Markaris, Petros

Markaris, Petros

rozhovor krimi

Populární řecký prozaik, překladatel a scenárista Petros Markaris (*1937) upozorňuje na palčivá témata řecké společnosti detektivními romány. V rozhovoru autor představuje hlavní postavu svých děl, komisaře Charitose, popisuje svůj způsob psaní nebo odhaluje, čím zaujal zahraniční čtenáře.

Napsal jsem tetralogii řecké krize

Markarisovy detektivky z Athén, kde společně s místními žijí migranti nebo političtí uprchlíci ze sousedních zemí, se podobají spíše sociálním románům. Všichni v nich společně prožívají časté stávky a ruch velkoměsta. Na druhou stranu Markaris odhaluje i jinou tvář Athén – barvitě vykresluje příjemné taverny a život města v noci, kdy se vytrácí přes den panující chaos. Zároveň se dotýká dalších témat: tradiční silné buržoazní třídy, daňových úniků, extrémní pravice, nedostatku pracovních míst a řecké byrokracie.

Petros Markaris sám pochází ze středostavovské istanbulské rodiny. Po studiích se přestěhoval do Athén, které se mu staly domovem a inspirací; věnoval se psaní divadelních her, spolupracoval na filmových scénářích s režisérem Theodorem Angelopulosem, a když posléze v 90. letech psal scénář k jednomu detektivnímu seriálu pro řeckou televizi, zrodila se myšlenka na vytvoření postavy Kostase Charitose.

Markaris a jeho Kostas Charitos sklízejí vavříny zejména v Itálii, Španělsku, Německu a Francii, celkově byly Markarisovy knihy přeloženy do čtrnácti jazyků a přenášejí mnohdy těžko srozumitelné řecké reálie do povědomí světové čtenářské obce.

iLiteratura: Proč jste si vybral detektivní román? Bylo to proto, abyste upozornil na problémy úzce související s ekonomickou krizí?
Petros Markaris: Současný detektivní román se v Evropě vyvinul ve společenský román, jehož základem je detektivní zápletka. Stejným způsobem se píšou nejen středomořské detektivní romány, ale i ty skandinávské. V podstatě je to krok zpět, návrat k městskému románu 19. století. Mnoho spisovatelů tehdy použilo jako základ svých děl detektivní příběh, například Victor Hugo v románu Bídníci, Dostojevskij v románech Zločin a Trest a Bratři Karamazovi nebo i Balzac či Zola. Proto se i pro mě detektivní román stal vhodným žánrem pro popsání příčin ekonomické krize v Řecku a jejích katastrofických dopadů.

iLiteratura: Co vás inspirovalo k vytvoření postavy Kostase Charitose, jenž si získal přízeň čtenářů díky tomu, že se ho podařilo ukázat i bez uniformy, jako otce a manžela, který rád tráví čas s rodinou? Od začátku jste byl rozhodnutý, že hlavním hrdinou bude policista?
Petros Markaris: Myšlenka stvořit Kostase Charitose se zrodila, když jsem psal scénář jednoho televizního seriálu s názvem Ανατομία ενός Εγκλήματος (Anatomie zločinu). Počátkem třetího roku, když jsem začal psát scénáře ke třetí řadě, jsem před sebou najednou uviděl typickou řeckou maloměstskou tříčlennou rodinu: muže, ženu a jedno dítě. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to bude holčička. Moje první reakce na tuto myšlenku byla negativní, už jsem se v předchozích dílech tohoto seriálu zabýval maloměstskými postavami mnohokrát. Ten muž byl však velmi tvrdohlavý. Vídal jsem ho před sebou každé ráno, jako by to byl živý člověk. To se pro mě v určitém okamžiku proměnilo v mučení, protože mi jeho přítomnost nedovolovala soustředit se na psaní scénářů. Proto jsem si jednoho dne řekl: „Aby mě mohl takto mučit, pak musí být buď policista, nebo zubař.“ A tak se zrodil Kostas Charitos, hlavní postava nejen románů týkajících se krize, ale i všech mých ostatních detektivních románů.

iLiteratura: Podobáte se mu v něčem?
Petros Markaris: Podobáme se navzájem jen v našem ironickém pohledu na Athény a Athéňany. Další podobnost se netýká Charitose, ale jeho ženy Adriani. Adriani je stejná jako moje maminka. Když chci napsat, co říká Adriani, popřemýšlím, co by řekla maminka, a napíšu přesně to.

iLiteratura: Než začnete psát, máte předem promyšlený celý příběh až do konce, nebo vzniká postupně během psaní?
Petros Markaris: Když začínám psát román, mám v hlavě jen kostru příběhu. Odkrývám ho od kapitoly ke kapitole. Tento způsob psaní má jeden konkrétní důvod. Vypravěčem příběhu nejsem já, ale Charitos, on vypráví příběh v první osobě a v přítomném čase. Když dopisuji kapitolu, ptám se: „Co teď udělá Charitos?“ A zatímco se snažím odhalit další jeho krok, objevuji zároveň, jakým směrem se bude ubírat příběh.

iLiteratura: Athény jsou důležitou součástí vašich románů. Můžeme říct, že jsou hlavní postavou stejně jako Charitos, který dokonale zná každé jejich zákoutí?
Petros Markaris: Ano, Athény jsou jedním z protagonistů mých románů. Jedinou výjimku představuje román Παλιά, πολύ Παλιά (Konstantinopol, město prastaré), který se odehrává v mém rodném městě, Istanbulu. To, že v nějakém díle vystupuje město jako hlavní hrdina, není žádná novinka. V mnohých detektivních románech hrají města hlavní roli, uveďme Paříž v románech Georgese Simenona, Barcelonu v románech Manuela Vázqueze Montalbána nebo Marseille v dílech spisovatele Jean-Clauda Izzo.

iLiteratura: Jak přijímají vaše detektivní romány o krizi čtenáři ve Španělsku, Itálii, Německu a Řecku?
Petros Markaris: V Řecku měly romány o krizi velkou odezvu, ta byla ale stejná i u mých dalších románů. Ve všech třech zemích, které uvádíte, byly romány přijaty s velkým zájmem. Rozdíly nastávají u čtenářské obce: italští a španělští čtenáři, kteří si také prošli složitým obdobím ekonomické krize, měli pro potíže Řeků větší pochopení. Naopak němečtí čtenáři se domnívali, že Řekové platí za svoje chyby, protože mnoho let plýtvali a žili si nad své ekonomické možnosti. Největší odezvu měl můj druhý román s tematikou krize, Περαίωση (Konečná likvidace).

iLiteratura: Proč si myslíte, že jsou vaše díla ve zmíněných státech tak čtenářsky úspěšná? Je to jenom tím, že se španělští a italští čtenáři dokážou identifikovat s vaším dílem, jelikož si sami zažili totéž?
Petros Markaris: Nejde pouze o společné zkušenosti s krizí. Ve státech jižní Evropy, jako je Itálie a Španělsko, fungují stejné sociální struktury jako v Řecku. Díky tomu se čtenáři dokáží s románem ztotožnit prostřednictvím tématu rodiny. Jedna Španělka mi řekla: „Rodina Charitose je jako moje. Je úplně stejná.“ Pokaždé, když mám autogramiádu v Itálii, někteří čtenáři mi říkají: „Adriani je jako moje matka.“ Ale například v Německu tomu tak není, tam je způsob života rodin odlišný.

iLiteratura: Když jste začal psát první detektivní příběh o krizi, věděl jste, že se nakonec stane hlavním tématem i vašich několika následujících děl? Nebo jste se rozhodl napsat další romány s tematikou krize až na základě aktuálního dění v Řecku?
Petros Markaris: Když v Řecku nastala krize, slýchával jsem od politiků, jak říkají občanům: „Žádné obavy. Zavedeme několik opatření a krize přejde.“ Já jsem si ovšem už tehdy uvědomil, že tu krize s námi bude mnoho dalších let. Z toho důvodu jsem hned na začátku oznámil, že mým cílem bude napsat „trilogii krize“. Nakonec jsem napsal ještě Τίτλοι Τέλους (Na závěr) a z trilogie se stala tetralogie.

iLiteratura: Zlepšila se podle vás situace v Řecku, nebo zůstává taková, jakou ji popisujete v románech?
Petros Markaris: Situace se začala postupně zlepšovat v letech 2018 a 2019. Bohužel tento moment, kdy jsme se mohli trochu nadechnout, překazila koronavirová epidemie. A tentokrát, jak víte, je situace ještě těžší, protože pandemie není fenomén pouze řecký, ale celosvětový. Nevíme, kdy skončí a kolik let bude trvat, než se znovu postavíme na nohy. Víme ovšem, že to pro ekonomicky slabší státy, mezi které patří i Řecko, bude náročnější.

iLiteratura: Od psaní scénářů jste přešel k románům a stal jste se úspěšným spisovatelem. Neláká vás vrátit se znovu ke scénářům a napsat scénář k některé z vašich knih?
Petros Markaris: Začal jsem jako autor divadelních her. K psaní scénářů mě přivedl známý režisér Theodoros Angelopulos. Jako jediný jsem se s ním podílel na tvorbě scénářů několika jeho filmů. Po jeho smrti jsem je přestal psát a už se k nim znovu nebudu vracet. Činnost, které se věnuji většinu mé spisovatelské kariéry, je překlad. Psaní románů a překlady jsou dvě literární činnosti, kterými se zabývám neustále. Můj nejnovější překlad je Goethův Faust. Nepřeložil jsem pouze toto dílo, ale také nejstarší dochovanou verzi, kterou v Německu nazývají Urfaust. Kromě toho se těším z přítomnosti Charitose a jeho rodiny, i když zrovna žádný román nepíšu.

 

© Veronika Šímová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1097x

štítky k článku

Inzerce