S dílem amerického historika maďarského původu Johna Lukacse (1924 – 2019) již měli čeští – a také slovenští – čtenáři možnost se seznámit ve své mateřštině. Autorovo jméno může znít povědomě především zájemcům o moderní dějiny, především o druhou světovou a studenou válku, neboť hlavně těmito tématy se ve své bohaté knižní tvorbě zabýval. Za zmínku stojí, že již koncem 70. let ostře vystoupil proti tezím Davida Irvinga, týkajícím se holocaustu (což ovšem nebránilo českým nakladatelům Irvingovy knihy již od poloviny 90. let vydávat, zatímco Lukacs se prvního překladu do češtiny dočkal až na konci první dekády nového milénia). Z Lukacsovy tvorby se každopádně vymyká jeho práce, sepsaná na konci 80. let, těsně před pádem komunistických režimů v sovětských satelitech, s jednoduchým názvem Budapešť 1900 a podtitulem Historický portrét města a jeho kultury. Tato Lukacsova pocta rodnému městu, protkaná střípky vzpomínek autorových rodičů, se zásluhou nakladatelství Academia, které stojí za většinou překladů historikova díla do češtiny, nyní dostává v překladu Adély Tošovské na český trh. Vydáním knihy zároveň nakladatelství Academia otevírá novou edici „Historie měst a území“.

O čem pojednává kniha, kterou autor pojmenuje názvem města a letopočtem, patrně není těžké si domyslet. Lukacs představuje jednu z metropolí položených na Dunaji v období, pro které se zejména v souvislosti se západní Evropou vžilo označení „belle époque“, přičemž mnohé z toho, co tuto epochu charakterizuje například v souvislosti s Paříží nebo Londýnem, platilo i pro Budapešť – a mnohé také ne, jak autor dokládá úryvky z deníků a dopisů západních návštěvníků, kteří z nějakého důvodu v Budapešti delší dobu pobývali. Zároveň nemohla zapřít svůj mnohonárodnostní charakter i určitá specifika, vyplývající z jejího postavení jakéhosi vedlejšího hlavního města. Její tvář ovlivňovalo jak teprve nedávné spojení dosud samostatných částí v jedno město, tak tisícileté výročí příchodu Uhrů do karpatské kotliny, na jehož upomínku získala Budapešť nejen majestátní a dobře známou budovu parlamentu, ale také první metro na evropské pevnině.

Zčásti má Lukacsův text podobu jakéhosi historického průvodce, s trochou fantazie si jej není obtížné představit jako jakousi instruktážní příručku pro budoucí cestovatele časem. Podrobně rozepisuje sociální a etnické rozvrstvení jednotlivých městských částí, všímá si nejen toho, jak a kde lidé bydleli a pracovali, ale také kam se chodili bavit, kam na nedělní procházky a kam na dobrou kávu (v případě, že si ji mohli dovolit). Zároveň se autor hlouběji zabývá soudobou maďarskou kulturou, zejména literaturou, a to zdaleka nikoli jen proto, že v románech tehdejších spisovatelů lze dohledat mnoho pasáží, jimiž je možné popis života obyvatel tehdejší Budapešti ilustrovat. Období kolem roku 1900 vnímá Lukacs jako přelomové v tom, že poprvé se maďarským umělcům podařilo ve větší míře prosadit za hranicemi Rakouska-Uherska, přičemž se ovšem mnozí natolik asimilovali do německé, anglické či francouzské kultury, že o jejich maďarském původu ví jen úzká skupina odborníků – jako asi nejznámější příklad autor zmiňuje Arthura Koestlera. Seznam autorem uváděných umělců nejrůznějších oborů, kteří v první zhruba třetině 20. století vyrazili z Uher do světa a zde si získali uznání kritiků i široké veřejnosti, je skutečně poměrně dlouhý, je ovšem otázkou, kolik z nich je známých lidem mimo maďarskou a mezinárodní obec hungaristů (naopak Béla Lugosi se na rozdíl od jiných herců do autorova výběru překvapivě nedostal).

