Bellová, Bianca: Tyhle fragmenty

Bellová, Bianca
Tyhle fragmenty

recenze beletrie česká

Na Velký knižní čtvrtek vyšla nejnovější kniha povídek Bianky Bellové. Sbírku Tyhle fragmenty tvoří autorčiny texty publikované v letech 2012–2020, doplněné o několik povídek nových. Bellová opouští dystopicky laděnou atmosféru svých předchozích novel a vydává se směrem k obyčejnosti života, prožívaného „tady a teď“.

Vztahy a zase vztahy
Bianca Bellová
: Tyhle fragmenty. Host, Brno, 2020, 198 s.

Po oceňovaných novelách Jezero a Mona vydala Bianca Bellová sbírku povídek, která si klade za cíl zmapovat fragmenty obyčejných lidských životů. Hlavními postavami knihy Tyhle fragmenty jsou lidé žijící v současném světě, nikterak jedineční, potýkající se se strastmi rodinného života a pracovními povinnostmi.

„Člověk vyrůstá v rodině, se kterou se chtě nechtě musí nějak sžít,“ hlásá reklamní text na přebalu. Z motivu neodpáratelného nebo naopak chybějícího rodinného zázemí pak vycházejí téměř všechny povídky. Osmnáct minipříběhů zachycuje výseky životů různorodých postav, mezi nimiž jsou muži i ženy, puberťáci a vedle nich staří, dožívající dědové a babičky. Setkáme se hlavně s postavami řešícími svůj vztah s nejbližšími, potřebu pochvaly a ocenění ze strany rodičů, postavami neschopnými nepodvádět svého partnera nebo partnerku a dočkáme se i podivného rande přes Tinder nebo návštěvy domova důchodců. Proti neutuchající touze po prožitcích a něčem novém u mladé generace jsou zde postaveny příběhy lidí na sklonku života: starý profesor, děda hlídající vnuka trpícího depresemi, vysloužilá básnířka. Neustále se opakuje rozpor mezi živým a umírajícím, mezi prožitkem a netečností, zdravím a nemocí. Kniha je plná sexuálního napětí, ale také depresivního nicnedělání. Roční období se střídají a lidé pořád dál prožívají své cyklické problémy.

Bellová zároveň s obyčejností osudů svých hrdinů neustále bojuje. Situace jednotlivých povídek jsou do velké míry vybrány tak, aby byly přelomové. To znamená, že například do krásného letního koupacího odpoledne vhodí utopenou ženu, do jiné povídky přivede sériového vraha a rozvíří tak nudu a obyčejnost jejich dnů. Jako by autorka sama toužila po senzaci, které je v těch skutečně obyčejných životech přeci jen trochu méně. Senzační události jsou však zároveň předvídatelné a čtenář si při čtení jen potvrzuje, že jeho předpoklad ohledně dalšího vývoje příběhu byl správný.

Věku a sociálnímu postavení postav je přizpůsoben jazyk jednotlivých povídek a od vulgarismů a hovorové češtiny (Tyhle fragmenty, U jezu) se tak snadno dostaneme k distingovanosti profesorů (Profesor), ostravsko-karvinskému nářečí (Konec sezóny) nebo povídce psané ve stylu rychlých textových zpráv (Delirium). Stejně tak se proměňuje vypravěčská perspektiva – některé povídky jsou psané v ich-formě, jiné z pozice vševědoucího vypravěče ve třetí osobě. Tato jazyková rozstřelenost napomáhá vzbuzovat dojem různorodosti hlavních postav. Oproti tomu nepříliš proměnlivé problémy vztahů otec–syn, matka–dcera, vnuk–děda, partner–partnerka jsou až přespříliš cyklické. Neustále se opakující koloběh života a rodinných peripetií pak ještě podtrhávají konkrétní motivy zdvojované napříč povídkami (např. vařené ledvinky v povídkách Tyhle fragmenty a Delirium nebo červené plavky v povídkách U jezu a Chobotnice).

Mezi povídkami ze současnosti pak atmosférou i tématem vybočuje jedna jediná – Hrázný, jež je situována do prostředí Sudet. Jako bychom se ze současného městského a maloměstského ruchu dostali do světa mimo přítomnost, do světa, kde se čas zastavil. Autorka se v tomto příběhu přiklání k určité dystopické vizi dnešní doby, která jí prokazatelně sedí víc než tlachání a esemeskové psaní. Bellová zde tematizuje to, co je cítit ze všech ostatních textů, ale není to tam tak dovedně vyjádřené – potřebu změny. „Až to prdne, budou tvrdit, že o ničem nevěděli…“ (s. 116) Hrozí totiž prasknutí hráze, o kterou se hrázný stará. Napjaté k prasknutí jsou i všechny ostatní životní momenty zachycené v knize, ale pouze v této povídce se podařilo „zlom“ vyjádřit v obraze a bez potřeby inscenování předvídatelných zvratů. Bellová se v této povídce odklání od popisného převyprávění přelomových životních momentů a namísto toho vytváří ucelený ponurý svět, kde je nevyhnutelnost změny pouze cítit a je mnohem atraktivnější ve své nedořečenosti; hráz se totiž nakonec neprotrhne a nevytvoří tak senzační situaci podobnou těm z ostatních textů, přesto je pocit zlomu v této povídce mnohem intenzivnější. A ačkoliv je postava hrázného zahalená mnohem větším tajemstvím než hrdinové ostatních povídek, je nám ve své tajuplnosti a mlčenlivosti mnohem blíž než postavy s konkrétnějšími osudy.

Sbírka Tyhle fragmenty pravděpodobně nebude knihou roku a většina z povídek čtenářovou pozorností jen propluje, takže si je po nějaké době nebude pamatovat, stejně jako si jen těžko vzpomene, co měl před týdnem k obědu. Přes to všechno Bellová stále umí zaujmout jazykovou kvalitou a snad potěší čtenáře, který nečeká žádné velké umění a silné propracované příběhy.

 

© Alice Škrlantová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 965x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce