Procházková, Iva: Doteky zabitých

Procházková, Iva
Doteky zabitých

recenze krimi

Třetí knižní případ Mariána Holiny se odehrává mezi filharmoniky a první mrtvola je nalezena v Rudolfinu. Zprvu jde o klasikou whodunitku s překombinovanou vraždou, druhá polovina knihy však již má ráz thrilleru.

Mrtví ve filharmonii
Iva Procházková
: Doteky zabitých. Práh, Praha, 2021, 288 s.

Dlouholetá úspěšná autorka knih pro děti a mládež Iva Procházková se již definitivně zabydlela v detektivním žánru. Doteky zabitých jsou již její čtvrtou knihou s kriminálními prvky a třetí ze série s komisařem Mariánem Holinou. Ta má počátek v televizním seriálu Vraždy v kruhu, ale oba předchozí romány (Muž na dně, 2014 a Dívky nalehko, 2016) zmíněnou sérii svou kvalitou výrazně předčily. A i když se snad mohlo zdát, že Procházková potenciál komisaře, který se zapletl s manželkou svého zdravotně postiženého kolegy a při pátrání využívá také astrologie, vyčerpala a ve špionážním thrilleru Nekompromisně zamířila jiným, aktuálnějším a žhavějším směrem, v novince (kterou vydala u nového nakladatelství, předtím dlouho publikovala u Paseky) se k Holinovi a jeho kolegům vrací.

A od špionážního thrilleru se vrací také k whodunitce, a to velmi tradičního ražení, přinejmenším v první části knihy. Oběť byla totiž zavražděna jedem, což je způsob, který z detektivního žánru posledních let skoro vymizel. Ne bezdůvodně, protože při pokusu někoho otrávit se snadno může stát, že dojde k záměně sklenice, talíře nebo jiného předmětu, který skrývá vražednou dávku. Čehož samozřejmě spisovatelé rádi využívají, když nechají první oběť zemřít omylem, aby zmátli čtenáře. Stejnou figuru používá i Procházková: ve smrti klarinetistky České filharmonie je tolik nejasností, že policisté (a s nimi čtenáři) dlouho tápají nejen v tom, kdo je vlastně podezřelý, ale i v tom, zda dotyčná měla zemřít, či kdo měl být případně pravou obětí. Autorka navíc chytře rozkrývá spletité vztahy uvnitř filharmonie i osobnost zavražděné, pohledné a talentované ženy, která měla pletky s několika kolegy včetně ženatých a nedávno vyhrála konkurs na lépe placené místo v Hamburku. Motiv k její vraždě tedy mělo docela dost lidí – a navíc stále není jisté, jak to bylo se záměrem vraha, protože zemřelá ten večer zaskočila za kolegu, kterému se udělalo špatně.

Dlouhou dobu přitom vyšetřování nepostupuje příliš uspokojivě. Spíše než by se blížili rozpletení hádanky, odhalují policisté další nové souvislosti a vztahy, které rozšiřují okruh podezřelých. Pak ale zhruba v polovině knihy přijde zlom, který dosavadní vyšetřování docela zásadně zvrátí. A změní i do té doby spíše ospalé tempo knihy – náhle tu máme thriller s několikanásobným vrahem, který, jak se dozvíme z jeho vlastní perspektivy, hodlá vraždit dál. V průběhu jeho vstupu se dozvíme také téměř vše podstatné o motivech vražd, jen identita pachatele zůstává skryta, třebaže k ní vylučovací metodou ze zbylého kroužku podezřelých čtenáři dospějí asi celkem rychle. Holina a jeho kolegové však tuto motivaci neznají a tápou.

Procházková i zde využívá postupů Agathy Christie – motivem současných vražd je pomsta za zločin, na němž se oběti podílely v minulosti. Je samozřejmě sporné, že by se vrah najednou z nenápadné osoby změnil v chladně plánující a zabíjející monstrum, navíc některé způsoby zabití (jak zmíněný jed, tak následná vražda autem) jsou dost nespolehlivé. Také překvapení obětí působí poněkud naivně: kdyby se trochu zamyslely, patrně by identitu pisatele anonymních výhrůžek a svého budoucího vraha snadno odhalily. A také by na něj po třech vraždách policii rychle upozornily, ať už měly svědomí ušpiněné, či vyloženě černé. Ale jistá dávka nepravděpodobnosti k whodunitce patří, jinak by děj byl příliš nudný.

Podobně jako v Muži na dně mají oběti na svědomí špatnost, byť to nejsou takoví padouši jako zavražděný policista z autorčiny první detektivky. Ale i v Dotecích zabitých se čtenář přistihne, že pachateli občas zafandí, že se ztotožní s jeho pojetím pomsty – respektive „zjednáním spravedlnosti“. Je to zajímavý prvek, který by mohl být charakteristický i pro další případné romány série. Astrologické prvky, které byly originální (a podstatné) v televizním seriálu, jsou totiž – naštěstí – jak v předchozích, tak v aktuálním románu uplatněny spíše mechanicky a zřídka, bez přímého vlivu na vypátrání pachatele. A romány Ivy Procházkové jen zpestřují a spolu s autorčinou vypravěčskou suverenitou vytahují z průměru.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 494x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce