Attenborough, David: Život na naší planetě

Attenborough, David
Život na naší planetě

recenze přírodní vědy

Rozpínající se lidstvo ohrožuje svými neuváženými činy stabilitu biosféry, což se mu nakonec může šeredně vymstít. Náprava situace by přitom podle světoznámého britského popularizátora a přírodovědce nemusela být tak drastická, jak se nás odpůrci šetrnější environmentální politiky snaží přesvědčit. Jen to bude vyžadovat přehodnocení našeho přístupu k přírodě i role, kterou v ní hrajeme.

Manifest za záchranu světa
David Attenborough
: Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost. Přel. Jiří Petrů, Práh, 2021, 264 s.

Svět prošel za sto let neuvěřitelnou proměnou. Rostla ekonomická prosperita, nové léky smetly kdysi obávané choroby a součástí našich životů se stala celá řada pozoruhodných technologií. I díky tomu se velikost lidské populace za tu dobu zněkolikanásobila na současných bezmála osm miliard lidí. Lidstvo se však nerozpíná do vzduchoprázdna. Jeho růst, jenž vyžaduje stále více potravin k nakrmení všech hladových krků a stále více zdrojů k uspokojení všech našich potřeb, probíhá na úkor divoké přírody, která se setrvale smrskává a ztrácí schopnost vykonávat své základní funkce. Jedním z nejpovolanějších lidí, kteří tuto změnu a její dopady dokážou na základě vlastních zkušeností zhodnotit, je čerstvě pětadevadesátiletý britský přírodovědec a popularizátor David Attenborough (nar. 1926), jenž se této úlohy zhostil ve své nejnovější knize Život na naší planetě (A Life on Our Planet, 2020). Ta je po titulech Život na Zemi (1986), Planeta žije (1990) a Soukromý život rostlin (1996) jeho čtvrtou publikací přeloženou do češtiny a tematicky koresponduje se stejnojmenným televizním dokumentem vypuštěným do světa loni na podzim.

Attenborough rozdělil svazek do tří částí. V té první, která je do jisté míry biografická a přibližuje například jeho začátky v BBC, se věnuje především tomu, jakou proměnou příroda prošla během jeho života a upozorňuje na nejzávažnější problémy s touto změnou spojené. Popisuje rychlé kácení deštných pralesů, rostoucí produkci emisí oxidu uhličitého, tání polárních ledovců, neudržitelné využívání zdrojů (kupříkladu nadměrný rybolov) nebo zvyšování počtu lidí na planetě a s tím související rozpínání lidských sídel i rozlohy obdělávané půdy. Přestože tyto změny probíhají neustále, kvůli „syndromu posouvajícího se referenčního bodu,“ tedy toho, že „každá generace definuje to, co považuje za normální, podle toho, co sama zažila,“ si málokdy uvědomíme, jak hluboké a rozsáhlé jsou.

Dále autor připomíná, nakolik jsou procesy probíhající v přírodě provázané, a upozorňuje, co by se mohlo stát, kdyby se některé z nich v důsledku lidské činnosti zhroutily. Klíčovým prvkem pro stabilitu ekosystémů je podle něj biodiverzita, tedy biologická rozmanitost: „Není náhodou, že planeta ztrácí stabilitu souběžně s tím, jak upadá její biodiverzita – obojí je úzce propojené. Pokud tedy chceme navrátit planetě rovnováhu, musíme především obnovit její biodiverzitu - vrátit jí přesně to, co jsme jí odebrali. Jedině tak se vyhneme krizi vzniklé naším vlastním přičiněním.“ Tím se v podstatě dostáváme ke druhé a nejkratší ze tří částí, v níž Attenborough chmurně prorokuje, co by se s divokou přírodou i samotným světem stalo za deset, dvacet, padesát či osmdesát let, kdyby současné trendy pokračovaly v nezměněné podobě.

