Bolavá, Anna: Astrální květen

Bolavá, Anna
Astrální květen

sloupek beletrie česká

Ležím na zádech, na koberci uprostřed obýváku. Slyším desítky hlasů. Vím o všem, co se v našem stopatrovém domě šustne. Hbitě se otáčím na břicho, dokážu se neslyšně plazit do kuchyně, na záchod, dokonce nahoru po schodech. Distanční výuka člověka naučí…

Astrální květen

S každým v Googlu odevzdaným úkolem sama přestávám existovat. Když pořád jenom ležím, nevrhám žádný stín. Do obýváku málokdy padá světlo shora. Je dobře, že nejsem přímo na slunci, jen by na mně zhoustly řasy. Nikdo z učitelů by mi je nepřišel vykartáčovat. Hudební výchova. Ta za to může. Dlouhodobý úkol z hudebky byl poslední cihličkou v monumentální stavbě mého šílenství. Nechci jít na rentgen. Jako dítě jsem to psala na každý papírek, co jsem našla. Nechci jít na rentgen. Nikdo mě tam nedostane, nikdo mě nebude svlíkat! Platí to pořád? Nechci tam, nebo tam už i trochu chci? Er té plus cé té… Udělá mi někdo prosvícení kostí doma? Třeba to všemocné květnové slunce, které dopadne kráterem shora, když jedinou myšlenkou probourám střechu? Plazím se po schodech nahoru do patra. Dokážu to rychle a beze zvuků, mikrofony a kamery jsou teď během domácí výuky ze zákona povinně zapnuté. Bez přestání. Tělo se přizpůsobí, co by ne. Na břiše mám jemné šupiny, měnit barvu jsem dokázala už v únoru. Maskuju se do tvaru nábytku nebo rostlin. Teď už dost povadlých a nesympatických. Nikdo z vás si nepřeje, abych s tímhle obličejem šla ven. Vážně ne. Nejdu.

Představuju si infuzi, co vede ze stropu a končí v mojí ruce. Představuju si, že už si nepamatuju, jak mi její konec aplikují do žíly, vidím to už jen hezky čisté, zalepené, bez starostí. Až na tu vzduchovou bublinu v hadičce. Proč ji tam vždycky mám! Pomalu putuje směrem k ruce. Bude to bolet, až ji moje žíla vcucne? O pomoc volat nemůžu, kamery běží, mikrofony zapnuté. Paradox. Tolik dnešních potíží v nasvícených pracovnách, všichni ke všem vidí, ale nikdo ten obsah nedokáže správně dešifrovat. Hlavy se usmívají do monitorů, ale lidské končetiny už pod stolem chybí. Žáci jsou droidi plní drátků.

Pořád ležím na zádech. Držím něčí nohu za vylomené koleno a kopu do míče. Fotbal. Nahodím prut, hladina je strop. Rybařím vzhůru nohama. Něco zamíchám a k večeři už pak nic. Na okně sedí straka a je to moje babička. Ta živá, ano, tahle. „She’s got a dark hair,“ říká někdo vedle. Opravdu jsem před půl rokem vařila dvě jídla najednou? Teď už jsem na jiné úrovni. Nehýbu tělem, a přesto se vznáším. Začalo to na bradě, třásla se při rychlejších pohybech, závratě. Pak se hlava zvedla, ale jen v mysli. Kostra se neodlepila od koberce, a přesto jsem se procházela po střeše. Kolik rodičů objevilo během letošního jara astrální cestování? Kdy si to přiznají! Tají to. „Kdo promluví, ten to schytá,“ upozorňuje zase někdo vedle, hodina už začíná. Pořád začíná, nikdy nekončí.

Nic neříkám. Plazím se po břiše, jsem rychlá a neslyšná, už tam brzy budu. Nevím kde, ale jo. Na severu Bulharska začíná mrholit. Květen. Musíme začít i květen! Rozvařila jsem rýži na bílou bramborovou kaši. Nikdo se ale nezlobí, nikdo nic neříká, protože jsem doma sama. Děti se vrátily do škol. Ležím na břiše, na pomezí kuchyně a jídelny, v těch místech, kde kdysi tekl potok. Auta přes něj skákala, hot wheels s obrovskými pneumatikami. Domácí příkop, do kterého se chytá prach. Vsunu do něj ruku a přitlačím. Dva prsty zapraskají, jeden se zlomí. Vzduchová bublina je zase o něco blíž. Kamery běží, jen mikrofony chvílemi nefungují. Odděluju se od těla a jdu normálně po dvou na záchod. Taky mám jenom jedny nervy. Na okně je fialový jídlonosič, ten se teda nezdá. Přála bych si ty žádanky celkem tři, ale uvidíme, doktorka bývá náladová. V devět čtyřicet pět, čekárna prázdná jako vždy. Zaleju to smetanou a bude to jako omáčka. Když byla kdysi na základce žloutenka, postavili na záchody lavor s děsně ledovou vodou, do které jsme si museli namočit ruce, prý jako dezinfekce.

Květen a jeho smutný déšť. Nemá vůbec smysl zkoušet se plazit ven, lepší je odpojit se a letět bez těžkého, tlustého těla jen tak. Vitamín dé, samozřejmě, asi je dobrý na kosti a vlasy, dokážete pak velký věci. Doktorka mě udeří. Normálně mi dá ránu mezi oči, až se na koberci posadím. Tak jsem zpátky v sobě, nebo jsem skočila jinam? Ne, obličej je zase můj. Přeju si, aby se děti vrátily, bojím se sama v domě na koberci. Tvaruju z rýže různé typy těstovin, ale vycházejí mi z toho zase brambory. Květen je nádherný měsíc. Takový smutný, když se jemně rozprší.

 

Další sloupky

© Anna Bolavá
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 799x

Inzerce
Inzerce