Moje děti nechápou, k čemu jsou na světě filozofové. Zjistila jsem to náhodou během jedné z našich odpoledních kovidových procházek. Před budovou Vysoké školy ekonomické na Žižkově jsem jim vysvětlovala, co se zde studuje, a lovila z paměti, jaké ekonomy by mohly znát. Co dělá ekonom mi je celkem jasný, ale co dělá filozof, to nechápu, říká jeden syn. Přemýšlí o tom, jestli bylo dřív vejce nebo slepice, říká druhý. Jako celej den? Osm hodin v kuse?

Ubránit filozofy před nastupující generací se bez přípravy ukázalo docela složité, argumenty mi došly hodně rychle. Samozřejmě jsem se snažila – filozofové, stejně jako spisovatelé nebo filmoví tvůrci vyprávějí příběhy, které nás nutí se zamyslet nad tím, jak a proč žijeme. Děti ale trvaly na svém, chtěly vědět, co ten člověk dělá prakticky – přijde ráno do práce a co? Komu píše e-mail? Mají filozofové kanceláře, kolik jich tam je a mají porady? O čem se radí? Šéfem je ten nejchytřejší nebo ten nejstarší? Mají služební telefony? Kdy přijímají nové zaměstnance – když někdo z nich umře? Jak vypadá přijímací pohovor?

Díky on-line výuce se děti naučily pravidlům e-mailové komunikace a od nás rodičů na homeofficu okoukaly, jak to v práci chodí. A odpozorované pracovní modely na filozofy vyloženě sedí. Synové tak docházejí k názoru, že filozofy platí stát, aby jim „to“ nebylo líto, ale snaží se „to“ kontrolovat, abych jich nebylo moc. Protože koukat celý den do zdi a přemýšlet by chtěl každý druhý.

Procházka je nad očekávání vyčerpávající. Vysvětlení, že filozofové také učí a píšou, zhodnotí děti jako finální podraz. Aby to nevypadalo, že nic nevymysleli, tak jdou učit nebo něco psát. Omlouvám se filozofům, že jsem jejich profesi nedokázala důstojně obhájit. Mám ale pocit, že stejně složitě se přínos humanitních věd obhajuje před širší veřejností i při jiných příležitostech. Pandemie nám v tomto ohledu nepomáhá, všechny profese, které nemají zřejmý praktický účel, jsou neviditelné a lidé zavření ve svých domovech si jejich existence ani nevšimnou. Všeobecné vzdělání bojuje o přežití, nevíme, zda má smysl, a pokud ano, tak co z něj zachovat. Opravdu musí všichni vědět, kdo byl Sokrates? Dnes se děti ptají, k čemu je filozof, zítra se budou ptát, k čemu je malíř nebo sochař. Spisovatelé se zatím drží, ale umělá inteligence na ně začíná útočit, o překladatelích či redaktorech ani nemluvě.

Filozofy nebo filozofy-spisovatele prosím, aby – až budou mít chvíli – napsali pro malé čtenáře nějakou stručnou knížečku o tom, co dělají. Vypadat by měla jako praktický návod ve stylu populární příručky Jak si postavit motorku. Pozor ovšem na odbíhání od tématu k velkým slovům! Další abstraktní profese by měly pomalu přemýšlet o tomtéž – jak si obhájí své místo na slunci před generací, která už rok sedí u obrazovek, chatuje, mailuje, majncraftuje, šéruje a lajkuje.