Dobový portrét hlavního města, trvale hostícího parlament a vládu, pochopitelně nemůže pominout obraz celostátní politiky. Národnostní a politické třenice ústící v pády vlády, zatracení dříve oblíbených politiků, snaha o větší míru nezávislosti na Vídni, to vše jistě zní českému čtenáři povědomě, třebaže jednající postavy v tomto případě nosí nevyslovitelná maďarská příjmení. Snad jen záliba ve vzletných projevech odlišovala tehdejší uherské politiky od jejich českých protějšků. Výrazně méně prostoru pak Lukacs věnuje tomu, co bychom dnes označili výrazem komunální politika, poněkud paradoxně je tak v knize nejvíce zmiňovaným politikem komunální úrovně vídeňský starosta Karl Lueger, „proslulý“ daleko za hranice svého města výraznými antisemitskými postoji – právě jemu je připisováno autorství výrazu Judapest, zachycujícímu údajný přílišný vliv židovské populace na život a politické dění v Budapešti. I v Budapešti měl antisemitismus řadu příznivců, což Lukacs nijak nepopírá, upozorňuje však na rozdílný přístup vůči ve městě již dlouho usazeným Židům na straně jedné a chudým židovským přistěhovalcům z Haliče a jiných zaostalejších oblastí na straně druhé. Kolem roku 1900 se ovšem tyto rozdíly začínaly stírat, což plně korelovalo s obecnějšími tendencemi sílícího odporu vůči liberalismu a vzestupu nacionalismu. Ten se projevoval tlakem na maďarizaci jiných etnik žijících v Uhersku, Lukacs se mu však věnuje jen částečně, neboť se z povahy věci jednalo o záležitost jiných oblastí než Budapešti a jejího nejbližšího okolí.

Lukacsovi se podařilo najít citlivou rovnováhu mezi textem určeným pro zcela nepoučené čtenáře a pro čtenáře, kteří se již v moderních dějinách střední Evropy alespoň částečně orientují. Z textu nicméně opakovaně vyčnívá jeho zcela evidentní zaměření na americké čtenáře, jimž jsou určité evropské reálie neznámé. Tyto pasáže se v případě překladu do češtiny (ale i ostatních evropských jazyků) stávají v lepším případě zbytečnými (kolika evropským čtenářům pomůže přirovnání krajinné scenérie kolem Dunaje s tou kolem řeky Hudson?), v horším případě se z nich stává balast, zdržující plynulost četby (asi nejvýrazněji vynikne v pasáži vysvětlující princip středoškolského studia zakončeného maturitou nebo u popisu způsobu života v činžovních domech, kde autor pokládá za nutné zdůraznit, že obyvatelé Budapešti byli zvyklí žít po desítky let v nájemních bytech nebo zamykali vchodové dveře domů), jen výjimečně mohou čtenáře přimět k zamyšlení, zda to, co vnímá jako samozřejmost, je skutečně optimální (autorovo pozastavení nad tím, že „politické neshody otrávily osobní vztahy až k nenávisti“).

Několik překlepů by čtenář i recenzent jistě dokázal odpustit (v souvislosti s tím, jak si mnozí maďarští umělci upravovali jméno, aby v zahraničí lépe zapadli, poněkud komicky vyznívá překlep dělající z básníka Endre Adyho Endre Andyho), do textu se ovšem dostalo i několik zásadních nepřesností, které by naučná publikace z pera vystudovaného a na univerzitě působícího historika obsahovat neměla. Dějiny sice znají „rakouské císařství“, to ovšem nedělá z Marie Terezie rakouskou císařovnu, věcně nesprávná je i formulace, že král Ludvík Jagellonský zahynul v bitvě u Moháče, to jsou ale stále jednotlivosti, se samotným tématem knihy až tak úzce nesouvisející. Mnohem horším prohřeškem vůči historické terminologii je směšování výrazů „uherský“ a „maďarský“, které se knihou táhne jako červená nit, a na které čeští historici již opakovaně při vydání překladových děl o maďarské historii upozorňovali. Lze jen doufat, že jde ze strany autora, případně překladatelky o nedbalost, nikoli o záměr. Jako obzvláště křiklavé je nutné v případě českého vydání, které si pravděpodobně najde cestu i ke slovenským čtenářům, hodnotit výrazy užité pro oblast dnešního Slovenska, ať už jde o „sever Maďarska“ nebo „Piešťany v severozápadním Maďarsku“, příliš korektně nevyznívají ani „některá území obývaná Slováky na severu Uher“. V rámci objektivity je na druhou stranu nutné ocenit práci, odvedenou při přípravě českého vydání: dohledávání údajů o vydaných českých překladech maďarských spisovatelů, které Lukacs v knize hojně cituje.