Guizou; Barnéoud, Cécile: Permacomix

Guizou; Barnéoud, Cécile
Permacomix

recenze komiks

Idealistický komiks o tom, jak žít trvale udržitelným způsobem života, je samozřejmě trochu agitka. Ale nápaditě vymyšlená a nakreslená.

Ideály na venkově
Guizou
, Cécile Barnéoud: Permacomix. Žít permakulturně. Návod k použití. Přel. Petr Himmel, Garamond, Praha, 2021, 160 s.

Komiks byl pro svou názornost a přístupnost často využíván jak ke vzdělávání, tak k ideologickému přesvědčování. Platí to stále a zejména z Evropy se k nám dostávají díla, která romantizují trudný úděl sexuálních či etnických menšin, anebo naopak straší peklem hříšníky, kteří nežijí podle Božích přikázání. Kniha nazvaná Permacomix se snaží podrobně demonstrovat, oč lepší (a pro planetu přívětivější) může být život ve větším souladu s přírodou a s omezením uhlíkové stopy. Je samozřejmě velmi idealistická a zejména v první části prvoplánově nadšená, nicméně naivní přístup brzy opustí a docela přesvědčivě představí nejen výhody, ale také některá úskalí takzvaně „permakulturního“ života a jeho duchovních i materiálních aspektů.

Vše se ukazuje na příkladu partnerské dvojice Gaëtana a Izie, kteří mají sice skvělý vztah, ale zejména Gaëtan je nespokojen se svou prací ve velké firmě a celkovým způsobem života. Dokonce se u něj objeví syndrom vyhoření. Když oba nadchne přednáška o permakultuře a biomimetice, rozhodnou se vzít si roční pauzu a věnovat se více sami sobě. Koupí starý karavan a vydají se na cesty po Francii a Belgii (oba původně žili ve východobelgickém Lutychu), kde se seznamují s lidmi, kteří již permakulturně žijí. Jde především o nadšence, kteří opustili původní městský styl a odstěhovali se na venkov, kde založili permakulturní farmu. V našich podmínkách bychom zatím ještě řekli ekologickou, nicméně permakultura jde dál a kromě toho, že pěstitelé vylučují ze svých pozemků chemii a mechanizaci, se snaží co nejšetrněji pracovat s přírodními zdroji a omezovat vlastní potřeby a spotřebu.

Zpočátku to vypadá, že Permacomix bude jednou z oněch „sluníčkových“ prací o návratu ke skromnosti, šetrnosti a přirozenosti, ale autoři jdou naštěstí o něco dál. Podrobně vysvětlují, že klíčová jsou hned první rozhodnutí novopečených farmářů: co, jak a kde pěstovat či chovat. Ne každý biotop je vhodný pro všechno – někde je vlhčí a kypřejší půda, jinde více fouká či svítí. A přicházejí také situace a vjemy, na které městský nadšenec není zvyklý: smrad, špína, dřina a do toho také občas starost o nemocná zvířata či nutnost zasáhnout u špatně se vyvíjejícího porodu telete. Zejména křehká Izie to v jistou chvíli začíná hůře zvládat, k tomu otěhotní, a dvojici tak čeká zásadní rozhodnutí, jak dál se životem.

Pod pseudonymem Guizou se skrývá autorská partnerská dvojice, o níž se toho ale ani z knihy, ani z brouzdání po internetu moc nedozvíme (i omezení využívání elektroniky patří k permakultuře), takže netušíme, zda autoři vyprávějí vlastní příběh, anebo zda jsou osudy obou mladých hrdinů modelové a návodné. Vlastní farmu nakonec nezaloží, spokojí se s členstvím v lutyšské permakulturní skupině. Ovoce a zeleninu tak pěstují na komunitním pozemku, zatímco žijí v městském činžáku. Ale i tak je to očekávaný happyend.

Není účelem této recenze polemizovat nebo souhlasit s permakulturními zásadami a způsobem života. Že jde o agitaci, ostatně autoři přiznávají hned v podtitulu. Odrostlejší český čtenář samozřejmě v tom zjihlém líčení idylických vztahů uvnitř venkovských permakulturních komunit pocítí věčný kolektivistický ideál, o kterém ale ví, že cesta k jeho naplnění obvykle odbočí k totalitní diktatuře. Že uvědomělí, poctiví a přátelští lidé se sice mohou potkat a skvěle fungovat v malém měřítku, ale v tom větším už se na ty dobré lidské vlastnosti nedá spoléhat. Naštěstí i čtenář, který je k podobným idealistickým konceptům skeptický, si může v Permacomixu najít duchovní i materiální inspirace k tomu, jak třeba v drobnostech (ale mnohdy podstatných) pozměnit dosavadní život, aby méně zatěžoval planetu.

Sympaticky civilní dojem posiluje kresba francouzské výtvarnice Cécile Barnéoud, pro niž to je první publikovaný komiks. Počíná si přitom nečekaně zkušeně a nápaditě, dobře si poradila i s vypravěčským dvojhlasem. Když příběh vypráví Gaëtan, používá hnědý font v hnědých rámečcích, když Izie, volí modrou barvu. Pokud se dvojice rozdělí, sleduje jejich konání paralelně, ve dvou oddělených sloupcích na stránce. Nejviditelnějším a nejpodstatnějším prvkem je práce s barvou: dokud jsou hlavní hrdinové nespokojení a málo permakulturní, zachycuje je v šedobílých odstínech. Barvy postupně přibývá a nakonec, když už žijí permakulturně, jsou plní barev, podobně jako tomu předtím bylo u postav jejich učitelů a přátel, kteří tak z šedi vyčnívali. Jistě, jedná se o hodně jednoduchou metaforu, ale důsledně a navíc hierarchicky dodržovanou, takže některé postavy jsou barevné celé, jiné jen zčásti a Gaëtan a Izie se vybarvují postupně; Izie má plnou barvu až v samotném závěru. A opět mějme na paměti, že Permacomix má za úkol hlavně přesvědčit čtenáře, že žít permakulturně je lepší pro planetu i pro ně. Ke cti autorům slouží, že svou agitaci dělají s nadhledem, s argumenty a čtivě.

 

Na podobné téma:
Ole Mathismoen
, Jenny Jordahlová: Zelená (se) Země

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 522x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce