Hříbek, Tomáš: Obrana asistované smrti

Hříbek, Tomáš
Obrana asistované smrti

recenze filozofie

Do českého prostředí zmítaného často vágními a tendenčními argumenty přináší monografie Tomáše Hříbka s názvem Obrana asistované smrti morální obhajobu eutanazie a sebeusmrcení pacienta za pomoci lékaře. Kontroverzní téma nás ale vede k hlubší úvaze o dobré kultuře smrti.

Boj za kulturu smrti
Tomáš Hříbek
: Obrana asistované smrti: Filozofické argumenty na podporu eutanazie a sebeusmrcení za pomoci lékaře. Academia, Praha, 2021, 357 s.

Šíře profesního záběru Tomáše Hříbka – od filozofie mysli a jazyka, filozofie vědy (biologie), estetiky až po současnou etiku – se odráží i originální monografii Obrana asistované smrti, která odkrývá pozadí současné diskuse o eutanazii a asistovaném sebeusmrcení. Autor se obě formy snaží morálně ospravedlnit, neboť se domnívá, že pokud nelze trpícím pomoci jinak, a především v situaci, kdy se sami rozhodnou, je přípustné jejich život ukončit.

Kniha se opírá o relevantní argumentaci, která je pečlivě vystavěna. Proto zprvu rozebírá kořeny současné diskuse, definuje základní pojmy, analyzuje pohledy pro i proti a zodpovídá nejpodstatnější morální otázky o povaze smrti, o utrpení, a v neposlední řadě o již tolerovaných možnostech „uspíšení“ smrti.

Jak Hříbek na několika místech textu uvádí, ke kontroverzi tématu velkou měrou přispívá scestně vedená argumentace. Diskusi o umírání, smrti, utrpení doposud dominovali lékaři a myslitelé, kteří vycházeli z náboženského světonázoru. Je zřejmé, že jejich pohledy jsou právoplatné, ale ti, kteří jejich předpoklady nesdílejí, mají dle něj právo na argumentaci jiného, přesněji sekulárního typu. Vývojem vědy a medicíny se prodlužuje život stejně jako umírání a vliv sekularizace upozadil náboženské pojetí světa. Utrpení tak již není vnímáno jako krok k věčnému životu a stejně tak nelze brát v potaz tendenční argument proti eutanazii jakožto pokračování praxe hitlerovského Německa. Eutanazie se ve 21. století týká autonomního člověka s právy, tedy ve zcela odlišném kontextu, než jak tomu bylo v minulosti.

Jakým způsobem ale vlastně definovat smrt? Hříbek za ni považuje biologickou událost, definitivní ztrátu funkčnosti organismu jakožto celku. Smrt ve smyslu osobním, tedy jako ztrátu vědomí, je třeba dle autora chápat jako zánik toho nejcennějšího v lidském životě. Není tedy zastáncem dvojího pojetí smrti. Následně předkládá základní tři argumenty, které hovoří ve prospěch větší svobody pacienta v otázce jeho vlastní smrti.

Autonomie, prospěch, parita
Prvním z nich je argument autonomie. Pacient je považován za autonomní bytost, která dokáže rozhodovat o vlastním životě a tím pádem i vyslovit přání ho ukončit. To znamená, že jako takový řídí běh svého života v největší možné míře, a pokud se s ohledem na své zdraví, respektive na možné utrpení přicházející v určité fázi nemoci, rozhodne život ukončit, mělo by se jeho rozhodnutí brát vážně. Nicméně úspěch tohoto argumentu závisí nejen na nuancích dané situace, ale i na faktech ohledně skutečných schopností pacientů se v takto kritických chvílích na konci života rozhodovat. Hříbek pokládá argument autonomie za relevantní, ale nepřisuzuje mu největší váhu.

Podobně je to i v souvislosti s argumentem z prospěchu, jehož předpokladem je to, že pokud pacient trpí, jsme povinováni mu od utrpení pomoci. Trpícímu bychom měli pomoci i v případě, kdy se sám rozhodne zkrátit svůj život, neboť se tím zkrátí i čas utrpení (při asistovaném sebeusmrcení lékař poskytne prostředky k tomu, aby se pacient usmrtil, nebo to provede sám lékař). Tento argument je často rozporován s ohledem na náboženský výklad utrpení jakožto nutné součásti života, cesty k věčnému životu. Avšak jak autor poznamenává, v případě, že jde o dny či týdny plné utrpení v naprostém útlumu, pak jde jen o masochismus a nikoli vědomé utrpení mající smysl. Proto dle něj neplatí, že utrpení je dobré za všech okolností. Argumenty autonomie a prospěchu jsou kontroverzní, a jak Hříbek podotýká, pouze někteří pacienti jsou schopni splnit podmínky, za kterých lze jejich rozhodnutí považovat za autonomní.

Za rozhodující argument Hříbek považuje argument z parity. Spočívá v tom, že odpůrci asistovaného sebeusmrcení a eutanazie připouštějí jiné možnosti dřívějšího ukončení života. Obrana těchto možností spočívá v rozdílu mezi aktivitou a pasivitou. Obecně je totiž přijímán fakt, že aktivní konání je morálně závažnější než pasivní zanechání péče. Je tedy přijatelnější vysazení nitrožilní výživy a hydratace, nezahájení nebo přerušení léčby či paliativní péče s podáváním vysokých dávek sedativ nežli aktivní přispění k ukončení života. Tento rozdíl se Hříbkovi nezdá tak přesvědčivý jako jeho zastáncům, a dokonce ho považuje za neudržitelný. Z toho vyplývá, že pokud mezi konvenčními formami a kontroverzními způsoby není významný rozdíl, pak je nutné připustit i aktivní přístupy k ukončení života. Ve všech případech totiž jde o „dobré“ umírání.

Jak umřít „dobře“?
Hříbek však nezůstává pouze u obrany vyžádaných forem asistované smrti, ale pouští se i do ospravedlnění eutanazie pro některé typy pacientů. Pro ty, kteří jsou v takzvaném persistentním vegetativním stavu, jsou obětí demence, nebo pokud jde o těžce poškozené novorozence. První z nich pozbyli kompetence o sobě rozhodovat, ti poslední ji ani nezískají. V těchto případech lze daný argument podložit konsensem lékařů s příbuznými těchto pacientů. Argument z parity vede Hříbka k závěru, že v některých případech je tak lepší takové pacienty v jejich zájmu usmrtit než zachovat jejich biologickou existenci a nechat je postupně umírat. Nutno podotknout, že i s ohledem na tyto na první pohled děsivé závěry Hříbek akcentuje kompromis, a to i ve sváru mezi potřebami pacienta a svědomím lékaře. Kompromisní řešení má nabízet větší prostor k manévrování ve vztahu k novým a eticky zatím kontroverzním úkonům.

Kritika jednostranností, předvedení tématu v jeho různých aspektech, dobře vypracovaná argumentace, to jsou silné stránky knihy, kterou lze považovat za velký přínos k současné diskusi. Obrana asistované smrti poskytuje přehledné vodítko k tomu, jak se v tematice zorientovat. Za jediný rušivý dojem lze považovat textové chyby v podobě překlepů.

Ovšem dlužno poznamenat, že teoretické pojednání je jedna věc, a případné konkrétní zakotvení v zákoně věc druhá. Předpokladem pro to jsou přísná pravidla, která by bylo nutné dodržovat u každého jednotlivého případu a kontrolovat a analyzovat je tak, aby se dosáhlo co největší transparentnosti. Nemluvě o tom, že taková pravidla by měla mít jasně zakotvené pojistky proti zneužití. I když cílem knihy byla morální obhajoba eutanazie a asistovaného sebeusmrcení, bylo by jistě na místě, kdyby autor konkrétněji popsal, jak se tyto dvě formy praktikují ve státech, kde jsou tolerovány, či dokonce legalizovány. Domnívám se, že by tak ještě více posílil samotnou obhajobu toho, že bychom neměli nechat umírající lidi na pospas medicínské technologii jen proto, že nás omezují zakořeněné představy o smrti a umírání z našich dějin.

 

Na podobné téma:
Ondřej Nezbeda
: Průvodce smrtelníka. Prakticky o posledních věcech člověka
Angelo E. Volandes: Umění rozhovoru o konci života
Olga Nešporová: O smrti a pohřbívání

 

© Filip Zrno

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 653x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce