Více než sedmdesát let stará a patrně nejslavnější próza spisovatelky a překladatelky Zdeňky Bezděkové (1907–1999) se od dob svého vzniku dočkala opakovaných vydání, a to jak za minulého režimu, tak v posledních třiceti letech. Knižně vyšel román Říkali mi Leni naposledy v Albatrosu v roce 2012 a osobitými ilustracemi jej doprovodila japonská výtvarnice žijící v Praze Iku Dekune. Pro české čtenáře dětských knih není její autorský rukopis neznámý (postarala se například o obrazový doprovod Zajatců stříbrného slunce Miloše Kratochvíla). Albatros své poslední vydání knihy Říkali mi Leni včetně obálky Iku Dekune v loňském roce zúročil v audioknize, jejíž režii dostala na starost zkušená dabingová režisérka Olga Walló, která se ostatně o audioknihy z dílny koncernu Albatros media stará pravidelně. Komplexně pojatá audiokniha v podání Terezy Marečkové se dočkala nominace na ceny Audiokniha roku v kategorii pro děti a mládež.

Vypravěčkou příběhu je jedenáctiletá Leni Freiwald z maloměsta v poválečném Německu, která zažívá nedostatek vřelosti ze strany rodiny. Otec zahynul během války, matka je tvrdá a stále velmi přesvědčená fašistka, necitlivý bratr býval členem Hitlerjugend, a jedinou přátelskou tvář tak pro Leni představuje babička. Čtenář a potažmo posluchač sleduje nejen její rodinné vztahy, ale z velké části i čas strávený ve škole, a je proto svědkem dívčina čím dál odhodlanějšího pátrání po vlastní identitě vyvolaného jak náznaky okolí, tak vlastními zastřenými vzpomínkami. Už z názvu je patrné, že dívčiny kořeny zřejmě nebudou k nalezení v Německu, natož u rodiny, kterou doposud považovala za vlastní.

Vlastenectví, odsouzení války i zřetelný idealismus směřující k mravním hodnotám sice odpovídají poválečné atmosféře, nicméně tendenční schémata požadovaná nastupujícím režimem se v roce 1948, kdy román poprvé vyšel, ještě nestihla beze zbytku projevit. To by se ostatně hybatelem děje a veskrze pozitivní postavou obžalovávající fašismus jen těžko stal americký voják. Vedle psychologicky pečlivě prokreslované dívky většina dospělých postav funguje jako typ reprezentující určitý světonázor či přístup. Je to patrné zejména ve chvíli, kdy Leninu učitelku, fanatickou nacistku, na její pracovní pozici nahrazuje učitel, který sice sám prošel koncentračním táborem, ale přesto je sužován kolektivní vinou svého národa. Obecně se potom ukazuje, že propaganda po léta vlévaná do žil německých obyvatel nevymizí přes noc ani podpisem mírové smlouvy. A zatímco v Lenině babičce konec války zanechává především úlevu, její dcera se vštípené ideologie jen těžko vzdává a pro národní poslání v podobě získaného dítěte v sobě kromě povinnosti jen těžko hledá nějaké city.

Na obálce audioknihy se můžeme dočíst, že Tereza Marečková (nar. 1995), pro niž je tento počin na poli audioknih premiéra, čte, zpívá a hraje. Dodejme, že tím zdaleka nekončí, kromě toho taky šeptá, křičí a obecně k textu přistupuje velmi dramaticky. Marečková má velmi mladistvý projev a příběh interpretuje s výraznou dětskou stylizací, někdy snad až příliš výraznou, přičemž bezprostřednost dítěte a s ní související naivní polohu se snaží vyvážit s pocity nespravedlnosti i dětské ublíženosti přecházející v naopak spravedlivé a odhodlané rozhořčení. Ostatní postavy dostatečně odlišuje, ale přitom vede v patrnosti, kdo je vypravěčkou textu, a kdo tedy ty ostatní posluchačům prezentuje. Proto vlastně dětskou stylizaci neopouští. Tato poloha svědčí třeba pasážím, kde Leni popisuje dospělé jako pohádkové bytosti – matku jako ledovou královnu a jejího přítele Otta, prospěchářského a zkorumpovaného bývalého esesáka, jako lidojeda.

Režisérka zjevně zvolila přístup, o němž předpokládala, že půjde naproti dětskému posluchači. Potvrzuje to i velmi bohaté a různorodé zvukové aranžmá. Hudební předěly jsou specificky voleny podle konkrétních situací a často sympaticky přecházejí do podkresu. Když například Leni vypráví, že ve škole zpívala píseň, interpretka uvedený úryvek zazpívá, ale jak pokračuje ve vyprávění, píseň nekončí, pouze se ztišuje a zůstává v pozadí. Když paní učitelka děvčatům káže o povinnostech správných německých dívek, jako předěl doznívající i během vyprávění slouží bubnování, v jiných situacích je to pískání, ale běžně se objevují i melodie nebo konkrétní skladby, mezi nimi například (v patřičném kontextu) česká hymna. Je podstatné, že jakkoliv jsou veškeré hudební motivy pestré, většinou nacházejí oporu v textu. Neomezují se přitom jen na hudební předěly, zahrnují i další prvky, které pomáhají s budováním atmosféry a orientací v textu. Pravidelnou součástí textu jsou například snové sekvence, v nichž se ve skutečnosti vyjevují dívčiny reálné vzpomínky, což si sama poměrně dlouho neuvědomuje. Tyto pasáže jsou od ostatního textu odlišovány vracející se tklivou instrumentální melodií. Audiokniha díky takto komplexnímu přístupu působí živě a dynamicky.

Při poslechu jednomu přijde na mysl, kde končí hranice literatury pro děti a kde začíná literatura pro dospělé. Dostatečnou nápovědu k celkové pointě knihy sice tvoří už název, text ovšem prakticky od začátku disponuje řadou naprosto jasných indicií, jež však cílí na fond znalostí předpokládaný spíš u dospělého než u dítěte. Dětský čtenář a posluchač je k pointě doveden také a zároveň je mu (nutno podotknout, že dost idealisticky) znázorněno, jak se to mělo s válečnou ideologií. Říkali mi Leni tak vlastně nabízí dva kódy čtení – bude fungovat jak pro poučenějšího čtenáře, tak pro toho, který se prostřednictvím knihy teprve „vzdělá“. Když trochu zapátráme, zjistíme, že Bezděková svou prózu psala pro dospělého čtenáře, ale po dobrých zkušenostech s předčítáním románu studentům v rámci pedagogické praxe román o jedenáct let později upravila a vydala v SNDKL jako knihu určenou pro děti a mládež. Upravila některé motivické a lexikální prvky, aby byl příběh dětem lépe srozumitelný.

Mnohem delší dobu své existence tak román Říkali mi Leni naprosto právem vystupuje jako literatura pro děti a audiokniha toto zařazení jenom posiluje. Nejen díky dětské stylizaci a výraznému herectví interpretky, svou roli hraje i dynamické zpracování ostatních složek audiálního zpracování. Vedle rysů pro dětskou literaturu příznačných (jako je směřování k dobrému konci, nevinnost dítěte, jistá dávka edukace, větší soustředění na dětské postavy než na ty dospělé atd.) si kniha zachovává i aspekty, které zprvu rozklíčuje pouze poučený čtenář. A přestože audiokniha svým komplexním a dynamickým zpracováním sází na dětského posluchače, téma může upoutat i ty odrostlejší. Obzvláště ty, jež se zajímají o audioknihy a jimi přidanou hodnotu.