Hunter, Georgia: Měli jsme štěstí

Hunter, Georgia
Měli jsme štěstí

recenze beletrie zahraniční

Knižní zpracování nepravděpodobného, a přesto skutečného příběhu početné polské židovské rodiny, jejíž všichni členové přežili holocaust, se od jiných knih na toto téma neodlišuje jen šťastným koncem.

Nepravděpodobný příběh z nepochopitelné doby
Georgia Hunterová
: Měli jsme štěstí. Přel. Pavel Kaas, Kniha Zlín, Praha a Zlín, 2021, 472 s.

Jedním z traumatických dopadů holocaustu na další generace Židů byla i skutečnost, že často vyrůstali v atomizovaných rodinách bez širšího příbuzenstva, bez babiček, dědečků, strýců, tet, bratranců, sestřenic. Tváří v tvář této skutečnosti i neúprosné statistice, dle níž v mnoha lokalitách střední a východní Evropy zahynula téměř veškerá židovská populace, se příběh o rodině polských Židů, jimž se podařilo přežít válku a po válce se sejít v nezmenšeném, ba dokonce zvýšeném počtu (neboť i během války narozené děti přežily), může jevit jako mírně řečeno přitažený za vlasy. Pokud by se zrodil ve fantazii začínající spisovatelky, nejspíše by s ní každý nakladatelský redaktor rychle vyběhl. Debut Američanky Georgie Hunterové s názvem, který už jaksi předem prozrazuje vyústění děje, Měli jsme štěstí, ale přesně takový příběh ztvárňuje; ve Spojených státech sklidil řadu pozitivních reakcí a dočkal se překladu již do třinácti jazyků. Čím to? Vysvětlení je jednoduché – navzdory všem zákonům pravděpodobnosti je to příběh pravdivý, příběh autorčina dědečka a jeho rodičů a sourozenců. V překladu Pavla Kaase se s ním mohou seznámit i čeští čtenáři.

V osudech pěti sourozenců se odráží průběh druhé světové války nejen na polském území, přestože na události v Polsku autorka pochopitelně klade největší důraz. Vyprávění začíná na jaře 1939, kdy obsazení zbytku Československa německou armádou dalo tušit, že Hitlerovy dřívější sliby, že žádné další územní nároky nebude Německo vznášet, byly jen planými řečmi. Vývoj událostí ve střední Evropě tak odřízne ve Francii žijícího Addyho od jeho rodiny v Polsku. Addy se nejprve pokouší do Polska vrátit a posléze, když definitivně nahlédne neprůchodnost tohoto záměru, se s mnoha peripetiemi (které zkušení čtenáři důvěrně znají z Remarqueovy Noci v Lisabonu nebo nedávno vydaných vzpomínek Variana Frye) dostane do Brazílie, kde se zoufale snaží získat jakékoliv informace o zbytku rodiny. Další ze sourozenců, Genek, se i s manželkou ocitne na území zabraném Sovětským svazem a s dalšími Poláky je deportován na Sibiř, odkud se po změně poměrů, kterou vyvolá německý útok v červnu 1941, dostane do znovu vznikající polské armády, v jejíchž řadách se posléze účastní bojů o Monte Cassino. Ostatním sourozencům je souzeno zůstat na území okupovaném Německem a v poměrech okupační správy bojovat každý den o přežití vlastní, svých rodičů i dětí. Jsou vystaveni všemu, co si můžeme s životem v okupovaném Polsku spojit – udavačství, svévoli příslušníků SS a gestapa (zároveň vždy ochotných přijmout úplatek), hladu, těžké fyzické práci, nemocem, každodenní hrozbě smrti. Nejednou zasáhne v jejich prospěch obyčejná náhoda, někdy se jim podaří se zachránit díky vlastní předvídavosti. Není ovšem možné říci, že by byli nějak výrazně prozíravější nebo chytřejší než jejich méně šťastní souvěrci – zkrátka měli štěstí, jak to v rozhovoru s autorkou výstižně vyjádřila jedna z přeživších.

Na rozdíl od mnoha jiných autorů pátrajících po osudech svých příbuzných za druhé světové války zvolila Hunterová ryze románovou, nikoli reportážní formu. Čtenáře tak knihou neprovází vševědoucí vypravěč, jenž by měl možnost zkoumat archivy a navštěvovat místa, kde vyhasly životy dalších příbuzných a přátel, a díky tomu předkládat informace, které hlavní postavy v danou chvíli k dispozici neměly. Naopak, čtenář spolu s hrdiny prožívá úzkost pramenící z nedostatku zpráv o jejich blízkých, beze stopy zmizelých z místa posledního známého pobytu. Pochopitelně více než hlavní postavy tušíme, že dotyční skončili ve vyhlazovacích táborech, ale nedozvíme se přesné datum ani místo jejich úmrtí. Tito lidé z textu knihy beze stopy zmizí stejně tak, jako zmizeli v reálném světě. Část informací o svém pátrání Hunterová nicméně přibližuje v doslovu, případně je možné je dohledat na jejích webových stránkách.

K zesílení čtenářského zážitku autorka užívá historický prézens, v němž je napsána téměř celá kniha. Ocenění si zaslouží i autorčin důraz na zobrazení židovských tradic, které mnohokrát v knihách s touto tematikou do značné míry chybí. Často jsou židovské postavy zachyceny jako trpící oběti, na něž má nacistický režim obzvláště spadeno (což samozřejmě odpovídá skutečnosti), aniž by ovšem autoři blíže reflektovali jejich židovskou identitu projevující se dodržováním obřadů, zvyků apod. Hunterová věnuje hned několik kapitol popisu židovských obřadů, jichž se její postavy účastní, přičemž nenásilnou formou prolíná obecné závazné předpisy s tradicemi dodržovanými v rodině – podobně se navzdory obecnému formátu v drobnostech liší v jednotlivých českých rodinách průběh Štědrého večera. I z takových maličkostí, jako je popis jídel podávaných při různých příležitostech, vysvítá důkladná rešeršní práce, kterou autorka psaní knihy věnovala.

Měli jsme štěstí je až překvapivě vyzrálý debut s potenciálem zaujmout a zasáhnout i čtenáře blízce seznámené s tematikou holocaustu. Jakkoliv v sobě může důraz na ty, kteří holocaust přežili, obsahovat riziko určitého zkreslení (příběhů těch, kteří přežili, se logicky dochovalo více než příběhů těch, kteří zahynuli, ačkoliv druhých jmenovaných bylo mnohem více), je to zároveň vyprávění se šťastným koncem, potvrzující platnost úsloví o nutnosti neztrácet naději i v nejsložitějších podmínkách.

 

Na podobné téma:
Brigid Graumanová
: Loutkové divadlo strýčka Otta

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.