To se ale stát nemusí. Závěrečná část totiž nabízí „vizi do budoucnosti“, respektive různá řešení, jak by se situace dala napravit, stabilizovat, nebo alespoň zmírnit. Základem je samozřejmě udržitelné využívání zdrojů, což autor názorně dokládá třeba na příkladu opakovaně propíraného rybolovu. Ten je v současnosti na mnoha místech natolik intenzivní a nešetrný k biotopům i necílových druhům, že dochází k destabilizaci celého ekosystému a poklesu výnosů, což rybáře nutí k ještě intenzivnějšímu lovu, čímž vzniká začarovaný kruh. Nicméně tuto sebevražednou spirálu lze s trochou snahy zastavit, jak dokazují některé zajímavé pokusy. Stačí vyhradit dostatečně velké chráněné území, kde se může populace obnovovat, a nakonec z toho díky „efektu přelití“ těží i okolní loviště. Je však otázkou, jak takové chráněné oblasti vymezit a zachovávat v mezinárodních vodách, kde je současná situace typickým výsledkem „tragédie obecní pastviny“.

Attenborough klade rovněž důraz na to, abychom volné přírodě opět přenechali část území, kterou jsme jí uzmuli, nebo abychom omezili používání pesticidů a herbicidů, jež mívají nezamýšlený dopad i na necílové druhy. To může ve světě s rostoucím počtem hladových krků znít jako utopie, ale i v tomto případě podle autora stačí, když se pro pomoc obrátíme k přírodě. Díky moderním metodám zemědělství založeným na přirozenějších principech (omezení monokultur, propracovanější střídání plodin, lepší hospodaření s vodou apod.) lze i na menší ploše dosáhnout vysokých výnosů, aniž by se půda znehodnocovala. Mimořádně důležité je podle autora též zastavení překotného kácení deštných pralesů, čehož by se mohlo dosáhnout stanovením hodnoty divoké přírody, protože zatím je vždy výhodnější prales vykácet a na uvolněném prostoru pěstovat z krátkodobého hlediska ekonomicky výhodnější plodiny. V samotném závěru se kniha vedle otázky budování zelenějších měst dotýká také klíčového faktoru celého problému, totiž prudkého růstu světové populace, přičemž nabízí staré známé recepty v podobě podpory vzdělanosti a zrovnoprávnění žen.

Attenborough v podstatě neříká nic zásadně nového, převratného či nečekaného. Pojmenovává problém a snaží se nabídnout určitá řešení, přičemž se odvolává na ta, která se opírají o letité zkušenosti nebo přesvědčivé vědecké studie. Pozitivem každopádně je, že to vše shrnuje nadmíru srozumitelně na jednom místě, se snahou o racionální přístup a bez zbytečných odboček. Snaží se navíc vysvětlit, že obnova divoké přírody a biodiverzity není něco, co si přeje hrstka aktivistů, nýbrž co bychom si měli přát všichni, protože jedině tak lze zajistit prosperitu i budoucím generacím.

Autorova vize je samozřejmě poutavá a je pravděpodobné, že lidé, kteří po jeho knize sáhnou, s ním budou zajedno. Její naplnění by však vyžadovalo všeobecnou názorovou shodu na vymezení problému, zhodnocení jeho závažnosti a na krocích, jež je nutné podniknout k jeho vyřešení. (Nehledě na požadavek, aby nejbohatší výrazně omezili svou spotřebu.) Nicméně její dosažení se zatím nejeví moc reálně a Život na naší planetě na tom navzdory svým kvalitám pravděpodobně nic moc nezmění, neboť ty, které by kniha chtěla přesvědčit, po ní buď nesáhnou, anebo zastávají natolik odlišné postoje (typicky třeba „racionální optimista“ Matt Ridley), že ji patrně odmítnou jako zbytečně vyhrocenou. Pozornost si však rozhodně zaslouží. Nejen kvůli Attenboroughově osobitému, skoro až poetickému pohledu na přírodu, ale i díky představení zajímavých zemědělských a technologických inovací, které snad lidstvu hrozící krizi pomohou překonat. A třeba se jí přece jen podaří zasít semínko pochyb i v těch, kteří s autorem na jedné vlně nejsou. Některá fakta jsou více než výmluvná.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 798x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce