Kaprálová, Dora: Šlamastyka

Kaprálová, Dora
Šlamastyka

sloupek beletrie česká

Tak strašně se stydím, že o téhle chybě z nepozornosti doposud nikdo neví. Ani moje děti ne. Je to přitom přesně týden. Googlovala jsem na gauči slovo kvásek.

Šlamastyka

Nejen slovo, ale hlavně účinky kvásku na žaludek, protože jsem ležela s nesnesitelnou bolestí břicha. A vtom na mě zablikala ikonka Googlu a začalo se dít něco nádherného. Za zvuku zvonečků se na mém monitoru jako nějaké světlušky naděje rozsvítily hvězdičky a Google mi pogratuloval k vítězství, které mám na dosah ruky.
Oči mně zvlhly dojetím. Jak je to dlouho, co jsem něco vyhrála…? Pět let? Sedm? Možná bych měla sázet v loterii, co já vím.
Ať je tomu jakkoliv, ta vizuálně-zvuková nádhera mě na chvíli vytrhla z únavné letargie krkání a fyziologických křečí.
Odpověděla jsem počítači tři prostinké soutěžní otázky. Za prvé: „Jaké je hlavní město Německa?“ Za druhé: „Kdo je německou kancléřkou se sídlem v Berlíně?“ A za třetí: „Jaká pandemie trápí poslední rok celý svět?“ Odpověděla jsem samozřejmě správně a hvězdičky se znovu rozblikaly. Vítězství je tvoje, napsal mi Google a k tomu se v dokonalé souhře znovu rozezněla zvonkohra.
Pak chtěl počítač znát už jen jedinou maličkost: můj telefon a adresu, kam mi má přijít výhra. Přemýšlela jsem, kolik to asi hodí… A pak taky – jestli to náhodou není celé podvod. Přesto jsem s pasivní mechaničností (kterou znám třeba z čekárny u zubaře) vyplňovala datum narození, adresu a telefon.
Opanovala mě příjemná malátnost.
Teprve když jsem doťukala svůj mejl, došlo mi, že je to celé až příliš podezřelé. Chtěla jsem se proklikat zpátky. A najednou to nešlo. Moje adresa s telefonem už pobíhaly v síti… Usnula jsem.
Den na to mi zavolali poprvé. Z Baden-Badenu. Bylo mi jasné, že to jsou oni. Hovor jsem nepřijala. Místo toho jsem si dlouze a vyděšeně prohlížela číslo, dokud zvonění neutichlo. Pak jsem to neznámé německé číslo zablokovala. Rozbolel mě žaludek. Neuplynula ani hodina a telefon rachotil znovu. „Máš telefon. Zvedni to!“ ozývalo se bezelstně z vedlejšího pokoje. Ach, kdybyste tušily, kdybyste jen tušily. Šourala jsem se pomalými krůčky v předklonu k mobilu a znovu si strnule prohlížela neznámé číslo: 0049-74632111. Zatočila se mi hlava. Tentokrát volali z Laar Vechte.
Kde to může ksakru být, přemýšlela jsem rozčíleně a šla si tu obec najít. Pochopitelně pomocí Googlu. Jako by pouhé nalezení bezvýznamné hnusné díry v Porýní mělo celou tu šlamastyku vyřešit!
Skutečně tam nic není, v Laar Vechte, jen pár domů, a nějaký ten šmejd…
Den na to jsem měla telefonát ze Steinfeldu, pak z Osnabrücku, Weinholzu a Schörenwaldu.
Začala jsem dvakrát denně užívat žaludeční kapky.
Kdybych byla důvtipnější, vytvořila bych si za týden mapku všech těch nesmyslných míst v Německu, odkud mi podvodníci volali. Mohla bych je pak objíždět a vymáhat odškodné. Nebo zajít do veřejné telefonní budky na Boxíku, zavolat na jedno z čísel a zastřeným hlasem říct: „Dobrý den, jen vám chci říct, že zítra chcípnete. Je mi to líto.“
Mohla za moje selhání skutečně má slabost, vyvolaná žaludeční nemocí?
Pravda je, že tahle šlamastyka dosud neskončila.
A je to skutečně nepříjemné.
Čistím si třeba po ránu zuby a najednou zaslechnu energický jekot dcerky: „Telefon, telefon, zvedni to!“
Přiběhnu zpocená do kuchyně s předtuchou, pozoruju na kuchyňské lince nadskakující mobil. A vím, že to jsou zase oni (protože mimo Berlín ani žádné přátele nemám). A tak vyčkávám jako dravec v pozoru, dokud to volající z Kirschheinu nevzdá. Později sedím v kuchyni, srkám třetí žlučníkový čaj a učím on-line češtinu německé ajznboňáky. A zrovna ve chvíli, kdy můj oblíbený strojvůdce Mario Seller pomalu předčítá: „Na přejezdu došlo k nehodě“, zrovna tehdy zavolá další permoník, tentokrát z Wuppertalu. Mario na Zoomu dobrosrdečně pokyvuje hlavou: „Já počkám, můžeš telefonovat, vezmi to.“
K večeru mi na Skype zavolá mamka a starostlivě se ptá, jestli je všechno v pořádku, vypadám bledě. Odpovídám, že to nic, užívám už ten kvásek.
A to je celé.
Vlastně ne…
Čím dál hůř v té své žaludeční neuróze rozeznávám, co se děje on-line a co off-line… Když v noci spím a zdá se mi, že se miluju se svým milým, jsme spolu off-line, nebo on-line? Jsou sny on-line a bdění off-line? Jsou brusle mých dcer inlajny, anebo jsou to taky onlajny?
Taky se skoro pořád poslední dny kaju. A když se zrovna nekaju, usínám.
Jako třeba před chvíli na gauči v kuchyni.
Vytuhla jsem a probudila se za šera…
A zdálo se mi, že plavu v jezeře plném losů, obřích severských losů. I jezero bylo severské, průzračná ledová voda ve Švédsku, nepochybně tam někde na severu. Když těch krásných plovoucích tvorů přibývalo, vylezla jsem z vody. Neměla jsem strach, spíš respekt. Natáhla jsem si přes hlavu modré lněné šaty, otočila se zpátky k jezeru a místo losů jsem ve vodě spatřila spoustu prošlých stíracích losů z loterie; nejspíš těch, co nikdy nic nevyhrály. Točily se ve víru na hladině jezera. Už ne ti velcí urostlí losi. Obyčejné papírové losy!
Životy těch prvních byly zdánlivě stabilní, ale když se z nich najednou staly bezcenné papíry, začaly se v jezeře rozmáčet a mizet. Jako můj život, napadlo mě.

Kdy se z krásného mládí stane ošklivé stáří? Z urozeného mladého ducha nahořklá stará paprika… Z bohatství chudoba… Z velebnosti směšnost… Z majetku bezcennost…
V okamžiku prvního zánětu žaludku?

 

Další sloupky

 

© Dora Kaprálová
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 778x

Inzerce
Inzerce
Inzerce