Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca

Lluís, Joan-Lluís
Zabil jsem generála Franca

recenze beletrie zahraniční

Láska ke katalánštině udělá z neduživého, neprůbojného chlapce odvážného bojovníka a hrdinu: román Zabil jsem generála Franca, vycházející z postupů alternativní historie, přibližuje složitosti „katalánského problému“. Je možné v osudech jeho vypravěče Agustího Vilamata vidět paralelu katalánského boje za nezávislost?

Mocná katalánština i přes hory přenáší
Joan-Lluís Lluís
: Zabil jsem generála Franca. Přel. Michal Brabec, Bourdon, Praha, 2021, 284 s.

Děl překládaných do češtiny přímo z katalánštiny u nás mnoho nevychází. A když už se taková kniha objeví, je vidět, že různým portálům a databázím její zařazení do škatulek činí potíže. Například na Databázi knih je vložena do sekce „španělská literatura“, přestože autorem románu je spisovatel sice katalánsky píšící, nikoli však španělský, nýbrž francouzský – Joan-Lluís Lluís (*1963), pocházející z Perpignanu. Má na svém kontě desítku románů, je držitelem několika literárních ocenění, z nichž nejvýznamnější je prestižní cena Premi Sant Jordi, která mu byla udělena v roce 2018 právě za román Jo soc aquell que va matar Franco – česky Zabil jsem generála Franca. Lluís je velkým kritikem francouzské jazykové politiky, která doslova vymýtila menší jazyky, jimiž se ještě na počátku 20. století ve Francii mluvilo. Mezi ně patří i katalánština, jež v mluvené podobě stále přežívá, lépe řečeno skomírá ve francouzském departmentu Pyrénées-Orientales, zatímco jižně od Pyrenejí, v Katalánsku, je úředním, ale i literárním jazykem.

Joan-Lluís Lluís je velkým zastáncem katalánské nezávislosti a své postoje dává otevřeně najevo. Tuto skutečnost je při čtení nutno brát v potaz a s povědomím o autorových často i vyhrocených postojích je třeba ke knize přistupovat. V mnohém může provokovat, v mnohém s autorem nemusíme souhlasit, v mnohém však vybízí k zamyšlení.

Román je prezentován jako příběh alternativní historie (uchronie), vycházející z předpokladu, že španělský fašista a diktátor generalissimus Francisco Franco se po Hitlerově a Mussoliniho boku zapojil do druhé světové války a v jejím závěru bude patřit mezi poražené. Je vyprávěn v ich-formě jako svědectví o dospívání neduživého chlapce Agustího Vilamata, chlapce silně podléhajícího komplexu méněcennosti. Ten však po proniknutí do tajů svého rodného jazyka, katalánštiny, a v boji proti fašismu a zároveň za demokratické a samostatné Katalánsko dospívá v opravdového muže. A zabije samotného diktátora.

Ve strhujícím příběhu nakonec ani tolik nejde o to, které skutečnosti jsou historicky pravdivé a které smyšlené, přesto je však nezbytné mít při čtení na paměti pravidla žánru, v němž se historická realita mísí s fikcí a skutečné historické osobnosti s románovými hrdiny.

Knihu lze číst také jako vyznání katalánštině či historii o cestě k samostatnému Katalánsku, a tedy o směřování, které nedošlo k cíli. Agustí Vilamat si uvědomuje, že i po diktátorově smrti zůstává samostatné Katalánsko vzdálenou, a dokonce stále se vzdalující metou. Ví, že stále ještě zůstává hodně těch, kdo po vzoru frankismu sní svůj sen o jednolitém Španělsku, v němž není místo pro jinakost. Je si však zároveň vědom toho, že katalánské vládní vrstvy v úsilí o uskutečnění snu o samostatném Katalánsku neváhají falšovat události, jichž byl sám očitým svědkem a protagonistou, a nutí jej o mnohém pomlčet. Agustí Vilamat se proto rozhodne sepsat svůj životní příběh tak, jak se podle něj skutečně stal.

Sepisuje tedy své zážitky a výsledkem je kniha Zabil jsem generála Franca. Příběh chlapce, který v dětství přišel o oko a je jedněmi ochraňován, druhými odstrkován a jemuž život změnilo setkání s psanou katalánštinou. Román líčí Agustího peripetie: studia v Barceloně, práci korektora katalánštiny v jakémsi nakladatelství, útěk přes Pyreneje po prohrané občanské válce, násilný pobyt v internačním táboře na francouzské pláži v Argelers (mimochodem, hrůzné podmínky v táboře a neurvalost Francouzů vůči republikánským utečencům ahistorický výmysl nejsou), první lásku, útěk z tábora a zapojení do francouzského odboje proti nacistům, chlapské přátelství v partyzánském oddíle, poslední boje v roce 1945, které vrcholí okolnostmi, jimiž je protagonista poprvé v životě a nechtěně donucen k samostatnému a velmi závažnému rozhodnutí. Agustího přerod z uťápnutého chlapce v odhodlaného mladíka a skutečného muže je plný zvratů a strádání v podobě hladu a zimy, bombardování, krutosti a smrti nejbližších z jeho okolí.

Oblíbeným tématem Joana-Lluíse Lluíse jsou reflexe o jeho mateřštině, tedy katalánštině. Umně a nenásilně je vkládá do úst Agustího, jenž ve chvílích klidu často promýšlí budoucnost Katalánska a katalánštiny po skončení války. V těžkých situacích se mu posilou stává slovník katalánštiny, který vypracoval jazykovědec a kodifikátor katalánské gramatiky Pompeu Fabra i Poch. Agustí Vilamat nosí slovník všude s sebou a jeho ztráta v jedné nepřehledné situaci mu způsobí větší žal než cokoli jiného. Zásluhou dokonalé znalosti katalánštiny získává mezi bojovými druhy přirozenou autoritu navzdory své neduživé postavě, nerozhodnosti a chybějícímu oku. Dokáže i drsné chlapy a za náročných okolností inspirovat k četbě v katalánštině a posléze i k psaní katalánské poezie.

Agustí si všímá i takových absurdit jako například skutečnosti, že katalánské osady departmentu Pyrénées-Orinetales se nazývají jednou francouzsky, podruhé katalánsky, a pak pro změnu dokonce španělsky, neboť v knize oproti skutečným historickým událostem frankistická vojska překročila Pyreneje a obsadila jižní část Francie. Zaznamenává také rozdílné postoje francouzských a španělských katalánských protifašistických bojovníků. Zatím mají před sebou společného nepřítele, ale až válka skončí – co bude pak? Vždyť Agustího francouzští spolubojovníci jsou především Francouzi a „zatímco pro mě je katalánský jazyk bytostnou součástí mého já, pro ně představuje jen jakýsi pozůstatek, k němuž sice něco cítí, ale bez něhož se obejdou“, uvažuje mladík. Po porážce fašismu pro ně boj skončí, kdežto Katalánce z jižní strany Pyrenejí čeká ještě boj za samostatné Katalánsko.

Zajímavé a u nás ve středu Evropy možná i objevné jsou Agustího úvahy o podobě a postavení katalánštiny na jižní a severní straně Pyrenejí. Tady stál překladatel zřejmě před nejtěžším úkolem: dát českému čtenáři najevo, že francouzští venkované a Agustího druzi ve zbrani mluví jinou katalánštinou než katalánští republikánští utečenci ze Španělska; že ji prokládají francouzskými zkomoleninami a gramaticky všelijak překrucují. Čtenář možná v některých slovech identifikuje jihočeský dialekt, ale jinak se překladatel s problémem popasoval se ctí a kniha se k českému čtenáři dostává v kvalitním překladu.

Jistě si lze položit otázku, zda je možné, aby román, ještě k tomu román žánru alternativní historie, napomohl k pochopení složitého „katalánského problému“, na nějž my ze střední Evropy často pohlížíme s údivem a jen málo mu rozumíme. Do hloubky jistě ne, na to jde o příliš komplikovanou záležitost, jejíž kořeny tkví v hluboké historii, sahající až k roku 1659, kdy bylo Katalánské hrabství v důsledku mírových smluv mezi španělským a francouzským monarchou rozděleno vedví. Namále mělo Katalánsko i katalánština za Francovy diktatury, potírající ve svém hájemství jakoukoli jinakost včetně dosud existujících svébytných jazyků. Přiblížit problematice se však můžeme, protože, jak v doslovu píše překladatel Michal Brabec: román prostřednictvím příběhu Agustího Vilamata „nabízí vhled do kolektivního vědomí Katalánců, do jejich pocitů a traumat, do jejich pochmurných a komplikovaných moderních dějin, zhusta protkaných bolestnými zážitky a nenaplněnými tužbami“.

Kniha by tedy neměla ujít pozornosti čtenářů, ať už ji budou číst jako jakýsi druh bildungsrománu, jako cestu k poznání smýšlení mnoha Katalánců, či jako neobyčejný příběh o osudech člověka, do něhož krutě zasáhly velké dějiny. Nebo prostě „jen“ jako čtivou knihu okořeněnou lingvistickými úvahami zcela organicky včleněnými do textu. Vždyť jakýkoli jazyk včetně menšinové katalánštiny představuje „další pár očí navíc, díky němuž můžeme nazírat mnohé věci odlišně, ba dokonce vidět i to, co by nám jinak zůstalo skryto“, jak píše v doslovu M. Brabec. Je proto dobře, že EU svou podporou překladů jazyků usiluje o jejich zviditelnění a zachování a tím o udržení evropské jazykové různorodosti. České vydání románu Zabil jsem generála Franca bylo totiž podpořeno grantem v rámci projektu Kreativní Evropa, který financuje EU. Projekt je zaměřen na podporu jazykové a kulturní rozmanitosti v Evropě. Díky tomu se objevuje více překladů i z jazyků, jako je například islandština, maďarština nebo řečtina – anebo právě katalánština.

 

© Anna Tkáčová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Anna Tkáčová, 04.05.2021 08:51
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
Vzhledem k tomu, že překládám i rediguji, troufnu si tvrdit, že těžkopádný ten překlad není. Redakční práce mohla být odvedena mnohem lepším způsobem, v tom s Vámi souhlasím, ale nejde o prohřešky takového rázu, aby měly vliv na kvalitu četby kvalitní knihy.
Vložil: Roman Craven, 03.05.2021 22:45
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
Katalánská literatura by si jistě v českém či slovenském prostředí zasloužila větší pozornost. Jistě tu na to jsou překladatelé, ačkoliv mě osobně příliš tento překlad, často těžkopádný, a vlastně i péče ze strany daného nakladatelství nepřesvědčila. Ačkoliv překladatel hájí svůj vlastní jazyk vytvořený... speciálně pro překlad severokatalánských variant, místo severu v tom je nesporně cítit jih Čech, to je bez diskuze.
Vložil: Anna Tkáčová, 02.05.2021 11:07
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
Možná jste nabyl dojmu, že kniha je takto psaná celá. Není, takových úryvků je v ní pomálu a v celém kontextu knihy působí zcela organicky. Nejlépe, když si knihu přečtete celou. Soudit z několika vět vytržených z kontextu je těžké.
Vložil: Jan Veselý, 02.05.2021 08:21
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
Při vší úctě k překladateli, převod severokatalánštiny na mne působí šíleně uměle a jako čtenáře mě spolehlivě odradí a spíš nechtěně pobaví a rozesměje... Zajímalo by mě, jak to působí na další čtenáře...
Vložil: Anna Tkáčová, 01.05.2021 17:57
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
Za vytvoření katalánské sekce se také přimlouvám. Je to svébytná literatura a bude se přímo z ní překládat čím dál víc.
Vložil: Michal Brabec, 01.05.2021 14:11
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
A na srdci mám ještě jednu poznámku. Aniž bych chtěl redakci iLiteratury mluvit do organizace webu, myslím si, že v oddíle LITERATURY by neměla chybět sekce "llibres : Katalánsko, Andorra, Baleáry, Valencijsko...", popř. alespoň v "Ostatních", kde se nachází mj. "Baskicko" a "Okcitánie" (v ní byl ještě... nedávno uváděn katalánský spisovatel Antoni Dalmau). Ale nejde jen o to, že by se pak určití autoři lépe a snáze zařazovali. Dle mého názoru je katalánsky psaná literatura, z níž u nás jen v posledních sedmi letech vyšlo na 15 titulů (mj. Cabrého Přiznávám, že...), přehlížena neprávem a nevidím jediný důvod k tomu, proč zde vlastní sekci nemá...
Vložil: Michal Brabec, 01.05.2021 13:47
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
Ozval jsem se proto, že poznámka o "nechtěné lokalizaci příběhu" (jak stálo v původně zveřejněném textu recenze) mi připadala jako nespravedlivý soud a bez uvedení např. tří, čtyř příkladů jako ničím nepodložené tvrzení, které mohlo řadu potenciálních čtenářů od knihy odradit. Pro jejich představu... níže uvádím několik namátkou vybraných "severokatalánských" vět. Dle mého názoru na nich není (vyjma původu překladatele) jihočeského vůbec nic. „Začnema odzdůla, abychme vodu svedli k cestě. A jak budyme kopat, budyme se stáčit nahůru kolem důmu, dokál se nesejdeme.“ „A hlavňá si dobře vysušijte vlasy, déšť toťájž zabíjí od hlavy!“ „Ještíc včerejc nikdo nebyl většíj Francouz než oni, ale dneska už je to tam všudá samý Franco…“ „Nemá cenu, abyste se znovájc namočili, důjdu pro nějaké prkny, hnedlá jsem zpátky.“ „Přivezáli jsme vám překvapení! Vlastně, je to pro nás pro všichny, čiž? V Sant Llorenç jsme potkali můjho přítele Octaveho, bojovali jsme spolem na frontě…“
Vložil: Anna Tkáčová, 30.04.2021 20:55
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
Přiznávám, že nejsem dialektolog. Vycházela jsem z mluvy svých příbuzných - Jihočechů. Ta mi tak nějak automaticky naskočila v mysli, když jsem ty úryvky francouzské katalánštiny četla. Nemusí to tak ale být, odborník na dialekty češtiny vskutku nejsem. Překladatel si je nejlépe vědom toho, jak postupoval... při tvorbě uměle vytvořeného dialektu. Určitě to nebylo jednoduché.
Vložil: Michal Brabec, 30.04.2021 08:28
Lluís, Joan-Lluís: Zabil jsem generála Franca
Jako překladatel knihy musím zareagovat na vyjádření recenzentky, že ze "severokatalánštiny" je cítit "jihočeština". Nechápu, na základě čeho tak usuzuje. "Severokatalánštinu" jsem vytvořil jako "umělý" jazyk s vlastními pravidly a odchylkami, a to právě z toho důvodu, abych čtenáře nevytrhával z Pyrenejí... a nepřenášel kamkoli do ČR, neboť již při četbě originálu a rozvažování nad možným překladatelským řešením jsem si byl vědom, jak velkou, ba přímo školáckou chybou by bylo použít kterékoli z našich nářečí. Nevím, co autorku recenze přivádí na myšlenku (či spíše smyšlenku), že to je "jihočeština". Jako rodilý Budějčák mohu všechny ujistit, že žádný z mých jihočeských příbuzných a přátel takto (ani nijak podobně) nemluví. Nicméně za uvedení knihy ve známost každopádně paní Anně Tkáčové upřímně děkuji!!!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1034x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku