Jen ojediněle nalezneme v tuzemské literatuře knížky, které by pojednávaly o význačných osobnostech současné světové kinematografie. Mezi takové výjimky určitě patří publikace Pavla Sladkého nazvaná Film jsou tajné dveře do reality. Vyšla v předvánočním čase, jistě zamýšlená i jako půvabný dárek, vytištěná na křídovém papíře a opatřená kvalitními barevnými fotografiemi, někdy i celostránkovými.

Pavel Sladký (nar. 1980) je spjatý především s rozhlasovým vysíláním, avšak jeho texty dohledáme jak na internetových serverech, tak v tištěných časopisech. Před šestnácti lety začínal v krátkodobě existujícím periodiku Filmové listy, jeho jméno jsme mohli nalézt v Uni, Respektu nebo A2 a spolupracoval i s Lidovými novinami. Nyní nejčastěji píše jednak do Cinepuru, jednak do Filmu a doby, tedy do časopisů širší veřejností sotva čtených.

V knize zpracovává portréty deseti režisérů a režisérek (evropských i mimoevropských), kteří se prosadili jako představitelé řekněme nezávislé, komerční profit přezírající tvorby. Žádné jméno zřejmě nebude všeobecně známé, avšak zasvěcenějším divákům, kteří vyhledávají náročnější díla, a nikoli jen zábavu vyhovující dět(in)ské mentalitě masového publika, občas blikne světélko rozeznání: Michael Haneke nebo Lars von Trier jistě spadají mezi umělce, kteří vkročili do vod mezinárodní proslulosti, mnohdy i vědomě skandálním způsobem. Někdy si naopak nejprve vybavíme filmy, které zaujaly i české diváky – třeba korejského Parazita, jehož spatřilo přes 55 tisíc zájemců – a teprve poté si k nim přiřadíme i příslušného režiséra (Pong Čunho alias Bong Joon-ho, kde úvodní Pong, případně Bong značí příjmení, nikoli křestní jméno).

Většinou však zařazení umělci sotva vyvolají nějakou odezvu: jejich filmy prošly tuzemskými kiny bez většího zájmu, případně k nám vůbec nepronikly. Takže až Sladkého zásluhou si můžeme počíst o Claire Denisové, Chou Siao-sienovi, Ulrichu Seidlovi, Mohsenu Machmalbáfovi, Eliu Suleimanim, Cristi Puiuovi nebo Kelly Reichardtové. Pokud vám tato jména nic neříkají, přečtením knihy si své obzory dozajista rozšíříte. Pokud byste měli chuť se seznámit s tvorbou konkrétního režiséra, můžete se řídit autorovým doporučením, kterým titulem byste měli začít. U kapitol navíc nechybí ani filmografie a připojena jsou rovněž jména dalších spřízněných tvůrců, kteří se zabývají obdobnými tématy nebo se vyznačují příbuzným režijním rukopisem.

Lze jistě vytýkat, proč byly vybrány právě tyto osobnosti, a nikoli jiné, stejně nebo ještě více zasahující do nynějšího filmařského dění. Vysvětlení je jednoduché. Sladký na některých místech vychází z již publikovaných materiálů, a dělí tak své profily do dvou částí – vedle orientačního komentáře, který se týká filmů, zařazuje také rozhovor. Tudíž rozhodovalo, s kým měl už dokončenou rozmluvu. Ostatně s mnohými jedinci se autor setkával opakovaně (zpravidla na festivalech a přehlídkách) a moudra z nich doloval třeba i po několik let. Docela by mě zajímalo, zda si „sesypaný“ výsledný tvar nechával od zpovídaných autorizovat.

Sladkého pojednání – každý zařazený člověk pokrývá zhruba dvacet tiskových stran – se vyznačují rysy příznačnými pro většinu takto koncipovaných knížek: v informacích o dosavadní tvorbě té které osobnosti (a jsou to spíše stručné informace nežli rozbory) převládá vychvalování všeho, co vytvořila, a v rozhovorech postřehneme jistou devótnost, takříkajíc bezproblémové „hlazení po srsti“, které se občas blíží k hranici propagačních textů. Málokdy se dovíme o málo komunikativní výlučnosti některých filmů, o rozdílech ve vnímání asijského a evropského diváctva, případně o časté vlastnosti artových filmařů, jako je například vyhrocená sebestřednost. Kladené otázky pak většinou pátrají po tom, co si tvůrce myslí, jaké má či měl úmysly, co svou výpovědí zamýšlel a občas zazní odjinud převzatý názor či postoj, na který má zpovídaný reagovat. Svá osobní stanoviska či libůstky prozradí Sladký málokdy.

V předmluvě autor vyslovuje vděčnost své manželce (ta se mimo jiné o přípravě knihy několikrát zmínila i na své facebookové platformě Žena filmového kritika) a děkuje za spolupráci nejrůznějším odborníkům, s nimiž jednotlivé kapitoly konzultoval. Možná však měl více přemýšlet o vhodně utvořeném názvu (jedná se o citát z rozhovoru s Puiuem) – přiznávám, že kostrbatá věta „film jsou tajné dveře do reality“ mě takříkajíc tahá za uši; spíše bych přivítal varianty „film je tajným vchodem do reality“, „film – to jsou tajné dveře do reality“, „film otevírá tajné dveře do reality“, „film jako tajné dveře do reality“ apod. Nenadchlo mě ani grafické pojednání obálky (i dalších stránek): modré písmo na černém pozadí prostě ztrácí svůj kontrast a matní.

Tak snad zase někdy příště.