Leivinger, Mattias; Pinter, Johannes: Idag dör alla gudar

Leivinger, Mattias; Pinter, Johannes
Idag dör alla gudar

recenze krimi

Upíry, démony a vlkodlaky míváme spojené s Balkánem a Karpaty. Jenže jak připomíná dvojice švédských autorů v závěrečném díle své trilogie, který se téměř ze dvou třetin odehrává na českém území, Karpaty sahají až k Ostravě…

Čím Ostrava zaujala Švédy?
Mattias Leivinger
, Johannes Pinter: Idag dör alla gudar. Piratförlaget, Stockholm, 2021, 400 s.

Je asi celkem přirozené a českým recenzentům a literárním redaktorům vlastní, že se jim výrazně zrychlí tep, jakmile při procházení zahraničních blogů a portálů narazí na knihu, která má nějakou souvislost s českými reáliemi, zejména pokud se zmíněná kniha týká jiného regionu než Prahy. Jedním z nejnovějších objevů tohoto druhu je kriminální román s nadpřirozenými prvky Idag dör alla gudar (Dnes zemřou všichni bohové) autorské dvojice Mattias Leivinger (*1970) a Johannes Pinter (*1965). Jedná se o závěrečný díl trilogie, v níž stockholmská policistka Iris řeší sérii brutálních a na první pohled nepochopitelných vražd, v jejichž rozuzlení se zároveň ukrývá klíč k tajemstvím obklopujícím záhadné zmizení jejího otce.

První díl této trilogie, Poznamenaní temnotou, vyšel česky v překladu Vladimíry Mužíkové roku 2019. Jak autoři poznamenali v doslovu, jejich záměrem bylo rozšiřovat děj jednotlivých dílů trilogie na stále větší území – úvod se odehrával pouze ve Stockholmu, následující díl Stormskörd (Bouřlivá sklizeň) zavedl čtenáře na různá místa rozesetá po celém Švédsku a finále se odehrává v celoevropské dimenzi, přičemž Evropu kromě několika krátkých flashbackových scén z Drážďan reprezentuje – Ostrava. (V této souvislosti je vhodné připomenout, že to není první román s nadpřirozenými prvky lokalizovaný cizojazyčným autorem na Ostravsko: již v 60. letech napsal rusky píšící spisovatel Václav Klička román Noční orel, v němž výsadkář Rudé armády během nepodařeného seskoku zjistí, že dokáže létat, a následně tuto schopnost využívá v rámci partyzánského boje proti nacistům.)

Bez znalosti předchozích dílů je zpočátku poněkud složité zorientovat se v postavách a jejich vztazích. Na nepřipraveného čtenáře kniha může působit dojmem jakéhosi fantaskního panoptika, v němž skutečnost, že hlavní postavě vězí v hlavě kulka, kterou lékaři nejsou schopní vyjmout, patří ještě k těm normálnějším. Vedle Irisina kolegy, z něhož po střetnutí s nadpřirozenými silami zůstala v podstatě jen schránka bez duše, ploužící se po chodbách policejní služebny (s občasnými záblesky jasnozřivosti), a odborníka na parapsychologii poněkud nejasného původu patří k nejbizarnějším postavám mladá dívka Justyna, vládnoucí nadpřirozenými schopnostmi, k jejichž získání nejspíše přispělo, že byla spolu se svým mrtvým otcem pohřbena zaživa.

Na základě informací z předchozích dvou dílů i probíhajícího vyšetřování čtenář spolu s kriminalisty zjišťuje, že vyšetřující aparát čelí záhrobnímu démonovi, po němž zároveň pase skupina mstitelů, jejíž zájmy se s těmi policejními občas doplňují, občas kříží. Stopy každopádně vedou do „východního Česka“, tedy do již zmíněné Ostravy a fiktivní vesnice Mastara v její blízkosti, a švédští kriminalisté se vydávají spojit síly s českými kolegy. Na českém území se odehrává více než polovina děje, což českému čtenáři umožní si náležitě vychutnat situace, v nichž se cítí jako doma, zatímco hlavním postavám prostředí přichystá nejedno překvapení.

Jak se patří na závěrečný díl trilogie, nechybí velkolepé akční finále v podobě policejní razie ve zmíněné Mastaře. Připomíná ovšem spíše dobývání nějaké blízkoovýchodní citadely, k čemuž přispívá i fakt, že hlavní padouch se s kohortou věrných zabarikáduje v budově zvané Ženský dům. V atmosféře podbarvené krví, potem a testosteronem se hlavnímu padouchovi nakonec musí postavit samotná Iris a dle očekávání jej s vypětím všech psychických i fyzických sil porazí.

Ačkoliv závěrečná část knihy a vlastně i celé trilogie působí v prostředí střední Evropy jako poněkud přitažená za vlasy, je nutné ocenit, že jinak autoři popisují české prostředí nad očekávání věrně a detailně – soudě dle výskytu česky znějícího jména v závěrečném poděkování měli tyto pasáže s kým konzultovat. Nechybí obligátní pivo, guláš a řízek (s bramborovou kaší z prášku, což švédským návštěvníkům dojem z české gastronomie pokazí), rovněž nepříjemné pocity švédské policistky z pohledů, jimiž čeští kolegové nepokrytě hodnotí její postavu, a určité napětí mezi ostravskými policisty a přivolanými pražskými specialisty patří k sice propracovanějším, ale přeci jen očekávaným stereotypům. Detailní popisy ostravské topografie včetně místních názvů a jejich věrných překladů do švédštiny, útržky hovorových vět pronesených v češtině, vhled do souvislostí, za nichž v roce 2016 vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu, a zmínky o Jiřím Kajínkovi a Jaromíru Jágrovi (konkrétně narážky na jeho slavný účes ve stylu „vpředu byznys, vzadu párty“) – u toho všeho je nutné ocenit, že autoři se skutečně snažili vykreslit Česko jako konkrétní zemi, a nikoli jen obecně jako zaostalý kout kdesi v bývalém východním bloku. Uvěřitelný je i určitý jazykový pelmel, kdy ve vypjatých situacích postavy střídají češtinu, švédštinu a angličtinu – každý, kdo se někdy ocitl v mezinárodním prostředí, tyto situace důvěrně zná. Snad jen schopnost téměř všech českých policistů hovořit plynule anglicky nepůsobí úplně realisticky. Roztomilou chybkou, nad kterou se i nejpřísnější kritik musí pousmát, je doslovný překlad názvu věznice, odkud Jiří Kajínek v roce 2000 uprchl – výraz „Fredsfängelset“, tedy „Mírové vězení“, musí jistě nejednoho švédského čtenáře neznalého kontextu zmást.

V současné době, kdy si každý nakladatel musí ještě více než obvykle rozmyslet, zda mu určitá kniha za vydání stojí, či nikoliv, je otázka, zda se k třídílné démonské kriminálce některé české nakladatelství vrátí. Nicméně pokud by některý nakladatel hledal možnost, jak na literární mapu více prosadit Moravskoslezský kraj a zároveň z něj setřást pověst oblasti stojící výlučně na dnes již skomírající hornické tradici (ta je v knize zmíněna pouze jednou, tedy přesně tolikrát, kolikrát se v knize dočteme o „ostravském čerstvém vzduchu“), může vydání českého překladu představovat jednu z cest. Koneckonců, Iris má o definitivnosti svého vítězství nad démonem určité pochybnosti, a není tedy vyloučeno, že se do Ostravy jednoho dne vrátí.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.