iLiGlosa: Nevolíme-li, volíme nevolit

iLiGlosa
Nevolíme-li, volíme nevolit

aktualita beletrie česká

Titulek není slogan nějaké nové politické strany, ale filozofické východisko myslitele Jeana-Paula Sartra, který se v roce 1943 zapsal do dějin svazkem Bytí a nicota. „Něco sdělujeme, i když zarytě mlčíme,“ můžeme vyvodit z převratného exkurzu do chování rozličných forem života od biologa Charlese Darwina, který prvně vyšel roku 1872 pod názvem Výraz emocí u člověka a zvířat. Jeden se zabýval duchem, druhý hmotou, ale oba se do svého problému ponořili tak, že to bere dech.

Nevolíme-li, volíme nevolit aneb Řeč těla pro pokročilé

Za slovem bakterie většinou slýcháme ozvěnu nemoc, ale v poslední době se mluví i o prospěšných bakteriích a o tom, jak jsou důležité pro lidské zdraví. Darwin ve svém díle Výraz emocí u člověka a u zvířat učí, že bychom měli mít všechny formy života v úctě – dává jim specifické poselství, duši. Církev ho svého času označila za kacíře, ale ve skutečnosti toho pro Boha udělal mnoho. Učili jsme se ve škole, jak pobouřil pobožné svou teorií, že člověk pochází z opic. Někteří nadále věřili, že nás Bůh uplácal z hlíny, jiní se urazili, že bychom měli mít něco společného s primáty. A další to vyřešili tak, že Bůh stvořil opice, abychom se z nich pak vyloupli my – lidé.

Darwinův Výraz je podobně jako Sartrovo Bytí originální, geniální učebnice psychologie. Sartre pojednává o tom, co lze z lidské psýchy vidět jen vnitřním zrakem, Darwin o tom, co můžeme pozorovat očima. První je filozof, druhý biolog. První existenciální, druhý evoluční. U Sartra je základním kamenem nepřetržitý, fatálně unikavý proud existence, Darwin se zabývá jejím hmotným vývojem. Podobně jako Bytí je i Výraz kniha, jež vyžaduje hlubokou kontemplaci, bez které není čitelná – každodenní pozorování sebe sama i druhých.

O čem Darwin informuje? Využívá nejen svých vlastních pozorování, ale i těch zprostředkovaných kolegy. Jak se třeba chová člověk, který zdědil jmění? Jako opilec. Proč sevřeme rty, když se soustřeďujeme? Nechceme se rušit dýcháním. Proč zvedáme koutky obočí při zármutku? Vážně? Přiloženy jsou příklady tohoto jevu na ženě, které umírá dítě, a pak na chudém muži, jenž musí prodat svou milovanou kozu. Je to dojemné. On zvedá koutky obočí a koza mu olizuje ruce. Muž se loučí dlouho, ale na odchodu už se ani neotočí. Při popisu grimas se člověk nemůže ubránit pokusům zkusit si to před zrcadlem. Většinou to ale, světe div se, nejde. Nelze ovládnout vůlí to, co je reflexivní. Proto je herectví taková věda.

Ukázka z Darwinova bádání: „Jiná mladá dívka a mladík, oba v nejpovznesenější náladě, se spolu živě hádali a mimořádnou rychlostí. Všiml jsem si, že kdykoli byla mladá dívka překonána a nemohla ze sebe vypravit slova dosti rychle, její obočí se postavilo příčně vzhůru a na čele se jí tvořily pravoúhlé rýhy. Dávala takto pokaždé najevo velkou tíseň a učinila to během několika minut půltuctukrát. Neučinil jsem o tom žádnou poznámku, ale při pozdější příležitosti jsem ji prosil, aby uvedla v činnost svaly zármutku. Jiná dívka, která byla právě přítomna a dovedla to úmyslně učinit, jí ukázala, co se tím zamýšlí. Ona se o to opětovně pokoušela, ale naprosto selhala, a přece dříve tak nepatrná příčina k tísni, že nebyla s to hovořit dosti rychle, stačila, aby uvedla tyto svaly opět a opět v energickou činnost.“ (s. 147)

Jak si vážený vědec může být jistý svou znalostí skutečného rozpoložení člověka? Někdy si všimnu, že výraz mé tváře následuje cítěnou emoci až se zpožděním, někdy i několika dnů. A vůbec už nekoresponduje s momentální situací. A jak má čtenář stoprocentně rozlišit třeba nevrlost od tvrdošíjnosti, zvlášť když byly pojmenovány před sto padesáti lety? Čtení je to ale fascinující. V jednom místě třeba Darwin podrobně rozebírá rozbíhavost očí při „čumění do blba“ (hledění do prázdna): za různých okolností jsou to dva, tři nebo šest stupňů. Následuje „rozpačité uvažování“, jako téma – autor sám uvažuje odvážně.

Nedávno jsem na Darwina narazil v seznamu slavných osobností, které „trpěly“ Aspergerovým syndromem, tedy vysokofunkčním autismem. Jedním z jeho projevů je údajně neschopnost dekódovat chování druhých lidí, takzvaná slepota mysli. Na druhou stranu se prý člověk s autismem ve snaze napravit svůj deficit může stát silou vůle mistrem ve svém oboru.

 

Charles Darwin: Výraz emocí u člověka a u zvířat. Portál, Praha 2020, 352 s.

 

© Adam El Chaar

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 495x

Inzerce
Inzerce