Bárta, Milan (ed.): Člověk v soukolí StB

Bárta, Milan (ed.)
Člověk v soukolí StB

recenze historie

Co mohlo člověka přimět k tomu, aby se stal spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti a udával své kolegy a přátele pro jejich názory? Jak ukazuje kolektivní monografie badatelů spjatých s Ústavem pro studium totalitních režimů, nemuselo jít vždy jen o přesvědčení a touhu po materiálních výhodách. Ani na tuto motivaci bychom ale nad stránkami plnými především nešťastných lidských osudů neměli zapomínat.

Podej čertu prst…
Milan Bárta
(ed.): Člověk v soukolí StB. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha, 2020, 320 s.

Výraz „estébák“ patří bezesporu mezi slova s výrazně hanlivým podtónem, aktivní spolupráce na udržování totalitního režimu může totiž jen těžko získat někomu sympatie mezi širšími vrstvami společnosti. Mezi praktiky, bez nichž se tajná policie neobejde, patří i budování sítě spolupracovníků z řad obyčejných obyvatel. Ti mohou mít ke spolupráci nejrůznější motivy, v obecně rozšířených představách jde přitom především o motivy spojené s negativními lidskými vlastnostmi. Zároveň je známou skutečností, že jednou navázanou spolupráci je z pozice tajného spolupracovníka velmi nesnadné, ba téměř nemožné z vlastní vůle ukončit. Výzkum metod, jimiž Státní bezpečnost získávala a následně udržovala v poslušnosti tajné spolupracovníky, se stal hlavním cílem kolektivní monografie s výmluvným názvem Člověk v soukolí StB, kterou připravil autorský kolektiv pod vedením Milana Bárty (nar. 1976), badatele dlouhodobě působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, kterážto instituce knihu také vydala.

V celkem sedmi studiích se jednotliví autoři, mezi nimiž jsou víceméně rovnoměrně zastoupeni badatelé mladší i starší generace, zaměřili na příklady konkrétních jedinců, přičemž buď věnovali celou studii jednomu člověku, nebo více lidem, jimž byl ovšem společný některý klíčový rys (například osoby propuštěné po událostech srpna 1968 ze služeb ministerstva vnitra). V některých případech se jedná o studie zcela nové, jindy jde o rozšíření či doplnění již publikovaných textů. Chronologicky se většina příspěvků zabývá obdobím 50. a 60. let, přesahy do let pozdějších jsou spíše výjimečné (s výjimkou studie editora knihy, která se zabývá právě spolupracovníky rekrutujícími se z řad propuštěných „vnitráků“ během normalizace). Není zcela jasné, podle jakého klíče byly objekty případových studií voleny (tzn. zda autoři dostali jednotlivá témata přidělena, či zda měli ve výběru volnou ruku), výsledný celek je však velmi působivý, neboť zachycuje mnoho rozličných prostředí, z nichž Státní bezpečnost své tajné spolupracovníky rekrutovala. Najít pak v pestré směsici lidských osudů společný bod je obtížné i proto, že řada archivních materiálů byla zlikvidována, a v některých případech tak není zřejmé, co vlastně dotyčného ke spolupráci přimělo. Vedle již zmíněných bývalých úředníků ministerstva vnitra tak v knize nalezneme i příběhy drobných zlodějíčků a kriminálníků, kteří se ke spolupráci zavázali výměnou za snížení trestu, zároveň ale i oběti provokatérů a vykonstruovaných procesů. Nechybí ani příklad německého nacistického úředníka, odpykávajícího si trest odnětí svobody za svou činnost v Protektorátu. (Zde je ovšem vhodné zmínit, že konkrétní příklad Wernfrieda Pfaffa patří mezi ty méně typické už jen proto, že Pfaff se ve své pozici velitele pobočky SD v Hradci Králové zasazoval proti používání násilí vůči vyslýchaným, což potvrdily i výpovědi dotyčných před poválečným československým soudem.) Druhého etnického Němce, sudetského komunistu Arnolda Keilbertha, využívala vedle StB i československá rozvědka při operacích proti Západnímu Německu. Velmi specifickým případem byl vysvěcený kněz Adolf Unger, pro něhož ovšem kněžské vysvěcení – soudě dle dochovaných materiálů – znamenalo především otevřené dveře k dobrému společenskému postavení. Jako jediná žena spolupracující s StB je v knize představena Věra Hložková, která začala spolupracovat v době, kdy si odpykávala trest za (nejspíše neexistující) výzvědnou činnost namířenou proti Československu. Jakožto konfidentka donášela i na řadu prominentních vězňů včetně Milady Horákové, Gustáva Husáka a lidí souzených v procesu s údajným „protistátním spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského.

Většina publikovaných studií se nicméně nezaměřuje na samotnou donašečskou činnost spolupracovníků StB, jednotliví autoři se spíše snaží na základě dostupných archivních materiálů představit jejich životní osudy před okamžikem uzavření vázacího aktu. Například u zmíněného Wernfrieda Pfaffa věnovali Pavel Kreisinger a Jaroslav Nečas téměř tři desítky stran popisu Pfaffovy činnosti před rokem 1945 a jeho nepříliš úspěšnou kariéru spolupracovníka rozebrali zhruba na dvanácti stranách. Nejvýraznější výjimku z tohoto vzorce představuje studie Prokopa Tomka o Arnoldu Keilberthovi, která se naopak téměř výlučně zaměřuje na Keilberthovu spolupráci s StB a rozvědkou a o jeho mládí přináší (patrně kvůli nedostatku pramenů) jen málo informací.

Jak naznačuje název knihy, jednou zahájenou spoluprací s StB se dotyčný člověk stal kolečkem v mašinerii, z níž jen těžko mohl vystoupit. V některých studiích nalezneme citace o klesající ochotě ke spolupráci, projevující se především nízkou kvalitou podávaných zpráv a nedodržováním domluvených termínů schůzek, z hledáčku StB však dotyčný zmizel jen málokdy, nezřídka se po těchto projevech snahy o ukončení spolupráce stal sám předmětem sledování. V případě donašečů, kteří se ke spolupráci zavázali, aby se vyhnuli trestu například za krádeže, nebylo výjimečné, že pokud StB nebyla s jejich výsledky spokojena, přestala nad nimi držet ochrannou ruku a dotyční se odsouzení nevyhnuli. Některé obsažené informace pak dokumentují i určitou chaotičnost v rámci samotné StB – jak svědčí příklad Františka Kupce, jednoho z propuštěných pracovníků ministerstva vnitra, v okamžiku, kdy jedna správa StB ztratila vzhledem k mizivé kvalitě jeho hlášení zájem o další spolupráci, jiná po něm jakožto po nadějném vytipovaném zdroji informací sáhla.

Vzhledem k výběru jednotlivých případů by čtenář mohl získat dojem, že ke spolupráci s StB se zavázali především lidé v bezvýchodné životní situaci, po celý život drcení nepřízní osudu či nucení pro zajištění vlastní existence sáhnout k morálně pochybným prostředkům (u studie o Věře Hložkové se čtenář jen stěží ubrání otázce, zda by její přátelské styky s příslušníky gestapa byly v textu omlouvány odkazem na nutnost prosadit se v mužském světě i v případě, že by autorem studie byl muž). Individuální osudy často vyvolávají především politování a s přihlédnutím ke kontextu doby je lze jen těžko kategoricky odsoudit, zejména z pozice člověka žijícího v demokratické a materiálně blahobytné společnosti. Je vhodné zdůraznit, že nikdo z autorů nezmiňuje, že by některý v knize představený spolupracovník StB využil svého postavení k cílené likvidaci např. soka v lásce, nepříjemného souseda či nadřízeného bránícího mu v kariéře, i když někdy operovali s motivem strachu, pramenícím ze spolupráce s touto obávanou represivní složkou. Navzdory dojmu vyvolanému četbou knihy bychom ale neměli zapomínat, že řada lidí se zavázala ke spolupráci s StB dobrovolně, ať už z přesvědčení, či z vypočítavosti, a že i donašeči donucení ke spolupráci nelehkou životní situací ve finále pomáhali udržet při životě totalitní režim, s jehož neblahými následky se v řadě oblastí potýkáme dodnes.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 25 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.