Ventura, Candida: Můj rozchod s komunismem

Ventura, Candida
Můj rozchod s komunismem

recenze beletrie zahraniční

Cândida Ventura, femme fatale Portugalské komunistické strany, vzdělaná, atraktivní a angažovaná žena nadšená pro komunistické ideály, žila od roku 1965 deset let v Československu. Kvůli těm ideálům byla ochotna riskovat vlastní zdraví. Ale události srpna 1968 ji ideálů zbavily. Do Prahy se vracela až do konce života v roce 2015. Pro české čtenáře je její kniha zajímavá osobitým pohledem na období tzv. normalizace – pohledem pozorovatele, který byl v centru dění, a přece si zachoval odstup.

Co ještě nebylo řečeno
Cândida Ventura
: Můj rozchod s komunismem. Přel. Eva Schalková, ÚSTR, Praha, 2020, 248 s.

Roku 2020 vydal Ústav pro studium totalitních režimů knihu, jejíž autorkou je významná osobnost portugalské levice 20. století Cândida Ventura. Přesný překlad názvu, pod nímž vzpomínkový až dokumentární text vyšel v originále, by zněl „Socialismus, jak jsem ho zažila: svědectví bývalé členky vedení Portugalské komunistické strany“ (O « socialismo » que eu vivi: testemunho de uma ex-dirigente do PCP). První vydání Ventuřiných vzpomínek vyšlo začátkem roku 1984 s předmluvou Artura Longena. Zájem o ně byl tak velký, že nakladatelství připravilo ještě téhož roku druhé vydání. To vyšlo v září v nákladu 8000 výtisků. Jenže v knihkupectvích se téměř neobjevily. Většina knih zmizela, což dodnes nebylo nijak prokazatelně vysvětleno a vlastně ani zdůvodněno.

I když rok vydání a téma kritiky komunistického režimu snad připomene slavný dystopický román George Orwella, žádné spojitosti tu nejsou. Autorčina obžaloba komunismu je zcela jasně autobiografický text a k působivosti Orwellova díla se ani neblíží. Hlavní předností Ventuřina svědectví je autenticita a upřímnost detailního popisu několikaleté osobní metamorfózy, kterou autorka, vzdělaná a inteligentní žena původně z duše oddaná komunistickému ideálu, prošla, poté co se setkala se socialismem v praxi. Klíčová přitom pro ni byla zkušenost z 21. srpna 1968. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa Cândida Ventura už tři roky pobývala pod jménem Catarina Mendes v Praze. Tím se i vysvětluje důvod, proč byly právě její vzpomínky přeloženy do češtiny.

Český překlad Evy Schalkové, která se s paní Venturou osobně a blízce znala, byl pořízen z vydání z roku 2012, doplněného o kapitolu Co ještě nebylo řečeno, v níž se Cândida Ventura opět vrací k zásadním okamžikům svého života, nedílně spojeného s politickými událostmi i intrikami, které hluboce ovlivnily její životní cestu.

Tato odvážná „žena se silnou osobností“, jak ji nazývá autorka životopisné poznámky Maria José Vieira da Sousa, se narodila 30. července roku 1918 v Mosambiku, tehdy portugalské zámořské državě. Ještě jako dítě se s rodiči přestěhovala do lázeňského městečka v Algarve, kde otec získal místo úředníka lázeňské správy a matka učila na základní škole. Vzpomínkami na dětství text začíná. Autorčino budoucí ideové směřování silně ovlivnil její otec, debaty s jeho vzdělanými přáteli a četba. Oba rodiče podporovali dceřiny všestranné záliby – zajímala se o historii, filozofii, přírodní vědy, poezii i politiku – a záleželo jim na tom, aby pokračovala ve studiu. Po absolvování dívčího lycea vystudovala Cândida Ventura historii a filozofii v Coimbře. Tuto informaci doceníme víc, když si uvědomíme, že v roce 1943, kdy získala magisterský titul, téměř 60 % Portugalců neumělo pořádně číst ani psát. Již v roce 1937, v druhém ročníku studia, vstoupila do PKS. Rok nato vypukla v sousedním Španělsku občanská válka, což přirozeně mělo na portugalské komunisty obrovský vliv.

Záběr a intenzita, s níž se mladá studentka angažovala v různorodé politické a sociální problematice, byly mimořádné. Vášnivě prosazovala myšlenku ženské emancipace, vystupovala na podporu práva na vzdělání, byla jednou z hlavních koordinátorek působení Červeného kříže v Portugalsku. Poměrně brzy dosáhla významné pozice v ÚV PCP a jako první žena se tak dostala do nejvyšších pater stranické struktury – a to v době, kdy tato strana byla v salazarovském Portugalsku zakázána a její členové pracovali v ilegalitě. Nutno poznamenat, že mladá žena byla silná osobnost, která se ne vždy slučovala se stranickou disciplínou. Za svou činnost byla zatčena tajnou policií PIDE a odsouzena na pět let nepodmíněně, a to i na základě svědectví svých soudruhů-kolegů. Posléze však byla podmíněně propuštěna ze zdravotních důvodů a odcestovala se léčit do zahraničí. Členkou strany zůstala až do roku 1976, kdy se sama rozhodla vystoupit, zejména pod dojmem krvavého zákroku polských komunistů proti vlastním bouřícím se dělníkům. Roku 1981 své rozhodnutí oznámila veřejně.

Bezpochyby zajímavý osud životní cesty jedné komunistky je českému čtenáři bližší tím, že Cândida Ventura věnovala velkou část knihy událostem v Československu, kde pobývala v letech 1965–1975. I když se její výtky vůči domovské straně objevily už poté, co měla možnost vidět ideály komunismu v praxi během návštěvy Sovětského svazu i jiných komunistických zemí, nejsilněji prožívala osud Československa. Zažila zde atmosféru příprav pražského jara i následnou intervenci okupačních vojsk a vývoj událostí vedoucích k tzv. normalizaci. Z jejího textu je cítit až překvapivě silná citová náklonnost k naší zemi.

Kniha je doplněna přílohami, na něž autorka v osobním vyprávění odkazuje. Jejich obsahem jsou autentické úryvky z různých dobových materiálů komunistických stran, části novinových článků, citace z manifestu 2000 slov či z Charty 77.

Kniha balancuje na hraně emotivního osobního svědectví a historického dokumentu. Autorka si jednak může dovolit zachovávat od událostí odstup, ale na druhé straně je její povaze vlastní, že se v nich i dost citově angažuje. Děje a osoby, s nimiž se setkala, líčí poměrně otevřeně a s množstvím překvapivých detailů, jimiž někdy až zahlcuje.

O okupaci ze srpna 1968 bylo již napsáno mnoho různorodých svědectví. Ventuřin text je dalším v této řadě. Zajímavý je zejména tím, že nabízí pohled na období normalizace očima poměrně vzdělané cizinky, která velkou část života zasvětila politice ve prospěch komunistických ideálů. Československo pro ni bylo jakýmsi dramatickým prostorem, kde se odehrávala „pravda“ teorie, které věřila a nikdy tak docela věřit nepřestala. Kniha se také snaží přinést vhled do zákulisí vnějších událostí a odpovědět na otázky, kdo skutečně tahal za nitky „osudu“.

Je otázka, nakolik se Ventura už v 70. letech skutečně otevřeně vyjadřovala k situaci v Československu. Kdyby to činila tak vehementně, jak její vzpomínky naznačují, nejspíš by naši zemi musela opustit, podobně jako někteří její portugalští kolegové. Faktem zůstává, že pod prohlášením portugalských komunistů a studentů žijících v Československu, ve kterém odsoudili invazi a podpořili československé reformní komunisty, její podpis nebyl. Přitom PKS se postavila na stranu Moskvy jako snad v tu chvíli nejloajálnější komunistická strana v Evropě. Nicméně v době, kdy Ventura knihu psala, se už nebála otevřeně revidovat zásadní vliv Sovětského svazu na řízení vlád komunistických zemí.

 

© Pavla Korpaczewski

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.