Sandgren, Lydia: Samlade verk

Sandgren, Lydia
Samlade verk

recenze beletrie zahraniční

Nejlepším švédským beletristickým titulem loňského roku byl podle porotců Augustovy ceny debut třiatřicetileté göteborské rodačky Lydie Sandgren. Obsáhlý a neobyčejně propracovaný román s názvem Sebrané dílo, jehož hlavním hrdinou je stárnoucí majitel menšího nakladatelství, představuje slovy poroty „vyznání lásky literatuře“, zároveň se ale také vysmívá intelektuálskému tlachání.

Hemingway se dvěma dětmi a nakladatelstvím na krku
Lydia Sandgren
: Samlade verk. Albert Bonniers, Stockholm, 690 s.

Kdo by o autorce sedmisetstránkového románu Samlade verk (Sebrané dílo, 2020) nic netušil, snadno by uvěřil, že jde o šedesátnici, nostalgicky vzpomínající na atmosféru osmdesátých let v Göteborgu a Paříži. Natolik přesvědčivě nás Lydia Sandgren (nar. 1987) přenáší právě do tohoto prostředí, mezi studenty umění a literatury, do hospůdek, kaváren, ulic i poslucháren. V Göteborgu vyrostla, důvěrně jej zná a svým románem mu tak trochu staví pomník.

Hlavní hrdina, nakladatel Martin Berg, zde žije někdy před rokem 2020 se dvěma téměř dospělými dětmi, jeho manželka před lety zmizela neznámo kam. Beze spěchu, s podmanivou radostí z vyprávění, se o něm i jeho blízkých dozvídáme stále víc, mimo jiné prostřednictvím rozsáhlých odboček do Martinových studentských let. Právě v těchto vzpomínkových pasážích se ocitáme v osmdesátých letech, na scéně se objevuje Martinův nejlepší přítel malíř Gustav, pozdější manželka Cecilia a široká plejáda dalších rodinných příslušníků a známých. A ti všichni zkrátka normálně žijí, vedou rozhovory o všem i o ničem a spisovatelka okamžiky z jejich života zaznamenává elegantními, vycizelovanými větami, z nichž se snad ani v jedné nespokojuje s prostým převyprávěním událostí. Začíná to už výborným úvodem, v němž nakladatel a rádobyspisovatel Martin, zahrabaný v hromadách zápisků a vzpomínek, zírá do stropu s neodbytnou myšlenkou, jak bílá, jak dokonale nepopsaná tato plocha je. Lehce ironický nadhled, suverénní tón, neustálý úsměv a laskavost vůči postavám i čtenáři, který si své oblíbence může na té spoustě stránek užít do sytosti – všechny tyto vlastnosti románu zajistily neuvěřitelný úspěch, a to nejen ve Švédsku (nakladatel uvádí přes 100 000 prodaných výtisků a 16 zemí, kam byla zprostředkována práva – Česko mezi nimi zatím chybí).

Autorka zručně kombinuje nejrůznější lákadla: postupné odhalování tajemství, milostný trojúhelník včetně závěrečného překvapení, takřka detektivní zápletku týkající se Ceciliina dobrovolného zmizení, ale i dobře odpozorované scény ze života. Recenzenti svorně žasnou nad řemeslnou úrovní debutového díla, na němž údajně Lydia Sandgren pracovala přes deset let – a pravděpodobně je oslovuje i skutečnost, že jako hlavního hrdinu si autorka zvolila nakladatele, přičemž v knize s gustem líčí celou tuto specifickou branži včetně jejích méně zářivých stránek; občas se příběhem mihne i nějaká ta literární celebrita. To všechno nakonec dovedlo porotu Augustovy ceny, udělované švédskými nakladateli a knihkupci, k závěru, že je Sebrané dílo i přes velkou konkurenci nejlepším švédským beletristickým titulem loňského roku.

Zásadním tématem románu, který by se dal kromě výše řečeného považovat i za jakýsi bildungsroman, je plynutí času, nostalgie a bilancování: kdy doopravdy dospíváme? Co po nás zůstane? Jak se vypořádat s nenaplněnými ambicemi? Jak poznat, jestli byl náš život úspěšný? (A Martinovi, který od mládí chová přání stát se spisovatelem, navíc pořád někde vzadu v hlavě zní: co by na to řekl Hemingway? Co by asi v takové situaci udělal Joyce?)

Lydia Sandgren pracuje jako psycholožka, psaní se věnuje jen ve volném čase, a snad se dá říct, že se v knize její profese odráží v upřímném zájmu o postavy. Martin je tak trochu slaboch, trochu pokrytec, trochu alibista a pozér, zprvu ambiciózní, později spíše rezignovaný. Právě proto mu dobře rozumíme! A jeho jemnou, nepřiznanou závist vůči talentovanému malíři Gustavovi a nadějné filozofce Cecilii, zakrývanou občas sklony ke žvanilství a shazování ostatních, chápeme bezezbytku. Na druhou stranu mu musíme i fandit, protože na rozdíl od Cecilie neutíká z boje. Jejich děti hledají nejen svou matku, ale i směr v životě, a významnou roli v tom všem hraje literatura.

Vedle individuálních osudů autorka jakoby mimochodem reflektuje otázky dnešní doby, k její knize bude možné se vracet jako ke zdařilému zachycení atmosféry, palčivých otázek a společenských trendů počátku třetího tisíciletí. Zároveň román návraty do osmdesátých let včetně zmínek o výbuchu Černobylu, teroristických útocích, vraždě Olofa Palmeho či hrozbě HIV zbavuje čtenáře pocitu, že dřív byl svět víc v pořádku. Nebyl, není a nebude a jeho obyvatelům nezbývá než snažit se to nějak přežít.

Samlade verk v sobě spojuje všechno možné, nejedná se však o experimentální dílo, které by někam posunovalo naši literární zkušenost. Využívá to, co máme rádi, a využívá to sofistikovaně a naplno. Jeho laskavá rozpovídanost, bystré postřehy a všudypřítomná ironie způsobují, že se v něm čtenář cítí dobře. Intelektuálové a umělci jsou líčeni místy trochu s despektem, obzvláště jejich častá záliba v prázdných slovech a frázích, ale ve skutečnosti jim všechna ta pozornost jistě lichotí. A melancholické duše se díky příběhu mohou zamýšlet nad míjením a nedorozuměními, a hlavně možná nad dosebezahleděností většiny z nás, kvůli které je samota vlastně nevyhnutelná.

Z hlediska případného českého překladu by román byl pro nakladatele sázkou na jistotu – nebýt jeho poněkud přebujelého rozsahu. Takto je váhání s nákupem práv pochopitelné. Přesto věřím, že se nakonec dočkáme. Kdyby ne, nepřijdeme o nic přelomového – jen o dobré čtení.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.