Setkání nad současnou řeckou povídkou

Setkání nad současnou řeckou povídkou

aktualita beletrie zahraniční

Diskuse nad soudobým Řeckem se často omezují buď na ekonomickou, nebo migrační krizi. Obě v Řecku zapříčinily v některých sociálních vrstvách plošnou chudobu, nezaměstnanost, daly vzniknout neobvykle silné vlně radikalismu a násilí, vlivem migrace se zásadním způsobem proměnilo složení obyvatel země. Jak se však fenomén krize odráží v řecké literatuře či zda vůbec, o tom diskutovali řečtí spisovatelé Jannis Palavos a Nikos Panajotopulos při on-line setkání dne 17. února 2021.

Διπλή συνάντηση – Setkání nad současnou řeckou povídkou

Během diskuse zazněly dvě povídky těchto spisovatelů v autorském čtení a českém překladu: Mana nebeská a Staří lidé. Poté následovala diskuse nad současnou řeckou prózou, konsekutivně tlumočena do češtiny. Šlo o první setkání svého druhu, zároveň o první čtenou prezentaci vítězných překladů překladatelské soutěže České společnosti novořeckých studií.

Nikos Panajotopulos vystudoval strojní inženýrství a současně se věnoval divadlu, pracoval také jako umělecký redaktor v novinách, časopisech a televizi. Od devadesátých let se profesionálně věnuje hlavně próze, scenáristice a překladu. Napsal desítku scénářů k celovečerním filmům, získal ocenění na 37. filmovém festivalu v Soluni, je aktivním členem Řecké asociace scenáristů, vyučuje scenáristiku na filmových školách. Je držitelem řady ocenění a jeho romány i povídky byly přeloženy do několika cizích jazyků. Do češtiny byl uveden povídkou Mana nebeská v překladu Eduarda Soukupa, studenta Univerzity Karlovy, jehož překlad získal zvláštní cenu v překladatelské soutěži 2019.

 Obrazek

Jannis Palavos vystudoval žurnalistiku na Aristotelově univerzitě v Soluni a kulturní management na athénské univerzitě Panteion. Napsal sbírky povídek Pravá láska a další povídky, které byly oceněny Státní cenou, a také napsal scénáře ke komiksům, za něž získal zvláštní ocenění. Vedle vlastní tvorby se zabývá uměleckým překladem z angličtiny. Do češtiny byl uveden povídkou Staří lidé v překladu Marie Rákosníkové, jejíž překlad byl v překladatelské soutěži 2020 vyhodnocen jako nejlepší.

Následující text shrnuje diskusi nad tvorbou obou autorů, ale také nad obecnou literární situací v Řecku.

Jannis Palavos: V povídce Staří lidé mi programově nešlo o zachycení řecké krize, prostě jsem nebyl psychicky v pořádku. A potřeboval jsem nějak sám v sobě zvládnout pocit záporného přepětí. Řečeno homeopatickou terminologií jsem intuitivně přešel do obtížného období svého života, což byla doba trávená doma na vsi, kdy jsem netušil, co budu v životě dál dělat. Zkušenost z onoho období jsem použil k tomu, abych tento svůj pocit ve svých tehdy 29 letech zpracoval psaním tohoto příběhu. Moje babička je – byla, už umřela – onou ženou upoutanou na lůžko. Tu povídku jsem jí věnoval, a když jsem jí řekl: „Babi, napsal jsem ti povídku,“ její reakce byla: „Kdy se hodláš oženit?“
Nikos Panajotopulos: V mém případě šlo o zakázku. Vydavatelství Metechmio, kde vydávám své knihy, se tehdy rozhodlo vytvořit sbírku povídek od sedmi autorů, kteří by psali o finanční krizi. V té době jsem bydlel v činžovním domě, který je popsán v příběhu, tato shromáždění vlastníků a pronajímatelů jsem osobně zažil a rozhodl jsem se v povídce využít sousedy, kteří mě mučili svým otřesným přístupem a svými řečmi na shromážděních, která trvala hodiny. Každá podobnost s osobami a věcmi je čistě náhodná, jak se často uvádí, ale ujišťuji vás, že jsem všechny osoby znal a že nejsou daleko od toho, co popisuji. Moje práce byla tedy relativně snadná. Myslím, že jediná věc, kterou jsem vymyslel, byla závěrečná slovní hříčka. Prostě se mi zdálo jako velmi pěkná příležitost prostřednictvím činžovního domu navodit atmosféru společnosti, společnosti, v níž to vře, i když nejde topení. Kdybyste se mě před 25 lety, když jsem vydal svou první knihu, zeptali, jestli by bylo těžké psát na objednávku, řekl bych vám, že to musí být nejtěžší věc na světě. Nakonec jsem ale postupem času dospěl k závěru, že to naopak může být vyzývavé a zajímavé, pokud má ona zakázka či objednávka smysl. Jediné, čeho se bylo třeba držet, bylo téma krize. Ve stejnou dobu jedny tehdy dobré noviny Ta Nea oslovily spisovatele, aby pro ně také napsali povídku o krizi, a v té době se u nás doma, v bytě mých rodičů, objevila na stropě vlhkost. Napsal jsem tehdy příběh o domě, který se kvůli vlhkosti rozpadá; ta povídka se jmenovala Bastlení, je to příběh, který mám moc rád, a nedokážete si představit, jak jsem byl za tu zakázku šťastný.

Řecká literatura krize
Jannis Palavos
: Pojem „literatura krize“ mi trochu připomíná to, co kdysi bývalo ve videoklubech, kde stával regál označený štítkem „snímky pro cinefily“. Je to nic neznamenající pojem, nálepka, kterou se někteří lidé ohánějí, protože musí pojmenovat něco, co přesně neznají. Nevědí ani, co by měl tento pojem zahrnovat. Ten termín se nedotýká ani tak filologů a vzdělanců, ale odkazuje hlavně k žurnalistice, která musí nějak pojmenovat, co se právě děje. Myslím, že se takové nálepky netýkají ani těch, co píší, protože spisovatel vždy píše v důsledku krize, ovšem vnitřní. Abych to shrnul, sám za sebe mohu říct, že se nepovažuji za součást této literatury; to, co píšu, nesouvisí nutně se současností ani nemá žádný sociologický rozměr. Pokud něco v mé tvorbě vychází z dnešních dní, určitě to vychází nezávisle, samo za sebe. Všechny důležité věci v umělecké tvorbě vycházejí nezávisle samy za sebe, nevycházejí z rozumu, dokonce ani ze srdce, ale vycházejí z hlubin nitra.
Nikos Panajotopulos: Myslím, že to, co říká Jannis, je naprostá pravda. Jediný vztah, který mám jako spisovatel ke krizi, jsou ty dvě povídky, co jsem napsal, a taky že jsem obětí krize jako ostatní Řekové. Nicméně abych vysvětlil, proč je i spisovatel obětí krize: v oněch letech jsem nemohl psát nic jiného než povídky, neměl jsem čas psát román, protože jsem se musel něčím živit. Trochu si zahraju na proroka, myslím, že pravá literatura krize se objeví mnohem později. Přestože již nyní existuje několik případů velmi dobré řecké literatury, které lze identifikovat jako literaturu krize.

Začátky spisovatelské dráhy
Jannis Palavos
: Kdybych se měl vyjádřit k tomu, proč jsem začal psát, rád bych řekl, že jsem se nikdy pro nic nerozhodl. Na univerzitě jsem začal psát v důsledku své malé osobní krize. Neumím na nic hrát, neumím točit filmy, umím jen číst a to jsem se naučil na prvním a druhém stupni základní školy. Takže psaní byl nástroj, který jsem měl. Literatura je arte povera a pro mne to byl způsob, jak zvládnout napětí, o kterém jsem mluvil dříve. Psaní mě začalo bavit a postupem času jsem zjistil, že ještě více než mně se líbí mým přátelům. A tak jsem v něm pokračoval.
Nikos Panajotopulos: Já jsem začal psát natruc svému otci, který chtěl, abych se stal lékařem a inženýrem. Řekl jsem mu, že se budu živit psaním, aniž bych tušil, co to znamená. Pak jsem se nechal zmámit tím, jak mé texty přijali přátelé, ale vytrval jsem.

Jannis Palavos: V Řecku se ale samotným psaním neuživíte, pokud nechcete neustále psát nebo neustále překládat. Kromě toho překládání je velmi náročná a špatně placená práce, a pokud ji budete dělat soustavně, nebudete mít dobré výsledky, váš „produkt“ nebude dobrý. Tím pádem každý dělá, co může, aby si vydělal na živobytí jinými, jindy zcela irelevantními způsoby, případně pracuje v blízkém oboru. Jako například Nikos, který je vynikajícím scenáristou a zároveň učí, a jen jaksi „on the side“, jak říkáme po kypersku, píše. Taková je situace v Řecku.
Nikos Panajotopulos: Přesto však nakladatelé komukoli vydají seberozsáhlejší román. Samo publikování není vůbec obtížné. Z finančního hlediska to snadné není, ale zdá se, že k řecké mentalitě patří představa, že spisovatelé píší pro radost, že to dělají jako koníček.

Jannis Palavos: Nikos a já jsme už po těch letech poněkud známí a vydat něco nového je pro nás relativně snadné. Ale mladý autor, který chce vydat povídky? Mou knihu Žert, ze které jsme dnes četli, všichni odmítli. Poslal jsem ji sedmi vydavatelům, šest z nich ji odmítlo. Poslední e-mail, na který jsem čekal a říkal si, OK, ještě poslední do sbírky, byl kladný a knížku k vydání přijali. Ale bylo to… Zkrátka, pokud vás neznají, nebudou se vámi a nějakým rukopisem zabývat.
Nikos Panajotopulos: Velké romány, jako jsou rodinné ságy, jdou na dračku. Povídky vycházejí, jen aby ukonejšily autory, ačkoli v Řecku máme v povídkové tvorbě lepší tradici než v románové.

Jannis Palavos: Abych jen doplnil to, co velmi správně Nikos řekl, v Řecku, v Česku, a mám za to, že všude na světě, panuje falešný dojem, že povídka je jakýmsi prvním krokem, než se dopracujete k románu. Mě se lidé často ptají: a kdy napíšete knihu? Nepovažují povídky za nesmírně náročný žánr.

 Obrazek  Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Pavlína Šípová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 634x

Inzerce
Inzerce