Bezpečnostní předpisy v hromadné dopravě prodělaly vývoj od jednoho extrému k druhému: zatímco v polovině 19. století se nikdo nesměl k vlaku již patnáct minut před odjezdem ani přiblížit, o zhruba sto let později byly předpisy upravující cestování letadlem natolik benevolentní (přinejmenším v té části světa, která nebyla odříznutá železnou oponou), že se z toho dnes musí ježit chlupy na zátylku nejen bezpečnostním odborníkům. Přesto je poněkud překvapivé, jak dlouho zločincům trvalo, než je napadlo začít využívat únosů letadel jako prostředku k dosažení vlastních cílů. Jakmile se ovšem jednou Pandořina skříňka otevřela, počet těchto případů raketově narostl, přičemž častou destinací, kam se únosci nechávali dopravit, ať už s jakoukoliv motivací, byla kubánská Havana. Od Fidela Castra si slibovali vřelé přijetí, kterého se jim ovšem dostalo jen málokdy. Přesto trvalo mnoho let, než se ve Spojených státech podařilo zlomit odpor leteckých společností a v menší míře i lidskoprávních aktivistů a došlo k zavedení povinných bezpečnostních kontrol, oněch důvěrně známých rámů a přístrojů na kontrolu příručních zavazadel. O jednom z nejdramatičtějších, nejpopisovanějších a také nejdéle se vlekoucích (ve smyslu vynesení finálního rozsudku) případů únosu vnitrostátního amerického letadla v tomto období pojednává novinář Brendan Ian Koerner (nar. 1974) ve své knize Nebe patří nám s výmluvným podtitulem Láska a terorismus ve zlatých časech únosů, kterou ve své již dobře známé edici Prokletí reportéři vydalo v českém překladu Terezy Lieders slovenské nakladatelství Absynt.

Ač by to nejeden čtenář čekal, nejde o dobře známý případ dodnes nedopadeného D. B. (ve skutečnosti Dana) Coopera. O Cooperovi se autor v přehledu nejrůznějších únosů také zmiňuje, věnuje mu ovšem pouhé dvě stránky. Hlavní pozornost klade na únos provedený Williem Rogerem Holderem a Catherine Mary Kerkowovou v červnu 1972. Autor vychází ze dvou perspektiv, které v textu střídá: v obecné rovině popisuje situaci v letectví, jednotlivé únosy a pokusy o únos i pomalou reakci oficiálních míst na znepokojivý nárůst počtu těchto zločinů; konkrétně pak sleduje život obou hlavních aktérů od útlého dětství. Malý Holder byl jakožto syn černošských rodičů konfrontován nikoli s latentním, ale velmi konkrétním a fyzicky bolestivým rasismem. Koerner sleduje jeho osudy včetně nasazení ve Vietnamu až po náhodné opětovné setkání s Kerkowovou, která měla sice jako běloška objektivně lepší startovací pozici, ale jako dcera samoživitelky, kterou manžel opustil, přesto věděla, že americký sen je pro ni nedosažitelnou vidinou.

Samotný průběh únosu zabírá necelou pětinu knihy. Ačkoliv se autor stále drží věcného stylu psaní, díky námětu už se jedná o napínavé pasáže, v nichž nechybí snad žádný z motivů, které se v dobrodružných románech a filmech na téma „únos letadla teroristy“ objevují: pilot zvažující možnost zahrát si na hrdinu, stevardky neztrácející klid a profesionální úsměv, manažer firmy odmítající spolupráci s FBI a hatící činnost jejích agentů, únosce myslící zdánlivě na všechno, přesto ale stále nervóznější, a nechybí ani sexuální scéna.

Jakmile únosci bez úhony dorazí do cíle i se svým výkupným a nikomu z rukojmích se nic nestane, napětí sice opadne, ale v komplikovaném předivu vztahů suverénních států, levicových guerill, soukromých korporátů a nepříliš zastíraného boje o osobní moc však párek únosců zdaleka nemá vyhráno, a navzdory svému brilantnímu jednorázovému výkonu stále častěji tahá za kratší konec provazu. Vzhledem k tomu, jak jejich vzájemný vztah nakonec dopadne, by se na první pohled dalo usuzovat na platnost přísloví o štěstí, které peníze nepřinášejí. Příběh Holdera a Kerkowové je však složitější a spíše než cokoli jiného je příběhem o zneužití naivních idealistů, kteří příliš pozdě zjistí, že jejich snahy o změnu světového uspořádání neberou vážně ani představitelé hnutí, k nimž dosud vzhlíželi s úctou.

V obecné rovině pak autor mapuje vývoj politických diskusí nakonec vedoucích k přijetí bezpečnostních opatření, která dnes pokládáme za samozřejmá. Těmto pasážím by možná prospěl trochu širší záběr, omezený na vývoj ve Spojených státech amerických. Například se tu ani nedozvíme, zda byly Spojené státy první zemí, která k těmto opatřením přikročila, případně kdy je ty ostatní následovaly. Postupně se bezpečnostní opatření stala svého druhu otravnou rutinou jak pro cestující, tak i pro letištní zaměstnance, vykonávající svou práci s ne právě velkou pečlivostí. Až události 11. září 2001 připomněly, že toto nebezpečí nelze brát na lehkou váhu – to už však autor jen lehce naznačuje a obecnou rovinu knihy ukončuje zhruba k roku 2000.

Podobně jako populární seriál Letecké katastrofy, i kniha Nebe patří nám může překvapit, jak benevolentní mohly dříve letecké předpisy být. Populární seriál i kniha nabízejí napínavý a poučný zážitek, který připomíná, jak složitou cestou vznikaly dnes běžné postupy a předpisy. Nebe patří nám kromě toho nabízí koktejl lásky, zrady, vypočítavosti i upřímnosti hraničící s naivitou, to vše podané svižně ubíhajícím tempem a lehkým jazykem. Ač se jedná o naučnou literaturu, která jistě potěší nejednoho zájemce o dějiny letectví i o slavné kriminální případy, lze po knize bez obav sáhnout jako po četbě k odpočinku a rozptýlení – a po jejím přečtení se zamyslet, nakolik se letecká doprava v posledních desetiletích změnila a co to vypovídá o světě, ve kterém žijeme.