Merta, Vladimír: Popelnicový román

Merta, Vladimír
Popelnicový román

recenze beletrie česká

Vladimír Merta se v obsáhlé knize snaží přiblížit svůj pohled na události posledních zhruba třiceti let v české kotlině a také zachytit nejeden typ příslovečného „čecháčkovství“. V jeho komplikované románové síti se však leckterý čtenář ztrácí.

Ztracen v románové síti
Vladimír Merta
: Popelnicový román: síťový kryptopříběh. Galén, Praha, 2020, 520 s.

Popelnicový román Vladimíra Merty je rozsáhlá, více než pětisetstránková próza, pokrývající různá dějiště a různá časová období. V tomto ohledu – s přihlédnutím ke kontextu současné české literatury – patří k velmi ambiciózním projektům, bohužel však poněkud přehlíží čtenáře. Pokus zevrubněji vypovědět cosi podstatného o několika před- i polistopadových dekádách se jaksi drolí kvůli nezřetelnému kompozičnímu záměru, v němž se rozmlžují nejen hlavní hrdinové, ale i příběh sám.

Jasnost a jednoznačnost podání, natožpak hlazení čtenářů po srsti samozřejmě nejsou hodnoty, jež by nám v současné české beletrii chyběly: je to spíš naopak, máme dnes až nadmíru prozatérů (a prozatérek) schopných naservírovat i poměrně složitá a závažná témata tak, že je člověk ke svému překvapení zhltne za jedno odpoledne, aniž by se ho jakkoli dotkla, aniž by se do něj cokoli hlouběji zarylo. Jejich autoři jsou pak připraveni rychle dodat totéž v bledě modrém, jen aby „sláva“ nevyhasla a byznys nestál. Čtenářsky riskantnější počiny jsou pak v menšině, a to doslova drtivé. Když už se zjeví, často troskotají a ještě častěji zapadají, nicméně nepochybně stojí za to se o ně pokoušet, neboť v těch několika málo úspěšných případech se z nich stávají Díla, ke kterým se můžeme vracet i s odstupem. Z těch, která v polistopadové literatuře obstála, jmenujme Topolovu Sestru, Pišťankovy Rivers of Babylon či Kahudovu Houštinu, protože právě v této tradici Mertův Popelnicový román jde.

Je s nimi srovnatelný v afektivitě líčení fikčního světa, stejně jako v určité bezprostřednosti a sveřeposti; zčásti jim odpovídá také přerývaností a roztříštěností narace. V celkovém dojmu se ovšem liší: nedosahuje podobné naléhavosti, resp. přiléhavosti literárního obrazu k popisovaným skutečnostem, což jde – mimo jiné – ruku v ruce s tím, že propojení obsahu se zvolenou formou se tu nezdá natolik nutné a „nevyhnutelné“ jako u zmíněných próz. Třebaže ani ony nevydávají svůj význam zadarmo a často s nimi musíme svádět určitý boj, dřív nebo později u nich zažijeme satisfakci (přinejmenším) v tom, že si uvědomíme provázanost způsobu podání s tématem samým; zážitek se tak umocní. U Mertova románu k tomu nedochází. Při vší sofistikovanosti a na odiv stavěné enigmatičnosti jeho knihy s výmluvným podtitulem Síťový kryptopříběh se z nezvyklého románového půdorysu nestává jedna z rozhodujících významových složek, ba naopak, je to spíš složka, která pochopení smyslu dost znesnadňuje.

Jakousi vodicí linku ve výrazově až opulentním, místy doslova chrlivém (avšak také dosti rytmizovaném) projevu, zahrnujícím různé jazykové rejstříky od spisovné češtiny po žargony a různá nářečí (i cizí jazyky), od lidové mluvy po akademický slovník a od téměř neformálního projevu až po okázalou literárnost, představují hlavičky jednotlivých kapitol. Každá je uvozena jednou až třemi hvězdičkami, přičemž jedna hvězdička signalizuje tísnivou dobu před listopadem 1989 (zhruba období pozdní normalizace), dvě naznačují divoká, všemu otevřená léta po převratu, zatímco tři hvězdičky oznamují pasáže odehrávající se už v novém tisíciletí, takřka v současnosti. Tyto polohy se v knize neustále střídají, přesněji řečeno jsou v ní namixovány (příležitostně za sebou bývá i několik kapitol z téhož období). Nejde však o standardní zpřeházení zásadních bodů syžetu a fabule: nelineárnost děje je v tomto případě komplikována hlubší dehierarchizací a de-organizací jednotlivých dějových momentů a motivů, takže spíše než chronologickou linii je nutno hledat a skládat střípky na způsob mozaiky. Anebo jako v avizované „síti“ uvažovat o tom, co je či může být podstatným „uzlem“ vyprávění a jak se pojí s jinými. Byla by to možná docela zábavná hra, kdyby neukazovala (již jaksi známou) odvrácenou tvář postmoderny, onu příliš bezbřehou volnost („svobodu“), hraničí s libovolností. Výmluvně to ilustruje Mertovo vystoupení na letošním Měsíci autorského čtení, kdy hned na začátku večera nechal brněnské publikum náhodně vybrat číslo strany, ze které začne číst. Možná je to opravdu jedno…

V Popelnicovém románu se experiment nemálo bije se snahou komplexněji postihnout atmosféru epochy, respektive jejích dominant a lomů. Lakonicky řečeno, Mertovy „dějiny“ (samozřejmě synekdochicky promítnuté do příhod jeho nejvýraznějších postav) paradoxně nelze (pře)vyprávět – což byl asi záměr. Jaký má pak ale význam se tak soustavně orientovat na reálie a realitu nedávné minulosti, proč se s jejich využitím ptát (jak zřejmě Merta také chce) na určité národní stereotypy, mentalitu, charakter atd.?

Průvodním efektem koncepčně aplikované „síťovosti“, navíc patřičně „zvrstvené“, je také fakt, že máme co do činění s jakýmsi balábile neplnokrevných postav, totiž s jedinci bez ucelenějšího charakteru, motivací a vývoje v čase. Je to případ i těch nejvýraznějších (rozuměj v textu nejfrekventovanějších): někdejšího kotelníka, distributora samizdatu a pozdějšího vysokoškolského asistenta Hevera, stejně jako mezi konformismem a šedou zónou oscilujícího a i po listopadu rovněž v akademické kariéře pokračujícího univerzitního učitele Merdla. Na nich i na řadě jiných z velkého množství více či méně bizarních figur Merta buduje určité typy vyskytující se v českých dějinách, včetně například světově proslulého romanopisce-emigranta, s nímž si autor evidentně (a v knize až do úmoru opakovaně) vyřizuje účty. Z takové „intertextuality“, kdy se mimo jiné přiznaně paroduje romanopiscův styl, aniž by to textu přinášelo cokoli dalšího (anebo to aspoň bylo opravdu legrační), je spíše trapno, zvláště v porovnání s mnohem (dů)vtipnějšími drobnými literárními a speciálně písničkářskými narážkami pro fajnšmekry, kterých je v knize rovněž dostatek.

Nejobecněji řečeno, Mertova kniha, nominovaná na Literu za prózu, dost strádá svou přetížeností, překombinovaností: nepochybná radost a svoboda zažívaná při jejím psaní se bohužel nepřenáší dál. Ústřední příběh vskutku zůstává dosti kryptický a dostává se až na samou mez komunikativnosti, a to zřejmě i pro recipienty (a Mertovy fanoušky) nejpoučenější, nejpozornější a nejvstřícnější. Ano, jaksi vybízí k opakovanému čtení, které by potvrdilo či vyvrátilo první dojem a snad i zaplnilo nejedno z nejasných míst – ale kdo najde trpělivost na druhé či třetí luštění, dlouhé a docela vyčerpávající?

 

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 732x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce