího, než je ona sama, který ji posléze začne brutálně bít. Firdaus od manžela prchá a začíná se živit vlastním tělem. Prostitutkou se nestává z vlastní vůle nebo proto, že by byla morálně pokleslá. Je k tomu dohnána patriarchální společností, chudobou, neprostupností sociálních vrstev a způsobem, jakým se egyptská společnost k ženám v zoufalé životní situaci staví. Román představuje kritiku zacházení se ženami, ať už ze strany otců, mužských příbuzných, manželů, milenců, nebo pasáků. Žena, jež se odváží vzbouřit se, tvrdě zaplatí. V případě Firdaus je to cena nejvyšší – je odsouzena k smrti za vraždu pasáka, pro kterého odmítla dál pracovat. Firdaus symbolizuje feministický boj proti útlaku žen, který je typickým tématem děl arabských spisovatelek 60. a 70. let.

Zahraniční věhlas získala Nawál as-Sa’dáwí populárně naučná kniha Skrytá tvář Evy (1977, v angl. překladu poprvé 1982). I v ní zdůrazňovala své přesvědčení, že za útlakem arabské ženy nestojí islám, ale především patriarchát a chudoba. Jedním z cílů knihy bylo popsat pozitivní aspekty náboženství a napravit tak pomýlený pohled západních feministek na arabský svět.

V letech 1978 až 1980 pracovala jako poradkyně OSN pro rozvoj žen v Africe a na Blízkém východě. Po návratu v roce 1981 skončila spolu s více než tisícovkou dalších liberálů a intelektuálů za mřížemi. Sádátův režim ji zcela absurdně obvinil z konspirace s Bulharskem s cílem svrhnout vládu. „O Bulharsku jsem nevěděla vůbec nic, pořádně ani to, kde vlastně leží,“ poznamenala k tomu. Po propuštění, k němuž došlo po říjnovém atentátu na Anwara as-Sádáta, publikovala Paměti z ženské věznice, které sepsala propašovanou tužkou na oči na roli toaletního papíru. V roce 1982 založila Asociaci solidarity arabských žen, která fungovala do roku 1991, kdy nechal prezident Hosní Mubárak její egyptskou větev rozpustit.

V roce 1992 vyšel provokativní román Džannát a Iblís, který se odehrává v ústavu pro choromyslné a jeho hlavním tématem je útlak žen, k němuž dochází skrze náboženství (Džannát a Iblís jsou hlavní hrdinky románu – Džannát znamená v arabštině „ráje“ a Iblís „ďábel“). O rok později ji politická a islamistická perzekuce přinutily opustit Egypt, emigrovala do Spojených států, kde přednášela nejprve na Duke University v Severní Karolíně a poté v Seattlu. Přestože se v roce 1996 vrátila do Egypta, dál trávila většinu času jako přednášející ve Spojených státech.

Odpadlice a pozůstatky pohanství
Její ostrá kritika se neomezovala jen na patriarchát, absenci ženských práv a praktiku ženské obřízky. Strefovala se i do náboženství. Nechávala se slyšet, že „vzdělání by mělo být zcela sekulární. Neříkám lidem, že by neměli věřit v Boha, ale víra by měla být osobní záležitost, která by se měla řešit v rámci domova.“ Islamistické kruhy ji obviňovaly z odpadlictví, protože rituály spjaté s poutí do Mekky označila v roce 2002 za pozůstatky pohanství. Kvůli tomuto výroku se ji – neúspěšně – pokusil jeden z islamistických právníků na základě předpisu o odpadlictví od víry (kdy nesmí být muslim ženatý s bezvěrkyní) nuceně rozvést s manželem. V roce 2008 byla znovu obviněna z odpadlictví a hereze islámskou univerzitou Al-Azhar, i tentokrát vyšla z procesu vítězně.

Prohlašovala, že „když žijete ve skutečně nespravedlivém světě, musíte se stát disidentem“. Otevřeně se stavěla proti pokrytectví Západu, proti kolonialismu, proti nošení šátku, ale stejně tak i proti používání make-upu, nošení vysokých podpatků a příliš odhalujícího oblečení. V plastické chirurgii viděla moderní formu zahalování.

Stejně radikálně se chovala i v osobním životě. V roce 2010 se rozvedla po 46letém manželství s Šarífem Hatátou poté, co zjistila, že je jí nevěrný. „Spousta žen se bojí samoty, takže když vidí jinou ženu, která dokáže žít sama, pomyslí si: ‚Hmm, to bych zvládla taky.‘ Ale potřebují příklad, a proto jsem pyšná, že jsem se třikrát rozvedla.“

V revolučním roce 2011 se aktivně účastnila protestů na náměstí Tahrír. „Můj radikalismus se stupňuje. Všimla jsem si, že spisovatelé bývají s postupujícím věkem umírněnější. U mě je to naopak. Čím jsem starší, tím větší mám vztek.“

Její knihy byly přeloženy do více než čtyřiceti jazyků a časopis Time ji v roce 2020 jmenoval jednou ze Sta žen roku a věnoval jí obálku. „Mluvím pravdu a pravda je krutá a nebezpečná,“ říká hlavní hrdinka Ženy v bodu nula. A totéž platilo i o Nawál as-Sa’dáwí, silné ženě, které dokázala být tvrdší než život sám.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse