Koubek, Vilém: Posmrtná predace

Koubek, Vilém
Posmrtná predace

recenze sci-fi

Třetí román Viléma Koubka představuje mírné vykročení z žánru české akční sci-fi. Drsná škola z konce jednadvacátého století je zatím nejumírněnější, ale paradoxně také nejzábavnější autorovou knihou.

Tohle ghetto není pro mladý
Vilém Koubek
: Posmrtná predace. Host, Brno 2021, 288 s.

Román s optimistickým názvem Posmrtná predace je zasazen kamsi na konec jednadvacátého století. Jak to v Evropě vypadá, se ale z knihy moc nedozvíme. Autor utrousí jen několik poznámek o válce proti nové vlně komunismu, řízené robotickým Putinem. Veteránem bojů je i soukromé očko Vincent Krhavý, toho času především profesionální ochlasta a amatérský nadšenec do přípravy dokonalého kimči. Jenže při své nové zakázce se bude muset víc než jen zmátořit, aby přežil. Je totiž vyslán mafiánským bossem do Odpočinku, rezervace „zakonzervovaných“, neumírajících důchodců-mileniálů, kteří se duševně zasekli v době dospívání a vytvořili si vlastní verzi ráje, kde je vše po jejich. A tak každý čtvrtek Odpočinku vládnou megaslevy, v tramvaji místní ochranka svědomitě dbá, aby mladší pustili agresivní „věkově pokročilé“ sednout, v kavárnách se podávají pouze načančané a předražené nápoje a všichni se pohybují na malých vozíčcích, jen aby nemuseli nedejbože po chodníku… Jediný hřbitov, který v Odpočinku najdete, je vyhrazený pro mladé, kteří zde hromadně páchají sebevraždy.

Vilém Koubek ve svém novém románu udělal onen žánrový úkrok, který vyhlížela recenze na Organickou oprátku. Posmrtná predace si bere za vzor americkou detektivní drsnou školu. Z té ostatně čerpala už řada autorů české fantastiky. Například jeden z nejvýraznějších a nejlepších tvůrců české akční fantastiky Štěpán Kopřiva už přešel do detektivky úplně: v dvojici románů Rychlopalba a Křížová palba o bezejmenném vysočanském pochůzkáři a ve výborné povídce z antologie Praha Noir, která se svým tématem i provedením řadí vedle progresivních televizních projektů jako Pěstírna nebo Zrádci. Opuštění grandiózních a barvitých masakrů, okatě neznajících míru, a tlumenější příběh, v němž se spolu s hrdinou pohybujeme po omezeném prostoru (a většinu času i omezenou pěší rychlostí) a s ostatními postavami je nutné skutečně komunikovat a ne si jen vyměňovat hlášky, vyhovuje i Koubkovu stylu, plnému zlomyslných wisecracků.

A to přesto, že ze zmíněné drsné školy si bere především vnější znaky – včetně prototypického kabátu, ve kterém Krhavý ostentativně i spí, nebo nepostradatelných cigaret a mile retro zločineckého byznysu s pornografií, v jehož odkrývání by se neztratil ani Phil Marlowe z románu Hluboký spánek. Ve světě Koubkovy novinky je pochopitelně neustále sychravo, prší a sebevražedné sklony v něm mají snad i antidepresiva.

Jenže takto hypertrofované atributy vlastně dokonale sedí k městu, které je jedním velkým mixem bohem a příbuznými zapomenutého domova důchodců, socialistickou výstavbou zmasakrovaného sídliště a libovolného českého brownfieldu. Mimochodem, jedním z nejlepších autorových nápadů je možné vysvětlení existence této lokality, která jen z důchodů prostě nemůže přežít – kdosi si vypěstoval nesmrtelný elektorát, kterému stačí jen pravidelně dodávat slevy, seriály a pocit vlastní důležitosti (založený především na ponižování a následném vykořisťování mladých).

Zpodobnění důchodců coby nesmrtelných patologických monster, kde jen občas probleskne nějaké to babičkovsko-dědečkovské útěšné světlo, je pochopitelně čisté zlo a během čtení se opakovaně nabízí otázka, jak moc velká lidská zrůda Koubek je, co dostal ve škole za známku ze zkoušení Dědovy mísy a jestli někdy napíše Posmrtnou predaci 2 – Po dvaceti letech. Jenže je to zlo velmi zábavné a aktualizace žánrového stereotypu o nemorálních „horních deseti tisících“, kteří si myslí, že jim projdou natolik přízemní zločiny jako vražda, do stereotypu podobně nemorálních důchodců, funguje i díky české lokalizaci všemi těmi Sylvami, Káji a Franty a Fuchsy na jedničku (body navíc pak za krátkou, čistě česky absurdně pojatou evoluci platebních metod, prolínající se s evolucí metod podsvětí, jak z nové situace těžit). V podstatě dokonalé guilty pleasure na návštěvu u příbuzných.

Ovšem Posmrtná predace boduje i jinak. Například občasnými výpůjčkami ze stylu Kena Bruena (k jehož knihám s Jackem Taylorem má ostatně blízko i Krhavého vyšetřovací modus operandi: zlít se do němoty – dostat nakládačku – čirou náhodou někde něco zaslechnout – a nakonec doslova vrazit do vraha na ulici). Nebo promyšlenými dialogy, které někdy připomínají souboj montypythonovských psychopatů (především Vincent vs. správce kostela a knihovny), kteří si nechtějí vyměnit informace, ale co nejvíc druhého frustrovat. Případně osekáním nepodstatné přímé řeči, naplněné společenskou omáčkou, a přechod rovnou k podstatě sdělení (většinou ve stylu kdo koho kam s hlubokým vnitřním uspokojením poslal).

Zároveň si Koubek dopřál hned několik svých oblíbených popkulturních narážek. Například komunističtí vražední roboti se nazývají téčka (a komunikují pouze socialistickými hesly a nesou jména jako Lev) a důchodci provozované zvrhlé sexuální hrátky jsou inspirované nejmenovanou „klasikou“ v mnoha desítkách odstínů. Zároveň však tentokrát věci dotahuje k nádherně bizarním pointám. Z kreativně vyhořelého Quentina Tarantina se tak podle něj časem stane guru kulinářských pořadů, jejichž scénáře budou plné slova „fuck“. Právě přeříkáváním receptů, které mu vštípil, se Krhavý brání bolesti během mučení.

Posmrtná predace má pochopitelně i své vady. Na některé autor sám upozorní (role jisté značky cigaret), jiné prostě jen jsou (nevyjasněný osud postavy Marie). Zároveň stále platí, že hlavní hrdina je spíše generátor zábavy a průvodce po lunaparku románových atrakcí než někdo, kdo by vzbuzoval emoce. Ovšem vzhledem ke vší té nekorektní zábavě, kterou si při četbě v MHD nebo v průběhu projevu prezidenta republiky dopřejete, a skutečnosti, že i ty emoce nakonec obstará sympatická kočka Lžička se zálibou ve víčkách a rtech, jsou to vady ve výsledku jen kosmetické.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 834x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce