Borkovec, Petr: Motivy pro zákeřný duben

Borkovec, Petr
Motivy pro zákeřný duben

sloupek beletrie česká

Karel mi napsal, že minulý víkend dělali první zahradní táborák a že to bylo fajn, akorát že rušili bažanta, co se „usídlil v blízkém cypřišovci“ a už chtěl jít spát.

Motivy pro zákeřný duben

„Není na takovýhle vzrušení zvyklej,“ konstatoval Karel, „a potřeboval bejt vyspalej, aby ráno mohl zobákem klepat na okno sklepa a budit celej dům.“

Karel je jako já: souhrn nepřesných zpráv ze světa a přemrštěných detailů, na kterých zálibně bazíruje. Netrápí ho a nezjišťuje, proč bažant každé ráno tluče na sklepní sklo, zato se plavně vytasí se spojením „blízký cypřišovec“! Jasně, Karle – říkám si, když to čtu –, tvůj bažant nenocuje ani ve smrčku, ani v roští, co roste kousek od ohniště, ale „sídlí v blízkém cypřišovci“, dyť jo, cypřišovec znáš od narození, pils ho s mateřským mlíkem, má ho znát každej, ale lidi jsou pitomci a neznaj nic, se stromy se nekamaráděj, nevěděj, co znamená vzletnost a nadšení, prožívaj akorát sebe a podobný voloviny a nehledaj ve slovnících, máš recht.

Pravda ale taky je, že na bažanta, o němž se Karel vyjádřil právě takhle, myslím od rána, že celý den mám před očima tu opatrnou hroudu bronzu v huňatém cypřišovci, který přesně podle svého jména prýští, srší, třpytí se, tříští. A kypří ho dešťový vítr! Karlův cypřišovec – keř, co vyšlehl ze země ze žalu nad zabitým jelenem – doručil do dnešního posledního dubna také myšlenky na smrt; jako nějaký smuteční posel. Podobné myšlenky po padesátce a zjara posly vlastně nepotřebují, ale cypřišovec se vyznamenal.

Vzpomněl jsem si na jeden starý pohřeb. Jdeme s maminkou uprostřed smutečního průvodu. Držím se jí za ruku, kterou mám nad hlavou. Kolem nás se pohybuje mnoho černých lidí. Stoupáme do kopce. I maminka je v černých šatech. Připadá mi vysoká. Její bílá mladá tvář se na mě dívá shora a usmívá se z černého – jak to říct, taky jakoby vysokého – šátku. Postupujeme s průvodem a já se sehnu pro nějaký papír (podivně přeložený), který vidím na zemi. Pustím se při tom maminčiny ruky. Seberu ho a zkoumám, pak se popaměti ruky znovu chytím a pokračujeme dál. Po chvilce zvednu hlavu, abych mamince něco řekl (asi o tom nálezu).

Shora se na mě usmívá tvář cizí ženy!

Všechno je stejné: černé šaty, černý šátek, výška, z níž se na mě dívá, bílé zuby. Jenom tvář se vyměnila! Strašně se leknu – a vzápětí jako když do mě udeří: na okamžik vím, že to maminka zemřela, že tohle je její pohřeb; zatajili mi to, protože bych plakal.

Úděsný pocit té vteřiny a bílý obličej ženského démona se mi vybavily od té doby poprvé. Naprosto přesně.

No… když už zevrubně probíráme Karla a to, jak se ráno vyjádřil o keři a bažantovi, napadlo mě taky, že on sám je můj „blízký cypřišovec“, možná dokonce ten nejbližší.

Moc přátel nemám, říkám si poslední den dubna a myslím na Karla, který kdysi po nějaké naší hádce prohlásil, že „přátelství je vždycky opera“, což jsem si zapamatoval. Dnes jsme jeho výrok potvrdili, poněvadž po tom, co jsem mu odpověděl na „bažanta sídlícího v blízkém cypřišovci“, jsme spustili korespondenční operní duet, který se týkal záhady, proč bažant ráno co ráno mlátí do sklepního okýnka.

Karel razil antickou teorii, že bažant vidí v odraze soka v lásce a jako nějaký bůh nebo polobůh ho boucháním vyzývá na souboj o Kypřanku. Naparuje se před tím ubožáčkem za sklem, nechal se unášet Karel. Navíc je jaro, tak co bys myslel. Napsal jsem mu, že jeho předpoklad se mi zdá zbytečně romantický. Bažantí samec zkrátka za sklem okna vidí něco, co mu připomíná potravu, a snaží se k ní dostat. Neskladuješ tam kukuřici? ptal jsem se, uznávám, trochu přihlouple. Ve sklepě mám víno, odpověděl Karel. A dodal, že já tohle samozřejmě dobře vím a pouze si hraju na střídmého muže středních let, který uvažuje prakticky. Pokládám to od tebe za nechutný, psal Karel. Nakonec jsme se shodli, že pták nejspíš poprvé v životě vidí sám sebe, což je pro něj především úplně záhadná zkušenost, ale zároveň je to taky Narcis, takže se obdivuje. A jak tak nějak s obojím začíná, tečou mu nervy a klepe.

„Přátelství je vždycky opera“ a my jsme dnes s Karlem předvedli dvojzpěv opravdu dojemný. Smrt tenora rozhodně nebyla od našeho milostného výstupu příliš daleko.

Takže teď něco ze života: zapomněl jsem napsat, že se rozcházím. Vlastně, napadá mě, ani Karel o tom zatím neví. To budou árie!

„Svut by bylo lepší než svět. Méně upotřebitelné, méně šikovné. Ale teď už je to tak,“ napsala Ilse Aichingerová, zatímco Astrid Lindgrenová seděla vedle.

Debun. Luben. Duven. Dabun. Všechno lepší. No ale co se dá dělat. Už je to tak.

 

Další sloupky

© Petr Borkovec
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1057x

Inzerce
Inzerce
Inzerce