Podolský, Cyril: Hebtyl

Podolský, Cyril
Hebtyl

recenze beletrie česká

Pohádka pro dospělé, těžba lidského stříbra z hospodské průměrnosti, zábavně praštěná moralita pro odrostlé fandy večerníčkových Krysáků – i tak by se dala označit tato útlá kniha. Její protagonisté, štamgasti jedné zapadlé hospody, v ní jednoho večera získají nenadálou formativní zkušenost: ztvární sami sebe jako neohrabaně potácivého tvora a zakusí tak bolest, lásku i štěstí.

Zaoblený avatár duše
Cyril Podolský
: Hebtyl. Klíč, Praha, 2020, 127 s.

Výtvarník, animátor a režisér Cyril Podolský, absolvent oboru animovaný film na Filmové škole ve Zlíně, má za sebou spolupráci na řadě audiovizuálních projektů (nejen) pro děti, z nichž patrně nejznámější je večerníček Krysáci. Autorskou knihou Hebtyl, která na sklonku loňského roku vyšla v nakladatelství Klíč, vstupuje na pole literární tvorby určené spíš pro dospělého čtenáře.

Částice „spíš“ v předchozím odstavci poukazuje k jisté klamavosti recenzované knihy. Nejen kontext autorovy předchozí tvorby může na první pohled vést k dojmu, že je Hebtyl dílo určené dětem. Jednoduchý příběh s pohádkově fantastickým eponymním tvorem totiž nabízí snadno čitelné charaktery, černobílé vidění dobra a zla i pohádkově moralizující finále. Nehledě k tomu, že krátkému příběhu dominují autorovy celostránkové kresby, jejichž styl se nese v podobně juvenilním duchu. Autor ovšem příběh otevírá následujícím odstavcem:

„Jsou pohádky s veselým koncem. Takové, jaké mají děti nejraději. Jsou pohádky s koncem smutným. U takových si děti často popláčou spolu s maminkami. Jsou také pohádky s koncem strašidelným. Při takových se s dětmi mohou bát i tatínkové. Úplně jiné jsou ale pohádky bez konce. Ty totiž pro děti nejsou. A jedna taková bude i tahle…“

Je možné se domnívat, že záměrem onoho explicitního vymezení, že následující „pohádka“ pro děti není, bylo vyvolat podvratný zájem i u mladšího publika. Hebtyl snad měl být něco, co bude bavit dospělé, ale zaujme i jejich nedovyvinuté potomky. Příběh však budí nejen v tomto ohledu řadu pochybností.

Hospodské dobro
Dějová linie, opředená surreálnou poetikou, je v zásadě velmi přímočará. Osazenstvo hospody U Vitoucha v obci Hluchyně nedaleko Prahy tráví večery oblíbenou českou zábavou – posedáváním nad pivem a tlacháním o ničem. Tlupa štamgastů představuje typologii umírněných svérázů: hypochondrický učitel Makoun, řezník Folda, zedník Štětináč, umělec Brázda a další. Hebtylovské trampoty pak iniciuje tajemný pábitelsky renesanční člověk jménem Oskar Roubíček, který je „invalidní důchodce“, ale původní profesí „prodejce luxusních koberců“, přičemž „malou chvilku byl […] také básníkem, malířem, vášnivým tanečníkem a chovatelem jeskynních pstruhů“. Mužstvo ze svých zdrojů napájí ženská trojice – majitelka Vitouchová pivem, místní femme fatale Háňa dostupnou erotikou a mladičká Andrejka, dcera paní hospodské, pak nenaplnitelnou touhou. Každý z charakterů oplývá milou a neproblematickou průměrností, která má zahrát na strunu sympatie – chtějí pohladit, polaskat nebo alespoň kamarádsky šťouchnout. Nudné večery, naplněné mírnou frustrací (především učitel Makoun je zřejmě předurčen k celoživotnímu bolestínství, hospodské blues však zdaleka neladí sám), naruší jedna (a vzápětí druhá) nevídaná událost, která rozhýbe domino, padající po jednoduché dramatické trajektorii. Roubíček totiž jednoho dne mezi kamarády přinese podivného tvora, kterého si sám vyrobil a kterému říká hebtyl. Zdá se, že tvárný hebtyl je nejen živý, ale také zrcadlí povahu svého majitele. A především si jej k všeobecnému překvapení může vyrobit každý. Respektive téměř každý, jak ukáže druhá událost – příchod vetřelce, egoistického a sobecky manipulativního Pražáka Charváta. Charvát si svého hebtyla vytvořit nedokáže zřejmě proto, že není dostatečně milý a sympatický Čech – což záhy stvrdí tím, že se venkovskou komunitu darebně pokusí připravit o vše cenné, co se v jejím životě nachází: o hebtyly, Andrejku i samotnou hospodu.

Animula vagula blandula
Vyprávění prostupuje metaforika sbližování založeného na otevřenosti vůči druhým a vzájemném sdílení. Protagonisté přetvářejí svá nitra na hebtyly, roztomilé zrůdičky, což jsou jakési kreativní duševní sebeprojekce do individuálně vybrané materie. Každý hebtyl je originál, ale všichni se vzájemně podobají. To vše v prostředí hospody, jež upomíná na zlatou éru devadesátkové televizní zábavy v podobě nováckého seriálu Jaroslava Dudka. Podolský tvaruje střeleně fantastickou moralitu, která by mohla být i docela zábavná, kdyby netvořila k dominantní výtvarné stránce spíš jakousi druhořadou narativní znouzectnost. Příběh je až příliš čitelný, schematický a plný klišé. Co se týče nadhledu, autor se o jakýsi humor sice snaží, ale vkládá jej pouze do stereotypních karikatur. Dějový vývoj ironický nadhled příliš nenabízí a spíš bezradně ústí do banality, která se, nikterak přesvědčivě, maskuje za temně hororové makabrózno. Hlavní složkou knihy se tak zdají být především ilustrace – celostránkové kresby jednotlivých hebtylů ve fantazijních zátiších jsou věnovány postupujícím měsícům v roce a mimoděk tak ilustrují, jak jde čas. Cyril Podolský momentálně na motivy své knihy připravuje celovečerní hraný film s řadou známých tváří, v němž dle traileru hebtylové získali svou podobu animací připomínající tvorbu Jana Švankmajera. Autor zároveň s hebtylem pořádá živá vystoupení čili (dle popisu na stránkách svého ateliéru) „nepravidelný zábavný pořad s živým hudebním doprovodem a hosty z řad slavných osobností“. Knižní příběh je tedy skutečně jen jedním z příspěvků do hebtylovského univerza.

Bezduché zlo
Hebtyl je v knize definovaný tak, že jej nelze koupit ani prodat – nelze jej monetizovat, a tedy vtáhnout do zóny neosobní komerce –, protože má unikátní a životodárný vztah ke svému původci. Je-li od něj odtržen, hebtyl umírá. Jde tedy o jakýsi produkt ryzí lásky. Jak projekt v článku pro iDNES.cz komentuje sám autor, na popularitu večerníčku Krysáci bylo třeba navázat a odrostlejším divákům nabídnout něco dospělejšího. Nabízí tedy rozpínavou metaforu pro cosi cenného, co tvoří hodnotu a zdroj života – za hebtyla si můžeme libovolně dosadit jakýkoli velkolepý abstraktní koncept: duši, lásku, lidskou jedinečnost. Patrně nejblíže má k hebtylovi pojem duše. Hrdinové se v něm zrcadlí, a pokud jej ztratí, trpí jakousi stínovou existencí, neutěšeným položivotem. Signifikantní pak také je, že zločinec Charvát svého hebtyla nemá a ani jej nedokáže vytvořit. Vlastně tedy postrádá duši, a nemůže proto být tak úplně člověkem. V Podolského existenciálním konceptu je tohle černobílé vidění klíčové – dobro je lidské, zlo je nelidské a mezi nimi je nepřekonatelná bariéra. Pokud bychom se však na věc chtěli dívat alespoň s trochou ironie, bylo by třeba si uvědomit, že zaoblený avatár naší duše, tedy koncept, který představuje jednoduchou symboliku lidského „já“, není odrazem duší jednotlivých postav, ale pouze jejich falešnou představou o sobě samých, za kterou skrývají skutečnou podstatu své složitější identity. V tomto ohledu je docela zábavné, že hebtyl, ten neohrabaný tvor, kterého hrdinové předkládají jako svou originální a láskyplnou identitu, jako tresť svého lidství, na sebe bere podobu jakési neforemné kreatury, která na první pohled připomíná oživlé lejno. Možná doklad autorova sarkasmu, možná kouzlo nechtěného.

Hebtyl je tedy nepřesvědčivý mechanismus, něco mezi pohádkou pro děti a komediálně střelenou moralitou pro dospělé. Sem tam jistě někoho lehce pobaví; čtenář se zasměje nad ujetostí hebtyla a pochválí zručnost kreseb, ale těžko čekat něco víc.

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložil: petr k., 14.04.2021 10:41
Podolský, Cyril: Hebtyl
Příběh Hebtyla je podle mě neotřelý, má spád, četl se mi dobře. M. Jančík pro některé svoje domněnky argumentaci v knížce reálně nenachází, kvůli své nekompetentnosti tak musel rezignovat na seriózní, sofistikovanou analýzu.
Vložil: Jana Zavadilová, 09.04.2021 16:12
Podolský, Cyril: Hebtyl
Názory na to které dílo se mohou samozřejmě lišit, ale v případě této recenze mne zarazilo, do jaké míry je její vyznění ovlivněno nepochopením základních prvků knihy. Recenze uvádí, že „Charvát svého hebtyla nemá a ani jej nedokáže vytvořit“, ačkoliv se v knize píše, že „si hebtyla může udělat každej“.... Recenze tak v klidu pomíjí jedno z vodítek k výkladu knihy. To, že nejen Charvát, ale také některé další postavy svého hebtyla nemají, má své opodstatnění. Konkrétně Charvát svého hebtyla nemá nikoli proto, že si ho nemůže udělat, nýbrž proto, že nechce. Charvát se po celou dobu přetvařuje - a to by mu s hebtylem už tolik nešlo. Oprostíme-li se od předpojatosti, pro zařazení knihy do kategorie pro dospělé hovoří indicie v díle obsažené (úvodní zmínka, hospoda, vulgarizmy apod.). Každé dílo by mělo být uchopeno mj. také z hlediska žánru, jinak se můžeme dopustit schematizmu jako pan „recenzent“. V rámci humorné, přesto inteligentní literatury, která si vědomě neklade za cíl existenciální odhalení podstaty člověka, se mi „Hebtyl“ líbil.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.