Vermes, Timur: Hladoví a sytí

Vermes, Timur
Hladoví a sytí

recenze beletrie zahraniční

Druhý román Timura Vermese vypráví o uprchlících a především o práci médií. Nezúčastněně a s odstupem a poukazuje na komplexnost problému, nesnaží se nabízet řešení a při vyprávění nikam nespěchá. Co se může jevit jako samoúčelná, rozvleklá nuda, je však ve skutečnosti dobře promyšlený koncept, kterému nechybí ani symbolické významy.

Do Německa, země zaslíbené
Timur Vermes
: Hladoví a sytí. Přel. Michaela Škultéty, Argo, Praha 2020, 464 s.

Před devíti lety zaujal německý novinář Timur Vermes (nar. 1967) svou prvotinou Už je tady zas (v češtině ji vydalo Argo, 2013) – mrazivou a zároveň vtipnou kontroverzní satirou o zmateném Hitlerovi, který se probudil v současném Německu a stal se vlivnou celebritou. Kdo ovšem čeká, že Vermes vsadil na vtip hraničící s groteskou i podruhé, bude patrně zklamán.

Přestože Hladoví a sytí opět pracují s tématem, jež je společensky a především politicky bytostně spjato s Německem, vydává se autor tentokrát zcela jinou cestou. Jako ústřední téma zvolil uprchlickou krizi a namísto hlediska jednoho vypravěče těká mezi mnohými – od bezejmenného uprchlíka přes dvě německé novinářky a šéfa televizní stanice až k různým politickým představitelům. Místy nevynechává ani hlediska zcela epizodních postav, jako je například voják, který kdesi v africkém pohraničí dostane rozkaz nechat uprchlíky nelegálně překročit hranici, aniž by tušil, co se děje a proč.

Příběh začíná v nejmenované africké zemi, v uprchlickém táboře, který se jednoho dne dá do pohybu přes poušť k „zemi zaslíbené“ – do Německa. Hlavním impulzem k rozhodnutí sto padesáti tisíců lidí vydat se pěšky přes půl světa je televizní štáb, který v uprchlickém táboře natáčí reality show. Když jednoho dne televizní stanice pořad ukončí, vidí jeden z obyvatel tábora (později přezdívaný Lionel, jeho pravé jméno se však nedozvíme) šanci na záchranu jedině v tom, že nezmizí z televizních obrazovek.

Má mu k tomu pomoci Nadeche – naivní a trochu přihlouplá televizní hvězda, jejíž žalostná angličtina je jedním z mála komických prvků románu. Nadeche se po střetu s drsnou realitou uprchlického tábora rozhodne, že lidi v nouzi neopustí, přesvědčí televizní stanici, aby namísto ukončení pořadu změnila jeho koncepci a v natáčení pokračovala, a společně se vydávají na dobře organizovaný pochod. Na pochod, který si udržuje pozornost světa sladkobolnými reportážemi hraničícími s bulvárem, ve skutečnosti je však prolezlý korupcí a ovládaný partičkou bezmála mafiánských bossů pocházejících z řad obyvatel tábora.

Síla anonymity
Zmíněná roztříštěnost vypravěčských perspektiv působí zpočátku až chaoticky a překvapivě se děj kvůli ní trochu zbytečně táhne. Když si však čtenář zvykne na Vermesův tentokrát poněkud rozvleklý styl, dokáže pochopit i jeho smysl. Podobně by se dalo románu vytknout, že autor v něm pracuje s určitými klišé – o politicích, uprchlících i novinářích –, ale nakonec lze jen těžko hledat názorový tábor, k němuž se přiklání. Místy se zároveň zdá, jako by autor mezi řádky moralizoval, tato rovina však představuje jen jakousi hru se čtenářem, ne nepodobnou tomu, jak Vermes sám vykresluje práci médií. Román totiž ve své celistvosti ukazuje, že se nelze jednoznačně přiklonit k jedinému hledisku, ať už uprchlíků, jejich podporovatelů, nebo jejich odmítačů, aniž by to znamenalo zavírat oči alespoň před některými argumenty druhé strany. Nakonec je paradoxně nestrannost to, co může v Hladových a sytých působit kontroverzně.

Ostatně s onou roztříštěností, mnohostí perspektiv a redukováním lidí na názorové směry souvisí i silný akcent na anonymitu. Ne že by v románu nevystupovaly konkrétní a nějakým způsobem charakteristické postavy. Zásadní je ovšem mediální a politické téma „uprchlíků“ – anonymního davu, v němž pro veřejný diskurz mizí jedinec a z davu se stává jakási homogenní masa. A právě tak Vermes „své“ uprchlíky vykresluje, čtenář se může i přistihnout, jak se společně s moderátorkou Nadeche podivuje skutečnosti, že tento dav tvoří jedinci, kteří v blíže neurčené minulosti žili normální životy a měli běžná povolání.

Podíváme-li se ovšem na ty z uprchlíků, na něž se autor zaměřuje a zdánlivě je tak z davu vyčleňuje, ukáže se, že i oni zůstávají pro čtenáře (stejně jako pro ostatní románové postavy) záhadou. Hlavní postavou je muž, zpočátku nazývaný pouze slovem „uprchlík“, který se později stane miláčkem televizních kamer a diváků a Nadechiným milencem. Čtenáři ani obyvatelé Vermesova fikčního světa neznají jeho minulost ani jméno, pouze přezdívku Lionel, kterou dostal od televizní společnosti. Ta se postupně stává skutečnější než jeho dávno opuštěné jméno. Jako by cesta do nového světa a k novému životu vyžadovala zcela novou identitu a vše, co se stalo před životem v uprchlickém táboře, najednou postrádalo význam. Tento symbolický motiv je pro román stěžejní, přestože autor ho – stejně jako některé jiné motivy – nijak nezdůrazňuje a nechává čtenáře, aby si ho našel mezi řádky sám.

A jaký je vlastně Lionelův charakter? Čtenář brzy získá pocit, že o něm ví první poslední, a později přece ustrne v překvapení, když Lionel jen tak mimochodem projeví názor a pohled, jaký by od něj nečekal. Zejména proto, že až do té chvíle si o něm utváří takový obraz, jaký předkládají média, nebo sdílí naivní pohled Nadeche. Škoda jen, že vedlejším efektem této autorovy snahy jsou i některé vedlejší šablonovité postavy, které nejspíš v důsledku práce se zažitými klišé nakonec ani nepůsobí příliš věrohodně.

Mediální obraz
Vedle otázky anonymity a řady morálních dilemat – na něž Vermes nahlíží jakoby nezúčastněně a opět je (většinou) nijak nezdůrazňuje, až by mohl mít méně pozorný čtenář pocit, že tu snad i chybí – je tedy hlavním akcentovaným tématem mediální a společenský obraz skutečnosti. Tomu napomáhá postava Nadeche, ředitel televizní stanice Sensenbrink a jeho tým, ale i redaktorka lifestylového časopisu Astrid von Roëll, která putuje s postupně se rozrůstající karavanou uprchlíků a jejímiž bulvárními články je děj románu prokládán.

Celý mediální kolotoč se zdá být dosti povrchní, avšak ani na něj nelze nahlížet bez vědomí určité rozporuplnosti – na jedné straně stojí honba za senzací a vytváření zcela vykonstruovaných mediálně atraktivních příběhů, na druhé zmíněná anonymizace, přičemž ani tyto protichůdné výsledky medializace se nevylučují, ba právě naopak. „Nejlepší příběhy nepíše život, ale televize“ (s. 223), tvrdí Timur Vermes a celým románem tuto myšlenku dokládá. Přestože ve skutečnosti už televizi nejspíš v mnohém nahradil internet.

Timur Vermes napsal aktuální román, vyprávěný tempem stejně pomalým, jakým ubíhá pěší putování davu uprchlíků (nevyslovená a do jisté míry kontroverzní paralela s putováním Mojžíšova lidu je dobře patrná). Román, jemuž by prospělo značné zkrácení, ale zároveň by tím mnohé ztratil. Román plný hyperbol, klišé a rozporů. Zároveň však zde právě tyto hyperboly a klišé mají svůj význam, neboť korespondují s mediálním a politickým diskurzem, stejně jako různé kontroverze skryté mezi řádky připomínají, že stále aktuální téma uprchlické krize nelze nazírat pouze z jedné strany a pravda ani jednoho z názorových táborů nemusí být pravdivější než pravda toho druhého. Hladoví a sytí zároveň vyprávějí o pokrytectví, hledání a především nenacházení morálního východiska. Na konci může zůstat jakási pachuť z toho, že autor se tak detailně probírá tématem a zdánlivě nenabízí ani vlastní názor. Místo něj sází na hyperbolizovaný závěr, opět parafrázující práci některých senzacechtivých médií, a v jakési finální doušce se s jistou dávkou nadhledu snaží strefit do lidského pokrytectví. Jenže právě tím nejspíš chtěl na komplikovanost celé situace poukázat. A to se mu podařilo.

 

© Přemysl Krejčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.