Leitgeb, Šimon: Betonová pláž

Leitgeb, Šimon
Betonová pláž

recenze beletrie česká

Šimon Leitgeb vydal druhou sbírku. Věnoval se jí o poznání pečlivěji, navíc všechny motivy a subjekty oblékl do kabátu čiré přirozenosti. Dětství jako dobrodružství z objevování i navzdory těžkým životním podmínkám. Za Betonovou pláž získal letos Cenu Jiřího Ortena. Zejména z toho důvodu, že text má ambici pohnout s každým čtenářem.

Test lidskosti
Šimon Leitgeb
: Betonová pláž. JT´s nakladatelství, Kutná Hora, 2020, 40 s.

Jméno básníka Šimona Leitgeba není pro čtenáře české poezie nijak neznámé. Debut si odbyl již v roce 2017 (Mezi náma, Nakladatelství Petr Štengl) a jeho básně byly otištěny v několika literárních časopisech (Tvar, Host), navíc jsou jeho texty obsaženy v hostovské ročence Nejlepší české básně 2016. Autor však dosáhl většího věhlasu až v posledních měsících, neboť je aktuálním držitelem Ceny Jiřího Ortena, která každoročně vyzdvihuje zajímavá literární díla autorů do 30 let. A v případě Šimona Leitgeba a jeho Betonové pláže je skutečně co vyzdvihnout.

Ne nadarmo se říká, že básník musí trochu vyzrát. To, co tematicky v předchozí sbírce Mezi náma působilo ještě nejistě, drží v Betonové pláži autor pevně v rukou a se čtenářem si doslova hraje. Čtení oceněných veršů připomíná do jisté míry takový malý test lidskosti. Tíživé situace jsou tu totiž líčeny s takovým nadhledem a dětskou přirozeností, že se nad nimi čtenář – jakkoli je to nemorální – spíše uculuje, než pohoršuje. S lyrickým subjektem prožíváme dětství ve vyloučené lokalitě. Okraj města ve své civilní a autentické rovině. Nad ničím se tu nemoralizuje, nic se nevysvětluje. Vše je čtenáři naservírováno tak, jak to je, a on si s tím musí poradit po svém.

Sbírka je rozdělena do tří oddílů: Měsíc ve dne, Pyramida, Životabudiče. Všemi prochází zlomkovitý příběh naivního dětského hrdiny (lyrický mluvčí), který pozoruje svět okolo sebe, osahává ho a projasňuje. Nezapomíná se však ani na básnění, kdy autor upozaďuje epičnost veršů a využívá čirou lyričnost: „… jezdíme spolu po zemi / a umíme zapálit nebe“ (s. 10) nebo „… každý den tady / zrnko písku“ (s. 20). Pravidelně se tu opakují motivy (město, čas, karavan…) i postavy (strejda, matka, adam – vždy psáno malými písmeny), ty jsou navíc nositeli dalších náhledů na svět. Ale jen pohled lyrického subjektu prochází určitým vývojem – či spíše dospíváním –, což je s citem zachyceno. Dětský drobnohled (klimbající karavan během soulože jeho obyvatel viděný jako zemětřesení, svícení a zhasínání v panelových domech jako signální volání) postupně vystřídají pubertální emocionální výlevy spojené s neuznáváním autorit (báseň Imedžin) a dočkáme se i pointy, která dá knize zpětně zcela nový význam (Druhej břeh).

Sbírka sama o sobě tematizuje jak dětství v jeho nejčistší podobě, tak i veškerý „dospělácký“ hnus, který je okolo, ale do dětského světa nepronikne (šikana, sociální vyloučení i takový ten domácí český rasismus). I když se subjekty a motivy nevyvíjejí, stále zůstávají dynamické. Jako kdybychom seděli na řetízkovém kolotoči a neustále se snažili zaostřit. Vidíme jen mžitky, ostatní si musíme domyslet. Tomu napomáhá i poetika sbírky (i když se tu hodí spíše výraz feeling). Čtenář se subjektem sdílí vše: dětství měl sice každý z nás jiné, ale ten způsob myšlení jsme zažili všichni. Mění se jen obsah, struktura zůstává stejná – proto je tak lehké hltat každé slovo v textu.

Sbírka představuje dokonalou protiváhu ke komunikaci typické v dnešní době, kdy se mediálním prostorem šíří nafouknuté kauzy, jejichž primárním cílem je šokovat. Oproti tomu v Betonové pláži sledujeme skutečně tíživé situace (navíc postihující dítě) popsané decentně a s pozlátkem. Dětský lyrický subjekt je pro čtenáře vděčný, neustále nám ukazuje dramatické situace tak lehce a s naprostou přirozeností, že se nad nimi ani nepozastavíme a text spolkneme i s navijákem. Koneckonců i tematizování smrti tu vypadá neskonale roztomile. Ale to je právě ta past. Když se zpětně nad verši zamyslíme, uvědomíme si, nad jakými těžkostmi se vlastně rozplýváme – šikana, zanedbávání. Zjišťujeme, že v testu lidskosti selháváme.

Aby si mohl lyrický subjekt čtenáře takto omotat kolem prstu, musí mít autor myšlenku, téma a je třeba i mistrně ovládat řemeslo. To Leitgeb v Betonové pláži prokázal. Navíc je krásně vidět, že sbírka nemusí být dlouhá a napěchovaná obrazy, popisy nebo hrou se slovy; zkrátka když je co říct, stačí pár slov a pár listů papíru. Betonová pláž si ocenění určitě zaslouží. Pochválit však musíme i redakční práci – snaha o minimalismus a ponechání vyznění na textu zde skutečně padla na úrodnou půdu.

 

Na podobné téma:
Recept na dobré čtení neexistuje

 

© Ladislav Slezák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.